Kastelánka Renata Černá (40) působí na severočeském Lemberku od svých osmnáctin: "Strašidla už mě respektují!"
Zámeckou paní by být nechtěla, ostatně jak sama říká: takové ty sladké, načinčané prostory ani nemusí. Přesto se jí jeden zámek na severu Čech stal osudným. Renata Černá z Jablonného v Podještědí na „svůj“ Lemberk nedá dopustit. „Musíte to tady milovat. Je to jako ve fungujícím partnerském vztahu, prostě ho nemůžete jen tak z ničeho nic a ještě k tomu nadlouho opustit,“ tvrdí rezolutně žena, která je už od roku 1997 na Lemberku kastelánkou. Přitom tady začínala od píky, jako uklízečka. Zámek se za ta léta stal její srdeční záležitostí. Bydlet v něm ale natrvalo? O to paní Renata nestojí. Hlavním důvodem přitom nejsou, jak by se mohlo zdát, strašidla, která už ji i její spolupracovníky na Lemberku nejednou „zaskočila“.
Psal se rok 1992 a Renata se rozhodovala, jak naloží se svým životem. Vystudovala textilní školu v nedalekém Liberci, ale sehnat práci v oboru lehké nebylo. „Začátkem 90. let se textilní podniky začaly pomalu zavírat, a tak jsem nevěděla, kam se vrtnout. Zrovna sháněli někoho narychlo na Lemberk, který se po 21 letech otevíral po rekonstrukci, na úklid a na provázení turistů. Tak jsem to vzala,“ vzpomíná Renata Černá ve své zámecké pracovně, která se od jiných civilnějších kanceláří nijak zvlášť neliší.
Slovo dalo slovo a na Lemberk nastoupila osmnáctiletá dívka jako uklízečka a průvodkyně v jedné osobě. „Tehdy jsme tu byli jen ve dvou, navíc rekonstrukce ještě zdaleka nebyla hotová. Žili jsme doslova na staveništi, všude lešení, špatná voda i elektřina. Za těch dvacet let se Lemberk hodně stavebně pozvedl, tehdy byla třeba pro veřejnost přístupná pouze část zámku,“ říká Renata. I přes složité podmínky a dřinu byla šťastná a uvědomila si, že práce na zámku jí imponuje. Ostatně k historii měla vztah od malička. „Už jako holka jsem ráda chodila na turistické výlety, poznávala památky. Taky jsem třeba pomáhala kulturní referentce v Jablonném na plesech nebo různých kulturních akcích,“ svěřuje se Černá.
První roky na zámku byly těžké, ani turistů zpočátku nechodilo mnoho. Lemberk totiž nepatřil mezi nejznámější objekty. Návštěvníci snad ani nepředpokládali, že ve zdejších komnatách něco uvidí. Přece jen Lemberk není typickým načinčaným zámkem, ale jakýmsi „hradozámkem“. Navenek spíše strohý, ale uvnitř překvapí útulností i spoustou historického nábytku, obrazů, jídelních servisů i dochovaných předmětů od poslední majitelky. Ale nepředbíhejme...
Bydlet na zámku? Raději ne!
Když Renatin první spolupracovník odešel do důchodu, nastoupil nejdřív na místo lemberského kastelána jiný kolega. Ale nevydržel dlouho, a tak se v roce 1997 stala „šéfovou“ na zámku právě Renata Černá. „Dělám tu práci už osmnáct let a nikdy jsem nezatoužila po tom odejít. I když tu uklízečku vlastně občas zkusím i dnes,“ směje se Renata. Na celý zámek, jehož prohlídkové trasy se za jejího „kastelánování“ zmnohonásobily, je pouhých pět zaměstnanců. Dělají tedy všichni všechno? „Kromě svých povinností kastelánky taky zaskočím do pokladny, hlavně o víkendech, někdy provázím turisty, uklízím, jezdím do archivů, píšu průvodcovské texty a podobně,“ prozrazuje Černá a dodává, že je to sice frmol, ale ona zámek miluje a je mu věrná. A proč tady vlastně nebydlíte, ptám se. „Ani jsem po tom nikdy netoužila. Žiju kousíček odsud, v Jablonném v Podještědí, v rodinném domku. A přestože svou práci mám ráda a hodně jí obětuju, je nutné si od ní také odpočinout. Viděla jsem to u svého kolegy, který tady bydlel, a říkala jsem si, že takhle dopadnout nechci, on opravdu odešel za pět minut dvanáct. Já se znám, já bych tu stejně jako on pracovala i po nocích. Ne, člověk si musí doma odpočinout a pak se sem zase těšit,“ dodává kastelánka s tím, že na zámku už ale samozřejmě mnohokrát přespala.
Celý příběh najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.
