Petr Hannig: Bílou jsem zamykal na pokoji!

Z očí do očí s Miroslavem Graclíkem

Nebýt jeho, nemilovaly by začátkem osmdesátých let snad všechny dívky Vítězslava Vávru. A kdo ví, zda by Hana Zaňáková, kterou právě Hannig přejmenoval na Lucii Bílou, dodnes neseděla u šicího stroje a neživila se jako dámská krejčová…

Pane Hannigu, jaké byly vaše muzi- kantské začátky?
„V roce 1966 jsem založil skupinu Pastýři, a tím to všechno začalo. V letech 1968 a 1969 jsem byl jako emigrant v Anglii, kde jsem spolu- pracoval s Dasty a Tomem Spring- fieldovými. Znal jsem se se spoustou lidí, aranžoval jsem pro Johna Camerona pro televizi BBC, protože jsem byl tehdy jeden z mála, kdo uměl aranžovat pro symfoňák. Když jsem se vrátil domů, dělal jsem s Josefem Lauferem a s Michalem Prokopem a Framusem Five jsem v roce 1970 udělal vůbec první československé, ale i světové art rockové album Město Er, na které jsem jako jeden ze tří autorů složil i tu hlavní nejdelší skladbu a celé jsem to zaranžoval. Potom jsem vedl kapelu Pastýři a Kardinálové pro Petru Černockou, pak následovala kapela pro Ronyho Martona, ve které začínala i Jana Kratochvílová…“

To jste už byl hudebním dramaturgem tehdejšího monopolního Československého rozhlasu?
„Ještě ne. Až potom jsem někde potkal kolegu, skladatele Dalibora Baslera, jehož skladba Tenkrát v anglické verzi Truly, Truly, True v podání Brendy Lee se stala číslem jedna v Americe, kde vedla celý rok žebříček. Byl to po Škoda lásky náš největší světový úspěch a právě Basler věděl, že jsem skladatel, který nepůjde po nějaké kariéře, ale že budu pracovat, a proto mě vzal v roce 1974 do tehdejšího Československého rozhlasu jako redaktora pro zahraniční výměny. Jezdil jsem na festivaly jako byla Strážnice a měl jsem na starosti i vážnou muziku a vybíral jsem, co se bude posílat do zahraničí na výměnu. Myslím si, že tahle funkce je v Českém rozhlase dodnes.“

Vy jste ale měl v rozhlase i své pořady, ne?
„Časem vznikla potřeba udělat nějaký atraktivní pořad pro nově vzniklé velmi krátké vlny, tehdy se u nás »vkv« začaly etablovat. Dalibor Basler byl vedoucí a pověřil mě tím, abych vymyslel nový pořad. Tak vznikl Rytmus – pohledy do světa populární hudby. Vzal jsem to pod podmínkou, že budu mít jako produkčního Pavla Skalického, který byl v roce 1969 z rozhlasu vyhozen. Přes protesty jsem si ho jako pracovitého člověka prosadil, navíc byl organizačně zdatný a uměl sehnat nahrávky, které právě ve světě letěly. Později se Pavel prosadil i se svou skupinou Saturn a s hity jako Na kytaru kluci v parku hrají. Rytmus byl velmi odvážný pořad a třeba jsme tehdy uvedli dvaačtyřicet půlhodinových dílů o Beatles. V roce 1979 jsem udělal sedm dílů o punkrocku… Kde to dnes na rádiích najdete? Rytmus tenkrát přinášel nejen pro mladé nebeskou hudbu, která jinak byla v Československém rozhlase zakázána. Brzy se stal nejposlouchanějším pořadem, a jako jeden z mála nestraníků v rádiu jsem po čase začal vadit. Nejdřív se mi snažili vyhodit sobotní pořady, což jsem ještě vybojoval, ale v roce 1983 vzali nového redaktora a Rytmus mu přidělili s tím, že je velmi dobře zaběhnutý a není na něm co zkazit. Já jsem dostal za úkol vybírat nové mladé skupiny a zpěváky.“

