Architektce Evě Jiřičné (79) zabránily v roce 1968 úřady v do vlasti...
Uznávaná architektka, průkopnice designu 20. století, držitelka Řádu britského impéria, členka Královské akademie umění, která byla uvedena do Americké síně slávy. Eva Jiřičná (79) je významnou osobností nejen u nás, ale i v zahraničí. Před několika dny také obdržela na londýnském festivalu designu medaili za celoživotní dílo. Její začátky přitom nebyly snadné. V devětadvaceti letech uvízla i se svým mladším bratrem v Anglii. Bylo léto 1968, Prahu obsadila okupační vojska a ona se nemohla vrátit domů. Její životní láskou byl architekt Jan Kaplický (†71), nikdy se však nevzali.
Narodila se ve Zlíně v rodině architekta. Její maminka byla velmi vzdělaná žena a ovládala pět jazyků. Živila se tím, že překládala pro lékaře odborné články a recenze. Když byly Evě čtyři roky, rodina se přestěhovala do Prahy, protože Zlín byl vybombardován. Otec architekt, který se dobře znal i s podnikatelem Tomášem Baťou, se svými kolegy byli přeloženi do zámečku ve středočeských Hostivicích, kde tajně pracovali na plánech rekonstrukce Zlína. Jenže jejich plány ztroskotaly. V květnu 1945 Rusové zámeček obsadili a vnitřní zařízení úplně zdevastovali. „Udělali si tam základnu. Jak dlouho neviděli ženy zblízka, byly všechny Češky v ohrožení. Moje maminka a její kamarádka se vykoupily hodinkami,“ prozradila později Jiřičná. Rodina se pak vydala pěšky do Prahy, kde našla azyl u dědečka na Hanspaulce. Eva se toužila stát profesorkou chemie. Jenže otec z ní chtěl mít architektku, a tak na jeho přání vystudovala ČVUT v Praze. Po škole pracovala jako architektka a v červenci 1968 se jí naskytla skvělá příležitost: na popud svého manžela, spolužáka z fakulty Martina Holuba (vzali se v roce 1963), odjela na stáž do Londýna. „Když jsem tam ale tehdy přijela, už měl jinou kamarádku. Manželství se rozpadlo okamžitě po mém příjezdu,“ přiznala.
Pomáhala v supermarketu
Pobyt v cizině, který měl být původně jen krátkodobou záležitostí, jak si Jiřičná myslela, se ovšem změnil na desítky let odloučení. V srpnu 1968 totiž do Československa vtrhla okupační vojska a Evě se zhroutil svět. Do Velké Británie jí dorazil dopis, že její návrat do rodné země je nežádoucí a kdyby přece jen přijela zpátky, čeká ji vězení. V nepřítomnosti totiž byla odsouzena na tři roky. Nevěděla, co s ní bude. Útěchou v těžkém období byl pro ni její mladší bratr Josef. Ten do Anglie přijel na brigádu na farmu a už tam také zůstal. „Josefovi bylo sedmnáct. Sbíral borůvky, a když zjistil, že mi vzali pas, řekl, že zpátky nepojede. Poslali by ho na tři roky na vojnu,“ vysvětlila Jiřičná. Pro sourozence se tedy Británie stala novým domovem. Jenže to ještě Eva netušila, že se zpátky do Čech dostane až o mnoho let později a že už ani nikdy neuvidí svého milovaného otce. Jediným světlým bodem jejího života bylo její zaměstnání, které v zahraničí měla. „Měla jsem to štěstí, že jsem měla práci sjednanou dřív, než jsem do Anglie odjela. Hned druhý den po příjezdu jsem začala pracovat ve velké projekční kanceláři, kde jsem byla rok. Ztratila jsem státní příslušnost, a abych mohla požádat o anglický pas, musela jsem tam zůstat tři roky,“ svěřila Jiřičná. Sourozenci se museli pořádně obracet, aby vůbec měli na jídlo. „Já ze svého opravdu mizerného platu ještě pomáhala bratrovi. On se během dne učil anglicky a v noci uváděl lidi v biografu,“ prozradila. Původně chtěl sice Josef studovat medicínu, ale za studium byly příliš vysoké poplatky, a tak se rozhodl pro biochemii.„Když šel na univerzitu, tak ta mu sice zaplatila jeho univerzitní poplatek, ale musel z něčeho žít. Těch prvních pár let jsem chodila balit do supermarketu v sobotu ráno maso, což aspoň zaplatilo ten můj pokoj. To jsem dělala asi dva roky,“ zavzpomínala na složité začátky Jiřičná.
Proč přišla o dítě a kdy se zamilovala do jana Kaplického (†71)? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.
