Kajínka nezachránil, sebe ale úplně zničil!
PLZEŇ – Peklo na zemi! Výhrůžky, policejní výslechy, přepadení, zrada atraktivní agentky, pohled do ústí pistole, beznaděj, deprese a neustálý pocit, že ho někdo sleduje – tak žije František Schreyer (50).
Svědek v ohrožení
Muž, který se snažil přesvědčit plzeňský krajský soud o tom, že Jiří Kajínek není vrah. Za střelce, který v Plzni zabil podnikatele Štefana Jandu a jeho ochránce Juliána Pokoše, označil jménem bývalého policistu.
Jiřího Kajínka před doživotím nezachránil, svůj vlastní život si prý zničil. „Měl jsem obchody a klid. Teď nemám nic. Jsem nezaměstnaný,“ říká svědek, jehož utajení netrvalo dlouho. Krušné chvíle prý prožívá i jeho matka (78), o kterou se stará. „Když jsem nebyl doma, vtrhli tam chlapi, položili před ni pistoli, že mě zastřelí. Když to nahlásila na policii, uzavřeli to s tím, že pachatel je neznámý,“ líčí Schreyer.
Jindy ho prý policie zadržela na šest hodin, aby ho pak bez jakéhokoliv vysvětlení pustila na svobodu. „Doma mě přepadli hned dvakrát, naposledy v březnu. Na hlavách měli kukly, rozkopli dveře, rozmlátili co se dalo, pistoli mi dávali k hlavě. Tvářili se jako lupiči. Jednoho jsem ale poznal, byl z kriminálky,“ tvrdí Schreyer. Schválně prý zavolal policii, nechal vše nafotit, sepsali výpovědi. „Do 30 dnů s tím mají podle zákona něco udělat. Doteď jsem nedostal žádné vyjádření,“ dodává, ale už se nediví. „Druhý den kolem mě jelo služební auto a policajt mi s výsměchem ukazoval vztyčený prostředníček.“
Šok utrpěl i v okamžiku, když zjistil, že psychiatr, kterému se svěřoval se svými problémy souvisejícími s kauzou Kajínek, je kamarádem a nadřízeným muže, jehož označil za skutečného vraha. Selhala i láska. „Čtyři měsíce jsem žil s atraktivní blondýnkou. Nakonec se ukázalo, že to byla policejní agentka. Kopírovala všechny moje listiny, kontrolovala, co mám u sebe, a donášela. Nalíčil jsem past a měl jsem jistotu,“ říká zklamaný muž.
Nikdo mu nevymluví, že jeho telefon neodposlouchávají. Tři měsíce mobil neměl vůbec, sotva prý koupil novou kartu a zapnul ho, začaly se znovu dít podivné věci. „Podle mobilu sledují, kde právě jsem, už se tomu ale nebráním,“ vypráví Schreyer.
»Není to stihomam?« ptám se při loučení ve vylidněné večerní ulici. „Není, támhle jedou,“ říká s odevzdaným úsměvem. Policejní vůz jede až k nám, zpomalí, muži v uniformách nakloněni do okénka nás projedou rentgenovým pohledem. Jde z toho skoro mráz po zádech. Pak pomalu odjíždějí dál. Náhoda? Možná.
Autor: (roh)
Foto Aha! – Josef Mašek