Kdy vás napadlo, že byste si založil kapelu, skládal písničky a dělal manažera a producenta začínajícím interpretům?
„Kapelníka jsem dělal od dvanácti let. Pocházím z Krásného Března u Ústí nad Labem a měl jsem tam dětskou kapelu, se kterou jsme hráli takové písničky jako Tulipány z Amsterodamu. Byl jsem zkrátka kapelník už od dětství, pouze na střední umělecké průmyslovce v Turnově, kde jsem se stal uměleckým kovářem, jsem neměl svou kapelu. Jako čtrnáctiletý jeliman jsem tam nastoupil do kapely, která byla složená ze čtvrťáků a jim jsem kapelníka nedělal. Když jsem potom přišel do Prahy, nastoupil jsem jako kovář a umělecký zámečník do družstva uměleckých řemesel, kde jsem byl rok, a pokusil se o konzervatoř. Když mě přijali, tak hned v prvním nebo ve druhém ročníku jsem založil orchestr Pastýři, kde na baskytaru hrál Karel Vágner a na bicí Pepík Vejvoda, syn Jaromíra Vejvody, co měl tu slavnou dechovku. Z dnešního pohledu jsem měl v orchestru samé hvězdy – na smyčce tam hráli nejen nynější členové České filharmonie, ale i špičkových symfonických orchestrů celého světa. Tenkrát to byli mladí kluci a já jsem vymyslel styl, který hudební kritik Jiří Černý tehdy nazval »něžný beat«. A v roce 1966 jsem právě tam našel svůj první pěvecký objev – Petru Černockou, která začínala s mými písničkami Poslouchejte všichni lidé a Namaluj mě. Sama si složila písničku Ovečka, kterou jsem jí aranžoval a dlouho se pak držela na čelních místech žebříčků. Petra s námi natočila své první singly.“

Která vaše první písnička vyšla na desce?
„V roce 1967 jsem pozval mladou Jitku Zelenkovou, která nazpívala na svůj první singl moji písničku Sundej ten klobouk. Petra Černocká sice s Pastýři natočila své první singly, ale zpívala na nich písničky, které si sama složila. Elpíčko, jak se tehdy albům říkalo, jsme už nestihli udělat, protože přišel srpen 1968 a Rusové, já byl v té době zrovna ve Skotsku, stopem jsem totiž projel celou Evropu, a tak jsem se rozhodl zůstat v Anglii. Vrátil jsem se do Londýna, kde jsem se přes známé z českého centra seznámil s nejslavnějším britským fotografem Dežo Hofmanem, který vymyslel image Beatles a dělal jejich první »skákající« fotky. Stal jsem se jeho chráněncem, našel mi práci, protože jsem tam začínal jako myč nádobí…“

Co se dělo po vašem návratu domů?
„Dál jsem dělal s Petrou Černockou, ale to už nebyl orchestr, ale malá skupina Pastýři a později Kardinálové. Pak jsem objevil zpěváka Ronyho Martona a někde ve sklepě Janu Kratochvílovou a přivedl ji na pódia. Zpívala moje písničky, ale protože jsem natáčel hlavně s Černockou a později s Martonem, tak než jsem stačil nějakou natočit s ní, přešla do jiné kapely.“

Vy jste měl svou skupinu, i když jste byl redaktorem v rozhlasu, že?
„Nejdřív jsem byl redaktorem a až potom jsem si založil novou kapelu.“

A v té jste měl své hvězdy. Nebyl to střet zájmů, vždyť je jasné, že jste potom ve svých pořadech v rozhlase pouštěl i své písničky a své zpěváky?
„Takovou možnost jsem neměl. Když jsem jako dramaturg vyráběl svoje věci, nemohl jsem je vysílat. A když jsem vysílal, tak jsem je zase nemohl vyrábět. Dokonce si pamatuju, že když jsem byl ještě redaktor pořadu Rytmus, vyhrál Lešek Semelka s písní Šaty z šátku. Na druhém místě byl můj zpěvák Víťa Vávra s Citronovou holkou, tak mi v redakci říkali, ať je prohodím, ale neudělal jsem to. Vždy jsem velmi dbal na to, aby byl nejen Rytmus poctivý a nikomu se nenadržovalo.“

Nebudeme si ale nalhávat, že se nevyužívaly známosti a kamarádi. Vždyť to tenkrát takto dělali skoro všichni redaktoři rozhlasu, televize nebo skoro monopolního vydavatelství Supraphon… Každý měl své koně, kterým dělal manažera, skládal nebo textoval jim písničky a takzvaně je tlačil…
„To asi ne. Oni to sice mohli dělat, ale kdo z jejich chráněnců se stal hvězdou? Nikdo. Skutečně, protože Janeček, Štaidl, Vágner – všichni byli mimo rádio.“

