PO STOPÁCH SLAVNÝCH ŽEN: Talent Emy Destinnové ocenili Čechoslováci až po její smrti!
Byla opravdovou hvězdou. Její medový soprán znali v Americe, Anglii i sousedním Německu. Přesto chtěla své úsilí stát po boku největších pěveckých špiček několikrát vzdát. Ačkoli se jí doma nedostalo odpovídajícího uznání, vždy se do rodné vlasti nedočkavě vracela a v ústraní tu prožila i poslední léta svého života. Ema Destinnová procestovala skoro celý svět. Vypravte se teď spolu s námi na místa, kde prožila vrcholná léta své kariéry a vlastně celého života!
Tajuplné narození
Narodila se o půlnoci z 26. na 27. února 1878 v Praze jako Emílie Pavlína Věnceslava Kittlová. Pár hodin po narození pod jejím domem prošel pohřební průvod. Možná proto slavnou operní pěvkyni později přitahovalo tajemno a nadpřirozeno.
Umělecké sklony zdědila po rodičích. Otec byl oblíbeným mecenášem, maminka krátce působila v pařížské opeře. Ema od raného dětství kreslila, věnovala se tvůrčímu psaní i hře na housle a ve 13 letech začala docházet na hodiny zpěvu k profesorce Marii von Dreger Löwelové-Destinnové. Právě podle ní si později zvolila svůj pseudonym.
Studovala herectví na dramatické škole při Národním divadle. Právě zde se Destinnová pokusila v roce 1897 začít svou pěveckou kariéru. Tehdejší ředitel divadla zpěvačku vyhodil ze zkoušky se slovy: „Slečno, zdá se, že se při zpěvu rozčilujete. Doporučuji vám sprchy.“ A tak se zklamaná Destinnová vydala hledat štěstí do Německa. Krok to byl vskutku šťastný – o rok později už jí publikum v berlínské opeře aplaudovalo ve stoje.
Z Evropy až do Spojených států
Také v Drážďanech Emu odmítli, navíc se slovy, že je ošklivá. Pěvecká kariéra se jí ztrácela z dohledu. Rodina ji však podpořila a v červnu 1989 si Destinnová zazpívala na scéně berlínské Dvorní opery v opeře Sedlák kavalír. Role Santuzzy ji vynesla na vrchol. Během následujících let ztvárnila například Carmen, zářila v operách Richarda Strausse i Bedřicha Smetany.
Roku 1905 jí nabídlo angažmá divadlo Covet Garden v Londýně. Na pódiu stála po boku Enrica Carusa, s nímž o tři roky později vytvořila stálou pěveckou dvojici v Metropolitní opeře v New Yorku. Ve Spojených státech ji lidé milovali. Během děkovačky prý padlo až 50 opon a potlesk nebral konce. Destinnové se splnil životní sen. V Čechách se stala čestnou členkou Národního divadla. O její srdce navíc bojovaly největší hvězdy tehdejšího hudebního nebe – vedle Carusa třeba Giacomo Puccini, dirigent Arturo Toscani nebo klavírní virtuóz Arthur Rubinstein. Zpěvačce se však stýskalo po domově. V roce 1914 koupila zámek ve Stráži nad Nežárkou, aby se o dva roky později – v těch nejkrutějších letech 1. světové války – pokusila vrátit do vlasti.
Léta osamocení
Sopranistku zastavila hned při příjezdu do Československa pohraniční stráž. Byla obviněna ze špionáže a odboje a až do konce války pobývala v domácím vězení na svém zámku. Ačkoli se po válce pokoušela na svůj předchozí úspěch znovu navázat, nikdy se jí to nepodařilo. Kromě toho se dostala do finančních potíží a musela dokonce rozprodat svou tolik oblíbenou sbírku starožitností a suvenýrů z cest.
V roce 1923 se Ema provdala za bývalého letce Josefa Halsbacha. Manželství však dlouho nevydrželo. Poslední léta života strávila v ústraní. Byla zklamaná chováním lidí ve svém okolí. Našla zálibu ve spiritismu a okolí ji proto mělo za podivínku. Na zámku ve Stráži psala básně i povídky, chodila na houby a rybařila. Zemřela 28. ledna 1930 na mozkovou příhodu. Až po smrti si český národ uvědomil, že přišel o velikánku světového formátu. Na její poslední cestu na vyšehradský hřbitov se s ní přišly rozloučit desítky lidí. A od 1. října 1996 na nás její tvář hledí z 2000korunové bankovky.
