František Filipovský (†86) byl mistrem malých rolí i král dabingu: Naposledy hrál němý!
Malý velký muž. Tato charakteristika bezesporu sedí na herce Františka Filipovského (†85), který by se 23. září dožil 110 let. Byl malý vzrůstem, ani jeho role se většinou neřadily do kategorie těch hlavních. Přesto z každé z nich udělal nezapomenutelnou! Také v soukromí prokázal velkou dávku statečnosti, když pomáhal jako zdravotník zraněným a umírajícím nebo když se účastnil Pražského povstání v květnu 1945. Jak se František Filipovský dostal na hereckou dráhu? Kdo stojí za tím, že se stal hvězdou dabingu? Nejen to se dozvíte v našem seriálu Osudy hvězd stříbrného plátna, který tentokrát budeme věnovat legendárním českým hercům.
Narodil se v Přelouči do rodiny hudebníka. Jeho otec František Filipovský starší byl flétnista orchestru Prozatímního divadla a skladatel. Je tedy zřejmé, po kom zdědil umělecké nadání. Od dětství hrával na různé hudební nástroje – klavír, housle nebo flétnu a rád zpíval, dokonce i v kostele. Co se týče školy, tam to už s ním tak růžové nebylo. V prvním ročníku gymnázia v Pardubicích propadl a musel přejít do Hradce Králové. Nakonec vystudoval kurz při obchodní akademii v Chrudimi. Přestože hrával ve studentských představeních, k velkému divadlu se dostal oklikou. A to přes svou pražskou tetu, která ochotničila. Probudila v něm nejen lásku k divadlu, ale zasvětila ho i do bohémského života herců. Do Prahy se tedy Filipovský přestěhoval po maturitě, začal zde na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovat dějiny umění a také hrát. Nejdřív v Umělecké besedě E. F. Buriana, pak ve Smíchovské Aréně a pak přišla nabídka do Osvobozeného divadla. Vysokou školu nakonec kvůli pracovnímu vytížení nedokončil.
Tělo bez hlavy
Filipovský však v mládí zakusil i velmi drsné chvilky, které se mu do paměti vryly na celý život. Bylo mu třiadvacet a prošel si bezútěšným obdobím. U herectví teprve začínal, ochotničil, a tak přijal nabídku průvodce zvláštních vlaků s Poláky do Francie. V třicátých letech Francouzi hledali pracovní síly do průmyslu i zemědělství a chudé Polsko je rádo poskytovalo. Ti z nejnižších sociálních vrstev utíkali za lepší perspektivou na západ. „S kamarády jsme tehdy v legraci říkali, že obchodujeme s bílým masem,“ vyprávěl po letech František Filipovský, který nesl zodpovědnost za zdravotní stav pasažérů a měl se starat také o jejich psychickou kondici. Někteří lidi nedostali povolení k vstupu do Francie a práci, a tak panikařili, snažili se nacpat do vagonů a docházelo i k úmrtím… „Viděl jsem vysílené nebožáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly vozu. Byl jsem svědkem sebevražd i náhodných neštěstí. Ty pohledy vám z paměti už nikdy nezmizí,“ přiznal herec, který zmrzačené lidi také ošetřoval. „Měl jsem zdravotnický průkaz, abych tu práci mohl vykonávat. Ošetřoval jsem rozdrcené prsty, ruce i těžké zlomeniny. A také jsem odrodil i několik dětí. Tohle byly radostnější chvilky. Jednou jsme ovšem tahali ze střechy torzo jednoho z těch nebožáků. Nedostal povolení ke vstupu, ale chtěl utéct a vylezl si na střechu. Zřejmě nedával pozor, byl už asi vysílený a jeden z viaduktů u Olomouce mu uťal hlavu. Měl rozmačkanou lebku, téměř oddělenou od trupu, nebyl k poznání. Ale udržel se ve smrtelné křeči na střeše vagonu,“ svěřil se s děsivými vzpomínkami krátce před svou smrtí v roce 1993. Nikdy o tom přitom nechtěl mluvit, udělal to jen proto, aby podal svědectví o hrůzách té doby.