Vy mi ale nechcete rozumět. Teď se bavíme o tehdejších redaktorech rozhlasu, televize a Supraphonu – a všichni skládali či textovali písničky právě pro zpěváky producentů, které jste vyjmenoval a pak je ve svém médiu protěžovali či jejich desky zařazovali do edičního plánu vydavatelství… Řekněte mi, dělal jste to u svých hvězd taky tak, když to takhle dělali ostatní?
„V rádiu nebyl nikdo, kdo by byl taková osobnost jako já, který by vymyslel hvězdy.“

Vy mi nechcete rozumět. A co například skladatel a rozhlasový redaktor Pavel Vaculík, který vymyslel duo Petr Sepeši a Iveta Bartošová a složil jim i jejich největší hity jako například Knoflíky lásky?
„No… Ano, Pavel Vaculík, na toho jsem zapomněl, to máte pravdu.“

Takže to tak fungovalo…
„Ne, nefungovalo. Největší sílu měli lidé mimo média, protože nás naopak strašlivě hlídali šéfové...“

Ale co když měli taky někoho, komu skládali muziku nebo psali texty či produkovali desky?
„Ne ne, producenti neexistovali. A můj tehdejší šéf Dalibor Basler dokonce přestal skládat, když se stal šéfem hudební redakce, ačkoliv to byl jeden z nejlepších skladatelů. A když jsem napsal dobrou věc, která měla naději na úspěch, tak se v rádiu hrála automaticky, byla to totiž taková veřejná soutěž. Dnes je situace mnohem horší, než byla pro zpěváky tenkrát. Naše rádia hrají devadesát procent cizí muziky a jen občas prsknou jednu dvě české písničky a to ještě pořád ty samé, od stejných interpretů. A stejně se z ní nestane hit. Kdežto tehdy byla velká konkurence českých písniček, kterých se v rádiu hrálo pětasedmdesát procent, a skoro každý zpěvák měl minimálně jeden hit ročně. Když někdo natočil písničku, hned se hrála, a pokud byla dobrá, za pár týdnů z ní byl hit. Takhle se třeba velmi rychle prosadil Pavel Roth. Dneska je to úplně obrácené, máme tu spoustu interpretů a písniček, které se do rádií a televizí vůbec nedostanou. Pokud za vámi nestojí velké vydavatelství a neinvestuje miliony, nemáte vůbec šanci uspět, i kdyby jste měl jeden hit za druhým. O tom, jaké písničky se budou hrát, rozhodují v rádiích lidé, kteří ani nemají hudební vzdělání a vše jim diktují velká vydavatelství. A tak rádia i televize hrají jen pár vyvolených, u nichž vůbec nehledí na kvalitu písniček.“

Vámi vzpomínaný Pavel Roth třeba právě natáčel s Václavem Zahradníkem a jeho Orchestrem Československé televize, takže je jasné, že měl v televizi otevřené dveře…
„To ani nevím, že by dělal se Zahradníkem a Orchestrem Československé televize. Řeknu vám to takhle – tenkrát se hrálo všechno a co bylo dobré, tak se i prosadilo. Lidi si o konkrétní písničku nebo zpěváka psali, takže ho rádio muselo hrát a televize jej zvala do svých pořadů. Dnes by mohlo přijít nevím kolik dopisů a stejně rádia budou hrát jen těch deset zpěváků a v televizi bude jen těch pět.“

Já se ale chci dostat k tomu, že to takhle za dávných dob fungovalo, že redaktoři měli svou malou domů a vzájemně si pomáhali prosazovat do rádia a televize své koně...
„Víťa Vávra třeba ze začátku vůbec v televizi nebyl.“

