1968 - Proč? 40. výročí okupace Československa »bratrskými vojsky«

A přitom zrovna začátek roku 1968 byl jako krásný sen! Začala demokratizace země, zmizela cenzura, lidé mohli cestovat do zahraničí. Pak ale přijely tanky a ten krásný sen se rozplynul...

Úterý 20. 8. 1968

23:00 – Vojska SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR překračují bez varování hranice ČSSR.
23:40 – Reformní předseda vlády Oldřich Černík oznamuje na schůzi předsednictva KSČ, že země je okupována.

Středa 21. 8. 1968

2:00 – Na starém ruzyňském letišti přistávají desítky sovětských vojenských letadel AN-12 a z jejich útrob se valí vojáci a tanky.
3:00 až 4:10 – Vojáci obsazují budovu předsednictva vlády. Oldřich Černík je odvezen neznámo kam.
4:30 – Daří se obnovit přerušené vysílání Československého rozhlasu. Vysílá prohlášení vlády a zprávy o vstupu cizích vojsk.
Před 7:00 – Vojáci rozstřílí fasádu Národního muzea v domnění, že útočí na rozhlas, nebo na parlament.
7:20 – Na Vinohradské ulici rostou první barikády.
7:30 – Vojáci pálí do oken rozhlasu. Neznámý člověk poškozuje nádrž jednoho z tanků a ten se ocitá v plamenech.
8:55 – Dočasně se odmlčel rozhlas, slyšet je z vysílání pouze střelba.
9:00 – 11:00 – Sovětská tisková agentura TASS vydává prohlášení, že: „Vojska Varšavské smlouvy přijela na pomoc bratrskému československému lidu na obranu socialistického řádu proti kontrarevolučním silám na žádost nejmenovaných představitelů KSČ a státu.“
11:00 – Podařilo se zprovoznit provizorní rozhlasové vysílání.
14:30 – Národní shromáždění přijímá prohlášení, v němž odsuzuje okupaci země.
16:30 – Obsazeno ostravské studio rozhlasu.
Odpoledne/večer – Pokračuje obsazování důležitých bodů po celé republice. Všude jsou tanky, národ staví barikády. Umírají první lidé, nejvíce u budovy rozhlasu. Někteří jsou zastřeleni, jiní poraženi tanky a nákladními auty okupantů. Lidé umírají i v hořících domech.

Čtvrtek 22. 8. 1968

2:00 – Definitivně končí vysílání rozhlasu z vinohradského studia. Zasedá Rada bezpečnosti OSN.
7:00 – Budova rozhlasu je zcela obsazena, zaměstnanci ji musí opustit.
Celý den – Probíhá zasedání Rady bezpečnosti OSN. Výsledkem je rezoluce Velké Británie a USA požadující okamžité stažení vojsk.

Pátek 23. 8. 1968

3:00 – SSSR vetuje rezoluci Rady bezpečnosti.
12:00 – Začíná hodinová generální stávka na protest proti okupaci. Zúčastní se jí celá země.
22:00 – V Praze je vyhlášeno stanné právo a zákaz vycházení.
Celý den – Lidé ničí ukazatele a orientační cedule, aby okupanty zmátli. Někteří se snaží s vojáky komunikovat a vysvětlit jim, co se děje. Ti ovšem v drtivé většině případů ani netuší, kde jsou. Někteří si dokonce myslí, že jsou na vojenském cvičení v Kazachstánu.

Sobota 24. 8. 1968

6:00 – Končí stanné právo v Praze.

Neděle 25. 8. 1968 a dále

Situace se uklidňuje, je jasné, že okupaci a konci všech iluzí o svobodě už nikdo nezabrání. Svět, potažmo OSN, hází Československo přes palubu.

108 mrtvých

Seznam lidí, kteří přišli o život během samotné invaze, tedy od 21. 8. do 26. 11. 1968, čítá podle Ústavu pro studium totalitních režimů 108 jmen. Lidé umírali v důsledku střelných zranění, automobilových havárií, pod troskami domů zbořených tanky okupantů. Během normalizace a dalšího období pobytu »přátelských« vojsk na našem území zemřely další desítky lidí.

Co se stalo na jaře 1968

Tzv. Pražské jaro 1968 začalo 5. 1. 1968, kdy byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexander Dubček (1921 – 1992), zastánce reforem a svobodnější socialistické společnosti. Byl spuštěn proces částečné demokratizace. Zmizela cenzura, lidé mohli cestovat do zahraničí. Svobodnější byla kultura i politická scéna. Sovětskému svazu se ale prozápadní orientace Československa nezamlouvala a veškeré naděje ukončil útok na naši zemi. Po mnichovské zradě (1938) to bylo ve 20. století podruhé, co se Československo stalo obětním beránkem ve hře mocných.

Autor: (mik)
Foto Profimedia.cz, ara