Česká tanečnice Hanka (41) žije ve Vídni a učí tančit postižené!
Tanec milovala už jako malá holka. Klasický balet, který vystudovala na pražské konzervatoři, však záhy vyměnila za tanec moderní. Pak se Hanka (41) původem z Pardubic protancovala přes Bratislavu až do Vídně, kde se svým mužem Attilou vede integrované taneční centrum »Ich bin O.K.« pro osoby s postižením a bez. Za svou práci získala cenu Rakušanka roku 2013 za humanitární angažovanost. Jak se ke své zajímavé a záslužné práci dostala? A co ji na ní nejvíc naplňuje?
Hanka se narodila v Pardubicích, kde se hned jako malá začala věnovat tanci. „Byla jsem živé dítě a mým oblíbeným zvykem bylo chodit kolem stolků a židliček po špičkách,“ vzpomíná. Již ve čtyřech letech začala chodit do rytmiky, kde se jí moc líbilo. „Když jsme se přestěhovali do Prahy, bylo mi šest let a v této aktivitě jsem pokračovala na lidušce v Libni. Vedla nás paní Alena Skálová, uváděli jsme krásná přestavení, která navazovala na lidové tradice. Tančili jsme třeba i na písně Osvobozeného divadla,“ uvádí Hanka. Když jí bylo jedenáct, maminka se jí na popud učitelky Skálové zeptala, zda nechce jít na baletní konzervatoř a pokračovat v tanci intenzivně. „Tanec mě moc bavil, ráda jsem se pouštěla do nových věcí, a tak jsem souhlasila a začaly jsme s mamkou vyřizovat lékařské prohlídky. Zjistila jsem, že rozhodně nemám perfektní tělo. Našli mi skoliózu a šelest na srdci. Doktor mi sdělil, že buď mi pohyb pomůže, anebo mě dorazí,“ říká Hanka. Začala se pilně připravovat, chodila také na klavír a hudební nauku. „V naší rodině všechny děti zpívaly a hrály na hudební nástroj. Každé léto jsme se scházeli a nacvičovali varieté a kabarety. Byla tam i krátká taneční vystoupení, na která jsem připravovala choreografie na hudbu například Hany Zagorové či Petra Nagye,“ doplňuje. Na taneční konzervatoř do Prahy Hanku přijali. Musela ale absolvovat rozdílové zkoušky, protože byla již v páté třídě a zde vlastně pokračovala rovnou v šesté. „Hrozně dlouho jsem s tím bojovala. Ale hodně mě ovlivnilo, že jsem dostala příležitost jet na zájezd do Rotterdamu, jednalo se o taneční výměnu, a zde jsem na akademii viděla, jaký jiný styl tance vyučují, a ten jsem později začala dělat,“ prozrazuje tanečnice, jejímž velkým idolem se stal slavný český choreograf Jiří Kylián.
Šikana v Brně
Po škole Hanka hledala uplatnění, absolvovala konkurzy všude možně. V Národním divadle nebylo volné místo, ale byla v pořadí. V roce 1994 nastoupila do angažmá v Brně. „Později mi volal Vlastimil Harapes, že mu jedna tanečnice otěhotněla a by měl pro mne místo v Praze. Já už jsem ale tančila v Brně, tak jsem odmítla a upřednostnila svobodu. Brno pro mne nebylo jednoduché, zažila jsem na vlastní kůži šikanu jako holka z Prahy. Před prvním přestavením Slovanské tance jsem si odskočila do šatny a pak se nemohla dostat ven. Kolegyně mě zamkly v šatně. Bouchala jsem na dveře a nakonec mne garderobiérka vysvobodila a já s prvními takty skočila na jeviště. Teprve po třech letech jsme se s děvčaty skamarádily,“ vypráví.
Osudové setkání
V Brně se poprvé setkala s Jánem Ďurovčíkem, který tam hostoval a vytvořil choreografii přestavení Vodník. „Od něj jsme se dozvěděli, že chce založit svůj soubor Bratislavské divadlo tanca, a pozval nás na konkurz. Vzal mě, a tak jsem se roku 1997 stěhovala do Bratislavy. Znamenalo to velkou změnu. Trénink na špičkách přestal, ale nastala tvrdá dřina, tančili jsme modernu, ovlivněnou slovenskými lidovými tanci,“ pokračuje Hanka, která v Bratislavě dostala hned dvě hlavní role v přestaveních Pták Ohnivák a Svatby. Obě role byly velmi náročné, v Ptáku Ohniváku se tančilo v holínkách, představení Svatby bylo zase hodně emocionálně vypjaté, neboť šlo o příběh ženy, která se na příkaz rodičů musí vdát za určeného muže, a svatební noc je pak plná násilí. „Netančilo se mi to lehce a po přestavení jsem vždycky brečela. Přesto jsem v Bratislavě prožila krásné dva roky,“ vzpomíná Hana. O prázdninách divadlo umělcům zprostředkovalo možnost tančit v rakouských lázních v Ischl v operetě. „Na první zkoušce mne dali do páru s mým budoucím manželem, tanečníkem Attilou Zaninem. Prožili jsme nádherné léto a začali spolu chodit. Já zůstala ještě jeden rok v Bratislavě a za ním jsem dojížděla,“ doplňuje štíhlá hnědovláska.
Taneční prkna ve Vídni
Pak ale Hanka odešla za svou láskou do Vídně, kde se dostala do souboru současného tance Tanz Atelier Wien založeného na kontaktní a taneční improvizaci. „Vedoucí choreograf Sebastian Prantl, jehož tatínek, velký sochař, pomáhal českým disidentům, využil mou taneční techniku. Bylo to náročné, zpočátku jsem neuměla pády ani tanec na podlaze, a tak jsem měla tělo plné modřin a neustále drobné úrazy. Po dvou letech jsem ale zvládla skoro všechno,“ říká tanečnice, která se chtěla ve svém oboru stále zlepšovat. Proto se s Attilou přestěhovali do Německa, kde se oba v tanci dále rozvíjeli. Nebylo to však vůbec jednoduché, Hanka pracovala v Düsseldorfu, Attila, za kterého se v té době provdala, pracoval v Berlíně. „Rok jsme žili odděleně, bylo to drsné. Peněz moc nebylo, první návštěvu za mužem jsem podnikla stopem. Živila jsem se prací v cukrárně, učila jsem děti balet…,“ vzpomíná tanečnice.
Jak se dostala ke své současné práci? A v čem její práce spočívá, na co je nejvíce hrdá? Dočtete se v tištěném magazínu Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!