Teď se ale nebavíme jen o Vávrovi...
„No počkejte, Vávra byl největší...“

Vidím, že z vás přiznání o vzájemné pomoci tehdejších redaktorů nedostanu. Prozraďte mi aspoň, jak dlouho tenkrát trvalo, než se písnička prosadila a byl z ní hit?
„Neposlušné tenisky Lucie Bílé zahráli poprvé a okamžitě to byl hit, lidé začali do rozhlasu volat a hned chtěli tu písničku hrát pořád dokola. Měl jsem ale i písně, které se taky hrály a takovou odezvu neměly – třeba V horách, opět v podání Bílé. Nejsem staromilec, ale můžu vám dosvědčit, že šlágry se prosadily samy. A v osmdesátých letech se do světa dostalo daleko víc českých písniček než dnes, kdy žijeme v takzvaně svobodné době. Po devadesátém roce neexistuje žádná skladba, která by se dostala do zahraničí. Předtím se to běžně dělo Karlu Svobodovi i dalším, protože tu byla obrovská konkurence a vznikalo tady strašně moc písniček. Dnes vyrobíte písničku a vydáte desku, ale nikdo vám ji nezahraje. Tehdy byl problém něco vyrobit, protože studií bylo málo, ale když už se písnička natočila, tak přišla na volný trh. Tehdy byla totalita v politice a demokracie v pop-music, dnes je to obráceně, což je nejen pro interprety, ale především pro posluchače, velká škoda.“

Jasně. Už jsme mluvili o vašem prvním objevu – Petře Černocké, vyjmenujte mi ty další, jak šly po sobě – vzpomenete si ještě na ně?
„Petra Černocká, Karel Bláha, Jitka Zelenková, Rony Marton, Jana Kratochvílová, Lenka Kořínková, Víťa Vávra, Standa Procházka mladší, Lucie Bílá, Jakub Smolík, Zdeněk Izer, Jiří Wimmer u mě taky začínal, Marek Dobrodinský byl jenom klávesák u mě v kapele a dal se tam dohromady s Izerem. Po revoluci to byla Anuška Melenová, které jsem vydal asi deset alb, ale hvězdou se nestala, a David Král. Ten se tak opravdu jmenoval a velmi dobře se prodával v roce 1994, kdy jsme prodali osmdesát tisíc nosičů. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl.“

A co třeba zpěvačka Formanová?
„Ano, zapomněl jsem na Martinu Formanovou a Martu Stravovou. A taky Iveta Bartošová s Petrem Sepešim, které jsem nevymýšlel, ale byl jsem u zrodu jejich dua a složil jim několik písniček.“

A se kterými dalšími umělci jste ještě úzce spolupracoval?
„S Michalem Prokopem jsme v roce 1970 udělali album Město R., které je považováno za nejlepší desku, kterou jsem udělal. Pak jsem dělal třeba s Jiřím Helekalem, Hanou Hegerovou nebo s Arnoštem Pátkem. S tím jsme měli společný koncertní program nazvaný Robinson a jeho Pátek. A dál jsem skládal a aranžoval písničky skoro pro všechny naše zpěváky.“

Producenti a manažeři většinou se svými zpěvačkami i chodili nebo alespoň spali. Byl to i váš případ?
„Musím se vám přiznat, že jsem osobně zpěvačky v soukromí v podstatě nesnášel. Nebyl jsem žádný svatoušek, ale jakmile byla dáma zpěvačka, tak jsem od ní běžel pryč. Samozřejmě, že někdy v mladých letech občas k něčemu došlo, ale potom už rozhodně ne.“

A z těch mladých let to byly které?
„Jsem džentlmen, takže no comment.“

Co třeba Kateřina Kornová, jak se povídá?
„Mezi lidmi se povídají různé věci. Něco je pravda a něco pravda není.“

Petra Černocká?
„Prosím vás, to rozhodně ne. Petra Černocká byla odjakživa velitelka. Vynikajícím způsobem skládala své písně, ale dokonce mi mluvila i do jejich aranžování. Černocká je prostě generál!“

A co Martina Formanová, kterou jako svou lásku přiznává i Arnošt Pátek?
„Vždyť vám říkám, že nebudu brousit do těchto sfér intimních, není to hodné muže.“

Lenku Kořínkovou ale doufám nezapřete, to prý byla láska jako hrom?
„Ano, Lenku Kořínkovou jsem miloval. Dnes se všechno degraduje jenom na postel, ale pro skladatele a muzikanta je strašně důležitý cit, který ve vztahu vznikne. Kdyby jste slyšel jaké krásné šansony jsem pro ni psal a jak je Lenka báječně nazpívala! Pořád si říkám, že bych je měl někde najít a vydat, protože ona byla vynikající šansoniérka a skvěle zpívala.“

Proč je tedy nevydáte?
„Kdo je ale dneska koupí? Cédéčka a hudební nosiče se vůbec neprodávají, což je problém.“

Můžete je vydat jen tak pro radost svou a několika fanoušků...
„Já jsem už udělal tolik věcí jen tak pro radost... Teď třeba dělám pro radost politiku. Strana zdravého rozumu je moje hobby.“

