Františka Plamínková (†67) se neohroženě bila za práva žen i za svobodu!
Skloubit péči o rodinu s vlastním povoláním, smět přistoupit k volebním urnám nebo být dokonce samy zvoleny. O tom se ženám ještě na přelomu 19. a 20. století ani nesnilo. Díky Františce Plamínkové (†67) se tato situace změnila. A to je jen část toho, o co se významná senátorka zasloužila. Dokonce napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi (†56), kde se postavila za svobodu Československa. Svou statečnost však zaplatila cenou nejvyšší…
Františka se narodila 5. února 1875 v Praze do rodiny obuvnického mistra. Byla nejmladší ze tří sester. Už jako malá se toužila stát učitelkou, a proto zamířila rovnou na tehdejší Státní učitelský ústav. Musela však přinést velkou oběť. Tehdejší zákony totiž nařizovaly, že učitelské povolání mohou ženy vykonávat jen v celibátu. Tedy žádný manžel, žádné děti. A tak Plamínková zrušila své zasnoubení se studentem medicíny, neboť nechtěla být jen paní doktorovou a přihlížet, jak její manžel buduje kariéru a ona se musí vzdát svého snu. Ani později se neprovdala, protože se nenašel muž, který by s jejím temperamentem dokázal držet krok. Přitom o ni zájem díky jejím půvabům byl… Její někdejší snoubenec její osud a zároveň jakési prokletí výstižně popsal: „To je právě tvá tragika, že chceš na muže působit duchovně, a přitahuješ je fyzickým zjevem.“ K tomu, aby se celkově zajímala o postavení žen ve společnosti, ji pak motivovala ještě jedna příhoda. Jednou totiž pozorovala skupinu podnapilých mužů, kteří se hrubě chovali ke svým manželkám, a nemohla to dostat z hlavy. Ženy musely poslouchat, doma o všem rozhodoval jejich muž a při rozvodu děti náležely otci. Už tehdy Františka vnímala, že se to musí změnit.
Zrušení celibátu
Plamínková první léta učila na odborných školách v Táboře a Soběslavi, pak se vrátila do Prahy a vyučovala na dívčí škole na Letné. Do toho se však také angažovala v ženských spolcích. Nejprve to bylo v Pražském spolku učitelek, kde bojovala za zrušení celibátu pro toto povolání. Argumentovala, že společnost by neměla inteligentním ženám zakazovat plození potomků, ale naopak je od nich vyžadovat. Když byl roku 1903 založen Ženský klub český, zasedala tehdy osmadvacetiletá Plamínková v jeho nejužším vedení. O dva roky později pak iniciovala založení Výboru pro volební právo žen, prostřednictvím něhož později upozornila, že volební řád do tehdejšího Sněmu království českého nevylučuje ženy z práva volit ani být voleny. V roce 1912 se jí tak podařilo prosadit zvolení Boženy Vikové-Kunětické (†72) za poslankyni. Na sklonku první světové války vstoupila do národně-socialistické strany a brzy se stala členkou jejího předsednictva. S velkým nadšením přivítala vznik samostatné republiky v roce 1918 a měla o to větší radost, že u ministra školství dosáhla zrušení celibátu pro učitelky. V roce 1920 bylo i díky jejímu velkému úsilí v československé ústavě zakotveno, že jsou ženy politicky, sociálně a kulturně na stejné úrovni jako muži a náleží jim volební právo.
JAK BOJOVALA U mASARYKA A CO NAPSALA HITLEROVI? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 48.
