Atletická legenda Dana Zátopková (95) o svých dvou olympiádách i manželu Emilovi...
V předsíni svého bytu v pražské Troji nás přišla uvítat s chodítkem. Po předloňské operaci krčku se jí už dobře nechodí. Jinak je to ale stále velmi vitální dáma, která má optimismu na rozdávání. Atletická legenda, oštěpařka Dana Zátopková (95). Povídání s ní je zážitek, na který se nezapomíná. „Pokud se dožiju 96 let, tak to bude v naší rodině rekord, v tolika letech zemřela moje teta. A já bych ji tím překonala,“ říká se smíchem naše nejstarší žijící olympijská vítězka, manželka slavného atleta Emila Zátopka (†78). Žena, která nevynechala jednu volnou chvilku, aby mohla fandit při sledování sportovních přenosů z nedávných zimních olympijských her.
Když se člověk dožije ve zdraví více než devadesátky, tak se někdy říká: to je ale krásný věk. Je opravdu tak krásný, paní Dano?
„Trošku bych k tomu tedy měla připomínky! Protože když by se mělo jednat o krásný věk, určitě bych si vybrala něco mladšího... Víte, pro mě byl nejkrásnější věk asi tak kolem padesátky. To už jsem měla za sebou všechny sportovní slávy a začala jsem pracovat jako trenérka. Byl to hezký čas, protože jsem se ještě cítila velice fit, fyzicky jsem na tom byla moc dobře a mohla jsem si ještě mnohé dovolit. Chodit si zaběhat, cestovat...“
Takže skutečně nic pozitivního by se na pětadevadesátce nedalo najít?
„Ale já si vůbec nestěžuju! Jednak jsem nečekala, že bych se mohla tak vysokého věku vůbec dožít. Mám už 95 let pryč. Ale proč se říká, že je to krásný věk, nevím. Na druhé straně skutečnost, že jsem dělala sport, mi přece jen dává víc šikovnosti než ostatním starcům a stařenkám (a já už jsem stařenka!), kteří to nikdy nedělali. Pozitivní je, že člověk je v tomto věku nějak vyrovnaný, zvlášť když je spokojen se životem, který vedl, a neříká si, co by kdyby. A já jsem s průběhem svého života celkem spokojená. Tady opravdu platí, že za ta léta to pěkné zůstává a škaredé padne ke dnu. Krásné zážitky převládnou a potlačí horší chvíle.“
Skvělých zážitků jste si během své sportovní kariéry prožila hodně. Proč jste si vybrala zrovna hod oštěpem, který vás pak tolik proslavil?
„Když jsem byla malá, tak mě mamka dala do Sokola, protože říkala: „S tou holkou to není k vydržení.“ Už tam jsem začala mít ráda fyzický pohyb, běhání, skákání, soutěžení a tak. S atletikou jsem se seznámila, když jsem studovala gymnázium. Za války jsem neměla kde závodit, začala jsem tedy hrát házenou. Jsem z jižní Moravy, z Uherského Hradiště, a tam byla tehdy dobrá házená. Nic k tomu nebylo potřeba, jen sehnat nějakou branku a hřiště. Po válce jsem šla studovat do Brna, opět jsem se začala věnovat atletice a při té příležitosti přišlo na to, že bych mohla házet oštěpem. Vyhrála jsem jednu soutěž, pak hned mistrovství republiky a už to šlo rychle. S oštěpem jsem ale začala až ve svých čtyřiadvaceti let. Což bylo dost pozdě, z dnešního pohledu.“
A taky jste poznala svého budoucího manžela…
„To mělo taky vliv, že jsme se do sebe s Emilem zamilovali a že jsem si ho pak v roce 1948, po olympiádě v Londýně, vzala za muže. On už to v té době hrozně žral, byl někdo, dobrý běžec na světové úrovni. A ve mně začaly bujet myšlenky: co kdybych zkusila být taky tak dobrá, abych byla vedle něj vidět? Protože vždy, když jsme někam přijeli, všichni vítali manžela a nakonec řekli: A taky vítáme jeho ženu.“
Jak tedy vzpomínáte na svou první olympiádu v Londýně?
„Byl rok 1948, první olympijské hry po válce. Něco úžasného po tolika letech těžkostí, strachu a hrůz. Splnila jsem na tu olympiádu limit a vrátila jsem se pak zpátky úplně nadšená úžasnou atmosférou, tradicí a vší tou parádou. A taky tím, že já obyčejná mladá holka z venkova jsem mohla tohle všechno prožívat. V Londýně jsem se umístila na sedmém místě. Když jsem se vracela letadlem domů, říkala jsem si, že udělám všechno možné, abych na příštích hrách byla platným členem naší výpravy, abych nebyla jen náhodný účastník. A to se povedlo o čtyři roky později, na olympiádě v roce 1952 v Helsinkách.“
Je až neuvěřitelné, že jste se v Helsinkách stala olympijskou vítězkou v hodu oštěpem v ten samý den, kdy váš muž Emil Zátopek zvítězil v běhu na 5000 metrů.
„Je to tak, v jeden den Emil vyhrál pětku a já oštěp. Závody se měly konat ve stejný čas a já měla velké starosti, že se vůbec nebudu moci soustředit, protože budu sledovat, jak si Emil stojí na pětce. Byl to strašně napínavý závod, ale nakonec vše vyšlo tak, že napřed Emil vyhrál pětku a já jsem až potom šla házet. Ale stihli jsme se ještě potkat ve vstupu na stadion, on odjížděl do olympijské vesnice a já se chystala na závod. Tak jsem mu poblahopřála a povídám mu: „Půjč mi tu svou zlatou medaili pro štěstí“. Štěstí mi opravdu přinesla. A když teď v Jižní Koreji zničehožnic vyhrála v super G Ester Ledecká, tak jsem se v myšlenkách vrátila k naší olympiádě v Helsinkách, kdy jsme byli s Emilem tak úspěšní. Kdy Emil vyhrál pětku, desítku a maraton a já ještě ten hod oštěpem. Takže to byl asi pro naše atletické fandy tehdy možná stejný šok, jaký já jsem teď prožívala u televize, když se to tak povedlo Ledecké.“
Zda má paní Dana Zátopková svůj vítězný oštěp doma, jaký byl Emil Zátopek v soukromí a co dnes paní Danu v životě těší? To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 11.