Lenka Kořínková byla koncem sedmdesátých let naším největším sexidolem, o kterém snily tisíce chlapů, záviděli vám ji?
„Asi jo. Musím vám ale říct, že já nejsem na prsa. Přiznávám bez mučení, že Lenka byla moje velká láska. Dostala mě recitováním Šrámkova Splavu, kdy jsme se procházeli po břehu řeky Berounky a ona mi recitovala. Takhle romanticky jsem se do ní zamiloval. Složil jsem pro ni spoustu věcí a než došlo k tomu, na co se furt ptáte, uplynula velmi dlouhá doba.“

Kolik jí tenkrát bylo let?
„Asi devatenáct. Lenka je o deset let mladší než já.“

Prozraďte, jaká byla v posteli, byla třeba hodně vášnivá?
„Tyhle intimnosti opravdu nikde vyprávím. Láska je láska a věci, na které se mě ptáte, si už ani nepamatuju. Už jsem přece jenom pán v letech.“ (smích)

Fakt je to už s vaší pamětí tak špatné?
„Pamatuju si, že jsem do ní byl zamilovaný, a že jsem pro ni složil spoustu nádherných šansonů, které pořád čekají na objevení. A hovořit o sexu, což je dnes bohužel zcela normální, považuji za degradaci lásky.“

Opravdu byla Lucie Bílá za doby působení ve vaší kapele panna?
„Nevím. Nekontroloval jsem to, ale ona to později tvrdila, tak jí věřím. Kolikrát jsem ji zamykal v pokoji, aby nikam nemohla, protože jsem slíbil jejím rodičům, že na ni dám pozor.“

Kolik jí tenkrát bylo?
„Devatenáct.“

Kde a jak jste ji vůbec objevil?
„Toho, že jsem ji objevil, doteďka lituju. Když byla ženská v kapele, tak bylo vždycky zaděláno na průšvih. Lenka Kořínková se později v mé kapele zamilovala do baskytaristy, nakonec s ním odešla a založili si vlastní skupinu. Krátce poté se vzali a emigrovali do Austrálie. Byl to průšvih, a přestože u mě už nebyla, její jméno bylo se mnou spojené. Měl jsem průšvih, že jsem si to neohlídal. Za Lenku ke mně nastoupila vynikající zpěvačka Zuzana Stirská, která nyní zpívá gospely. Na rozdíl od Kořínkové se mnou natočila elpíčko nazvané Milenci, a poté taky emigrovala. Byla u mě v kapele a emigrovala! Přičetla se k tomu i Kořínková a za obě jsme dostali zaracha. Po této zkušenosti jsem si řekl, že už nikdy nechci žádnou ženskou do kapely. Koncertovali jsme ve čtyřech a zpíval s námi Jiří Helekal, který mě zachránil před koncem mé umělecké kariéry. Měli jsme totiž po emigraci Stirské zákaz a nevěděli co dál, když mi Helekal nabídl dva měsíce hraní v casinu v bulharské Varně. Pak jsem s Helekalem natočil i jeho debutové elpíčko »18«, ale Jirku jsem samozřejmě neobjevil, ten zpíval dávno před setkáním se mnou.“

A co to první setkání a objevení Lucie Bílé?
„To už se mnou nejezdil Vávra, který se osamostatnil, ale Procházka, a kvůli rodinám jsme mívali víkendy volné. Naše technika proto o víkendech jezdila zvučit různé tancovačky a bigbíty. Jednou za mnou přišel náš autobusák Láďa Vencl, že zná mladou holku, která má strašně silný hlas, že i bez mikrofonu přeřve celou taneční zábavu. Pořád mi ji chtěl představovat, abych z ní něco udělal, ale já mu pořád říkal, že mě to nezajímá, že o ženské nechci ani slyšet. Jednou mi v rádiu v kanceláři zazvonil telefon a v něm mi Láďa Vencl sděloval, že je dole ve vrátnici, a že pro mě něco má. Myslel jsem, že kazetu, tak jsem si pro ni šel do vrátnice a tam vedle něj stála tlustá, kulatá holka, kterou mi představil jako Haničku Zaňákovou, která překřičí celou hospodu. A dali mi kazetu s jejím zpěvem. Nahoře v kanceláři jsem ji dal do kazeťáku a když jsem uslyšel ten zpěv, jen jsem si řekl: To je tedy bomba!“

