První dáma Hana Benešová: S prezidentem se seznámila ve městě lásky!
Byla skromná, rozvážná a usměvavá, za každé situace elegantní a zdvořilá. Čechoslováci ji milovali. Stala se vzorovým příkladem pro budoucí první dámy a prototypem ženy, která pro lásku obětuje vše. Pomáhala nejen svému muži, ale i lidem v nouzi. Přesto se Haně Benešové, manželce druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, ten největší sen nesplnil. Nepřivedla na svět tolik vytoužené dítě. Vydejte se teď za ní s Aha! pro ženy! Společně se vypravíme se do meziválečných let. Do období, kdy se psaly ty nejdůležitější řádky české historie.
Dítě štěstěny
Budoucí první dáma, která nejprve dostala jméno Anna – to po své babičce, se narodila 16. července 1885 v Domaslavicích u Oseka do chudé rodiny Vlčkových. Otec se živil jako průvodčí a traťový strážný, matka byla v domácnosti.
Podobný život měl potkat i Aničku. V roce 1899 však její teta Eva Šulcová, která pracovala jako hospodyně, zdědila po své zaměstnavatelce obrovské jmění. Z neznámých důvodů si neteř adoptovala a umožnila jí v Praze studovat nejprve rodinnou a posléze i obchodní školu.
Jméno si změnili společně
Na jaře roku 1905 odjela Anna za svou nejlepší přítelkyní Aťou do Paříže. Jako mimořádné studentky se společně zapsaly na Sorbonnu a seznámily se zde s novinářem Věnceslavem Švihovským a jeho přítelem, toho času rovněž studentem, Eduardem Benešem.
Anna se s budoucím manželem poprvé střetla na podzim roku 1905. Rozuměli si už od prvních chvil. Oba měli stejný sociální původ i klidnou povahu. Beneš byl tichý, zádumčivý, ale nepříliš galantní. Přesto Anně učaroval. Když měl po ukončení semestru odcestovat do Londýna, vyznal jí lásku a požádal ji, aby si kvůli jeho nepříjemnému milostnému zážitku z mládí změnila křestní jméno. Z Anny se tak stala Hana a z Eduarda Edvard. To totiž budoucí prezident považoval za „kratší a jadrnější“.
Svatba ve spěchu
Po návratu do Prahy začal Beneš vyučovat na střední škole. Hanu pojal za svou manželku v chrámu svaté Ludmily na pražských Vinohradech bez přítomnosti rodiny i přátel. Obřad se konal už v sedm hodin ráno, aby důsledný učitel nezmeškal první vyučovací hodinu.
Hana byla oddanou manželkou od prvních chvil. Pečovala o Edvardovu životosprávu, pomáhala mu s opravováním studentských prací, opisovala texty přednášek. Ve volných chvílích spolu manželé hráli tenis, plavali a v zimě vyráželi na lyže či lední brusle.
Po vypuknutí první světové války se zapojili do odbojových aktivit T. G. Masaryka, za nímž Edvard v roce 1915 odcestoval do Londýna. Hana zůstala v Praze. Rozvod, který jí manžel nabízel, aby byla v bezpečí, odmítla. Zanedlouho po Benešově odjezdu byla zadržena a několikrát vyslýchána. Zhroutila se a a pod nátlakem prozradila, kde jsou ukryty Masarykovy spisy. Následky zdravotních obtíží, které stres vyvolal, si nesla až do stáří. Půl roku žila ve vojenské nemocnici, od listopadu 1916 byla vězněna ve Vídni.
Elegantní za všech okolností
Benešovi se po třech letech odloučení opět setkali v roce 1919. Tehdy také Hana poprvé otěhotněla, o miminko však přišla. Potratem skončily také dva pozdější pokusy. Neplodnost řešili lékaři v Československu i zahraničí neúspěšně. Hanin životní sen se tak nikdy nesplnil.
Ve 30. letech si manželé postavili vilu v Sezimově Ústí. Brzy na to Beneše zvolili prezidentem republiky. Hana byla příkladnou první dámou. Stala se módní ikonou 30. let. Často se objevovala na obálkách prestižních časopisů. Věnovala se charitě, byla vstřícná a mezi Čechoslováky velmi oblíbená. Manželovi pomáhala s náročnou agendou a ačkoli se nikdy před tím nepohybovala v diplomatických kruzích, její inteligenci uznávali politici z celého světa.
Léta samoty
S Edvardem zůstala až do posledních chvil. O prezidenta pečovala také během těžké nemoci, která u něj propukla krátce před abdikací. Milovaný manžel ji navždy opustil 3. září 1948. Hana jeho smrt nesla velmi těžce. Stáhla se do ústraní a na veřejnosti se objevovala jen zřídkakdy. Nastěhovala se do bytu na pražském Loretánském náměstí, kde žila pod dohledem Státní bezpečnosti až do své smrti.
Zemřela 2. prosince 1974. Měla pouze dvě přání: být pohřbena po boku svého manžela na zahradě domu v Sezimově Ústí a nechat přímo ve vile zbudovat prezidentův památník. Druhé přání se jí nesplnilo. Ačkloli zahrada s nově zbudovaným památníkem je veřejnosti přístupná, interiéry domu dodnes využívá ke svým účelům vláda. To první, a pro ni snad i důležitější přání, však ano.