Žena rodila, on byl pod palbou
Těžké chvíle herec prožíval i za války. V květnu 1945 nemohl chybět ve víru dění osvobození. Jenže v té době mu v nemocnici na Bulovce rodila manželka Hilda, se kterou se oženil v roce 1937. Na svět se hlásil jeho syn Jan, a tak Filipovský dostal na starost prvorozenou dceru Pavlínu. Když zjistil, že rozhlas je centrem povstání a bude se vysílat, spěchal pěšky na Vinohrady i s malou Pavlínou na ramenou. Rychle ji odevzdal babičce a pak pronikl na poslední chvíli do budovy rozhlasu. Němci ovšem začali studia ostřelovat, aby se nemohlo vysílat. „Ihned jsme byli na zemi, kryli jsme se. Jedno studio stejně neobjevili a vysílalo se. Na ulici mezitím zastřelili několik lidí, bylo to hodně smutné, ale radostné zároveň. Končila válka,“ prozradil Filipovský. Zatímco z dcery Pavlíny se později stala zpěvačka a herečka, syn Jan byl vášnivým milovníkem koní a dlouholetým amatérským fotografem. Do své smrti pracoval jako fotolaborant v Československé tiskové kanceláři.
Král dabingu
Před filmovou kamerou Filipovský začínal jako komparzista. První opravdovou roli dostal až v roce 1932 v Innemannově a Vančurově dramatu Před maturitou, v níž hrál jednoho ze studentů. Studentské role provázely i nadále, když se do povědomí diváků zapsal jako šprt Krhounek v komedii Škola, základ života či Mazánek v legendární Cestě do hlubin študákovy duše. Legrační je, že mu v té době bylo už 30 let. Po válce postupně začal dostávat stále významnější role, později přešel k vyzrálým mužům, kteří byli většinou impulzivní, náladoví, ale i velmi hodní. Jedním z nejvýraznějších je jeho inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Navždy a hlavně nezapomenutelně se zapsal především do historie českého dabingu. Hlas propůjčil desítkám postav a jeho nejznámější filmy jsou s Louisem de Funésem. Dokonce je po něm pojmenována i cena za nejlepší výkon v českém dabingu – Cena Františka Filipovského, která se udílí v jeho rodné Přelouči. A přitom měl o svém hlasu zpočátku herec pochybnosti. Do dabingu se mu nechtělo, přesvědčil ho až kolega Miroslav Horníček (†84), který ho zbavil jeho mindráků.
Umíral němý
Paradoxně několik měsíců před smrtí herci vypověděly po mozkové mrtvici hlasivky službu. Nemluvil a dorozumíval se jen posunky. Rád přitom sedával ve svém oblíbeném křesle, kde se učil i role. Naproti němu seděla jeho manželka Hilda a pomáhala mu s učením. „Babička seděla, zírala do brýlí, nahazovala, on si to přeříkával,“ svěřila jeho vnučka Pavlína Wolfová. V tomto křesle strávil i poslední chvíle svého života. „Strávil v něm i poslední dva roky, kdy už nemohl mluvit a bylo to s ním už hodně špatné. Naproti němu sedávala babička. Bylo to smutný, ale také krásný vidět dva lidi, kteří spolu 60 let drží. Drželi spolu až do konce. Strašně mi to dalo,“ přiznala Wolfová, která nikdy nesměla svému dědečkovi říkat »dědo«, ale musela ho oslovovat tak jako všichni »Filínku«. On si to tak přál. Když dotáčel svou poslední roli v Arabele, byl už na tom velmi špatně. „Na Arabele vlastně umřel. V závěru tam jezdil a už se o něj starali. Vím, jak strašně trpěl tím, že už toho není moc schopen. Bylo to hrozně dojemný,“ přiznala Wolfová. Lidé Filipovského milovali, což dokázali i na jeho pohřbu. Rakev s jeho ostatky byla vystavena v Národním divadle na jevišti, před nímž stála dlouhá fronta těch, kteří se mu přišli poklonit. Poté byl herec pohřben na Olšanských hřbitovech. V pražských Satalicích po něm pojmenována ulice.