Jakou písničku na té kazetě zpívala?
„Nějakou od Marcely Králové.“

Marcela Králová byla pěvecký idol Lucie Bílé?
„Určitě. Když si vezmete zpěv Marcely Králové a poslechnete si Lucku Bílou, tak slyšíte určitou podobnost i dnes.“

A hlas Lucie Bílé vás tak zaujal, že jste se rozhodl porušit svou zásadu »ženskou v kapele už nikdy více«?
„Ano, řekl jsem jí, že pro ni něco složím. No a za den, nebo za dva jsem přišel domů a hned jsem napsal Neposlušné tenisky. Byl to okamžitý nápad včetně toho, že ji budu směřovat především pro vojáky. Předtím jsem dělal především chlapy, Lenka Kořínková byl zase takový nóbl šansonový projekt a proto jsem se rozhodl úplně přehodit smysl toho zacílení a orientovat novou zpěvačku pro vojáky. S Kořínkovou i Stirskou jsme za vojáky taky občas jezdili a proto jsem věděl, že to je vděčné publikum. Navíc vojáků bylo hodně a v podstatě každá holka měla někoho na vojně, takže rázem všichni vzali Lucku za svou a Neposlušné tenisky se opravdu přes noc staly hitem.“

Proč jste Hanu Zaňákovou přejmenoval na Lucii Bílou?
„Jak asi uznáte, Hana Zaňáková zrovna není originální jméno pro zpěvačku. Například Dasty Springfield se jmenovala O´Brien a Dusty bylo její umělecké jméno.“

A jak jste přišel na jméno Lucie Bílá?
„Byl jsem se na Hanu podívat na tancovačce, kde zpívala písničku Satanika. A jak jsem šel domů, říkal jsem si: Satanika, Satan, Čert, Lucifer, Lucie a už bylo křestní jméno. A potom jsem přidal Lucie Černá a řekl to dechovkáři Petru Finkovi, který mi oponoval, že Černá je takové mdlé, tak jsem navrhl Bílá a on, že to je dobré. Hned mi to schválil a jméno Lucie Bílá bylo na světě.“

Lucie se změnou jména souhlasila a vůbec ho s vámi nevybírala?
„Upřímně řečeno, jestli se změnou jména souhlasila, si už nepamatuju, ale rozhodně jej se mnou nevybírala.“

Takže jste jí jednoho krásného dne řekl: odteď jsi Lucie Bílá?
„Asi takhle to bylo. Myslím, že v pop-music není demokracie vhodná.“

Před chvílí jste řekl, že litujete toho, že jste ji před lety objevil. Proč?
„Protože veškeré kydání hnoje na mou osobu začalo na základě její knížky. Na to konto jsem napsal knížku Jak jsem objevoval hvězdy, kde jsem popsal, jak to bylo doopravdy.“

Co tak hrozného na vás v té knize, jak říkáte, »nakydala«?
„Já si to už naštěstí nepamatuju. Ona to napsala s Jefimem Fištejnem a když jsem mu pak volal, že mi třeba nikdy nikdo neříkal lovec lebek, tak mi jen odpověděl, že to je přece literární licence, na kterou má každý spisovatel právo.“

Aha! A jak se vám s Lucií Bílou v polovině osmdesátých let spolupracovalo?
„Bez problémů.“

Kolik let jste s ní dělal?
„Myslím, že asi jenom rok, za který jsme natočili asi patnáct písniček.“

Vyšly všechny na jejím debutovém albu?
„Myslím, že všechny ne. Ještě před albem vyšla hromádka singlů.“

Hodně jste jezdili po republice na koncerty, o čem jste se spolu ty dlouhé hodiny v autě bavili?
„Já si povídal se Standou Procházkou, ona seděla vzadu a spala.“

Takže všechen čas vedle vás za ten rok prospala?
„Nevím jestli prospala, ale my jsme si s Luckou moc nepovídali.“

Nebavili jste se proto, že není moc inteligentní? Co si vůbec myslíte o její inteligenci?
„No, jak bych to řekl… Podívejte se, když je někdo desetkrát nebo dvanáctkrát Česká slavice, tak inteligentní být musí.“

My se ale bavíme o době před více jak dvaceti lety…
„Tehdy byla ve Slavíku šestá nebo osmá.“

To byla čerstvě vyučená švadlena.
„To je pravda. Myslím si, že inteligenci nemůžete přisuzovat jenom akademicky vzdělaným lidem. Někdo prostě má přirozenou inteligenci k tomu, k čemu ji potřebuje. A je fakt, že ona na jevišti byla i tehdy bez problémů. Jeviště, zpívání a hudba, byl její svět. Mým světem je zase diskutování v kavárně a asi i proto jsme spolu moc nekomunikovali, protože nebylo o čem. Se Standou Procházkou jsme se v autě bavili především o práci. Já jsem byl vždycky trošku líný a on mě honil do práce a vymýšlel, co všechno bychom měli udělat. A nakonec ze mě hity jako Celá škola už to ví či Maturitní léto vydoloval. Pokud jsme se nebavili o práci, hráli jsme celou cestu takovou logickou hru, kdy se ptáte na písmena a vzniknou z nich slova, případně jsme řešili různé rébusy a dělali lidem numerologii.“

A co dělala Lucie v hotelu, kde jste spali na dlouhých šňůrách, pařila s muzikanty?
„Nepařila, já jí to nedovolil. Zamykal jsem ji na pokoji, aby nemohla nikam chodit.“

Proč?
„Slíbil jsem jejím rodičům, že na ni dám pozor, aby se mezi muzikanty nezkazila.“

To si po koncertu nedala s muzikanty ani jednoho panáka?
„Ne. Nedovolil jsem jí pařit a navíc ona v té době vůbec nepila alkohol a dokonce na Moravě ve sklípku ani vínečko. Jinak ale byla samozřejmě velmi družná. Já jsem chtěl, aby měla ten vynikající hlas, který tady neměl nikdo jiný a aby ho měla stále dobře zachovaný, tak jsem dbal o to, aby neponocovala.“

Jak to nesla, že jste ji tak hlídal a zamykal na pokoji?
„Utekla mi z kapely.“ (smích)

Opravdu od vás utekla jen proto?
„Žádné osobní neshody jsme neměli, ale ona chtěla zpívat něco jiného, především rock. Zajímavé ovšem je, že dneska zpívá úplně ty samé písničky, jaké jsem pro ni tenkrát skládal já. Je to úplně stejný styl. Poslechněte si třeba Soukupovu písničku z filmu Rekviem pro panenku, která byla po revoluci jejím prvním hitem, tak je úplně stejná jako moje píseň V horách, která vyšla na jejím prvním elpíčku, které jsem jí vyprodukoval. Má úplně stejný postup, jen trošinku jinou melodii a jiný text, ale jinak je to úplně stejný styl.“

Prý ji podrazil Stanislav Procházka mladší?
„Za mého kapelničení jsem měl skupinu pevně v rukou a ona se tam měla jako v bavlnce. V koncertním programu Procházky zpívala jednu až tři písničky, protože víc Standa nechtěl, ale k žádným podrazům nedocházelo. To až později, když došlo k rozporu mezi mnou a Procházkou, za což nepřímo mohla. Procházka totiž velmi těžce nesl, že se na sto procent nevěnuji jenom jemu, ale i Lucce, která navíc začala být populárnější a úspěšnější než on. Chtěl, abych ji utlumil a víc se věnoval jemu, což jsem nechtěl. Nakonec jsme se dohodli, že začne jezdit sám, a já pro ni postavil novou kapelu. V ten moment ale Procházka razantně změnil své chování k Lucce, byl na ni neuvěřitelně milý, sliboval jí modré z nebe a ona se rozhodla, že zůstává u Standy Procházky.“

Co jste pak s tou kapelou dělal, když jste neměl zpěvačku?
„Nic. Většina lidí, která jezdila s Procházkou, byla z mé původní skupiny, a tak jezdili se Standou.“

Vy taky?
„Ano, ale už ne jako kapelník. Byl jsem pouze hostem jeho koncertního programu, v jehož první půli jsem zazpíval jednu svoji písničku – Mám už dávno jinou. Za skoro stejné peníze jsem neměl žádnou zodpovědnost, takže jsem jen přijel, na začátku koncertu zazpíval písničku a odjel domů. Jako host s námi začal jezdit i Arnošt Pátek, se kterým jsem si hodně rozuměl. Vystupoval taky v první polovině představení, proto jsme jezdili spolu v autě a později jsem pro něj postavil kapelu a udělali jsme společný koncertní program. Do konce koncertu jsem se prostě nikdy nezdržel, takže co jí nakonec Standa provedl nevím.“

A Lucie se tam s vámi nebavila?
„Já se tam bavil jenom s Arnoštem. Vždycky jsme se domluvili a jezdili na vystoupení spolu.“

Je pravda, že vůbec nechtěla, aby vyšlo její debutové bezejmenné album, které jste jí v roce 1986 vyprodukoval?
„Ano, nechtěla.“

A co dělala proti tomu, aby nevyšlo?
„Přesně nevím, protože v té době jsme už spolu nekomunikovali, ale slyšel jsem, že byla na ředitelství hudebního vydavatelství Supraphon, aby to elpíčko nevydávali. Jenže oni do toho už dali peníze a chtěli, aby se jim investice vrátila, tak se s ní nebavili a desku vydali.“

Jaký spolu máte nyní vztah?
„Žádný.“

Co to je, žádný? Když se potkáte, tak se ani nepozdravíte?
„My se nepotkáváme. Není kde. Já žiju v tom svém světě politiky a do pop-music se vůbec necpu. A když, tak mám smlouvu s Apple iTunes a posílám do Ameriky vážnou muziku. V posledních letech se stýkám s umělci, kteří dělají vážnou hudbu. Zrovna nyní připravuji album vynikajícímu tenoristovi Janu Adamcovi, který má hlas jako Pavarotti. Poprvé jsem ho viděl jako hosta na koncertě Lucky Bílé.“

Takže vy chodíte na její koncerty?
„Jejímu vystoupení freneticky tleskám, protože ona je na jevišti opravdu naprosto skvělá. Naposledy, když skončila, tak jsem dokonce řval bravo!“

Co vůbec říkáte na to, že v její oficiální diskografii vaše album z roku 1986 s hitem Neposlušné tenisky schází, a že nedávno ve svém portrétu v České televizi odpověděla na otázku, kdo ji objevil, že se objevila sama?
„Podívejte se, vděčnost není zrovna naším národním znakem.“

Mezi vaše největší hvězdy a objevy patřil Vítězslav Vávra, který začátkem osmdesátých let doslova převálcoval tehdejší stojaté vody naší pop-music a až po jeho úspěchu přišel Michal David, Kotvald s Hložkem a další. Jak vás vůbec napadlo udělat z dvoumetrového, ne zrovna hezkého, bubeníka zpěváka?
„Podívejte se, to slovo ne zrovna hezký...“

Jako krasavec ze žurnálu přece jen nevypadal…
„Asi byste to měl konzultovat s tehdejšími teenegerkami, který ho šíleně milovaly a považovaly ho za krásného. Víťa u mě bubnoval v kapele a zpíval sbory. Pak jsem ho nechal nazpívat několik duetů s Lenkou Kořínkovou, které zaznamenaly velmi příznivý ohlas. Když se Lenka osamostatnila a Stirská, s níž zpíval hitový duet Neutíkej, lásko, ze záběru, emigrovala, rozhodl jsem, že Vávra bude zpívat sólo. Duety s Lenkou totiž vždycky zazpíval a natočil bez problémů a žádný zpívající bubeník tu nebyl. Zpočátku se tomu bránil, že se nebude ztrapňovat, ale když jsem mu řekl, že nebude lítat po jevišti, ale zpívat za bicími, souhlasil. Natočili jsme písničku Dívka Gloria, kterou si sám vybral, a odjeli na dva měsíce do zahraničí s Jiřím Helekalem. Když jsme se vrátili, byla z Víti superhvězda a Dívka Gloria obrovským hitem, kterou hrálo rádio několikrát denně. Já byl v tu dobu mimo republiku, takže se z té písničky stal hit, aniž bych někomu musel říkat, aby ji hrál, jak jste říkal na začátku našeho povídání, že jsme dělali ty kšefty. To vzniklo samo, protože ta písnička byla tak silná. Dnes je velmi smutné, že je v soukromých rádiích málem zákaz hrát hudbu osmdesátých let. Přitom hudba osmdesátých let byla konkurenceschopná v zahraničí, zatímco naše současné písničky absolutně nejsou.“

Vávra se nikdy netajil svým velmi pozitivním vztahem k fanynkám a z jeho vzpomínkové knížky vyplývá, že koncertní šňůry často proměňoval v sexuální orgie s broučky, jak fanynkám říkal. Byla to pravda?
„Kdepak, vůbec. Myslím, že Vávra v té knížce moc přehání, pro