Autor Honzíkovy cesty: Neměl rád děti...

Dcera Bohumila Říhy Eliška Janovská je po neúspěšné operaci páteře již čtyři roky upoutána na lůžko, ale elán i černý humor jí nechybí. I když má navždy ochrnuté ruce i nohy, rozhovor o svém otci nám neodmítla. Nezajímá ji ani, jestli lékaři při její operaci udělali chybu. „Bolesti páteře jsem měla tak veliké, že bych snad souhlasila i s tím, kdyby mě měli zabít. Jsem sice ochrnutá, ale rozum mám pořád,“ přivítala nás bývalá učitelka s úsměvem. V podobném duchu se neslo i celé naše setkání. Nechyběly ani chvály na poděbradský domov důchodců.

S malými dětmi si nerozuměl
„Tatínek byl velmi vážný člověk a neměl rád úplně malé děti. Rozuměl si s nimi, až když byly schopné projevu. To znamená, pokud už chodily do školy. Až když jsme byly se sestrou větší, jezdily jsme s rodiči na výlety po vlastech českých,“ vzpomíná na svého otce a dětství Eliška Janovská. Protože byl otec klidný a optimistický, na zadek od něho sestry nedostávaly, to prý obstarávala maminka. „Když se tatínek rozčílil, tak na nás nemluvil. A to nás mrzelo víc, než když jsme dostaly od maminky,“ vrací se do dětských let paní Eliška.

Psal, když všichni spali
Knížky, které Bohumil Říha psal, s dcerami neprobíral, ani jim nikdy nic nepředčítal. Prvním velkým kritikem byla vždycky jeho žena. Psal brzy ráno a večer chodil časně spát. „Byl skřivan. Když jsme potom se sestrou vylézaly z postele, oznámil nám třeba, že napsal čtyři stránky. Nás spíš jen pozoroval a ptal se na věci, které prožíváme. Pamatuji si, že jednou byla v Nymburku výstava koček, kterou jsem mu potom popisovala, a on to pak použil v jedné knížce,“ upřesňuje spisovatelova dcera. Stejné to bylo i s jejím synem Vítkem, který prý byl dost čilý kluk a jehož příhody popsal spisovatel v knížce Náš Vítek.

Rád vařil a myl nádobí
Dlouholetý poděbradský učitel a pozdější školní inspektor Bohumil Říha prý nejdříve učil tělocvik a matematiku, až potom si dodělal další obory, češtinu a francouzštinu. „Byl také tělesně velmi zdatný, krásně lyžoval a doma jsme společně hráli ping-pong. Také rád myl nádobí. Škopek jsme měli vedle dveří do kuchyně, a když byl plný, tak se do toho pustil,“ komentuje dcera otcovy »koníčky«, mezi které patřilo i vaření. „Když nějaké jídlo zkazil, dal mu i speciální název. Jednou třeba spálil brambory, a když nám je dal na talíř, řekl, že jsou to cikánské brambory. A nám se to líbilo,“ dodává Eliška Janovská. V době, kdy její otec prožíval největší slávu jako spisovatel, na rodinných financích to prý příliš znát nebylo. „Tenkrát za to bylo hrozně málo peněz. Když například napsal dětskou encyklopedii, ilustrátor dostal zaplaceno mnohem víc než on, jako autor. Za filmová zpracování nějaké peníze sice obdržel, ale žádní boháči jsme nikdy nebyli. Domek v Poděbradech postavili za maminčino věno a zbytek splácel z půjček,“ vysvětluje paní Eliška.

Honoráře prý ani nezaregistruje
A jak je to s autorskými právy dnes? „Mám je já a můj synovec, který vede po mojí sestře nakladatelství Axióma. Syn Vítek v tomto oboru nedělá, je po svém otci elektrotechnik,“ říká spisovatelova dcera. Co se týče honorářů za otcova díla, jsou prý zanedbatelné. „Když třeba v televizi pustí Dým bramborové natě, přijde nám asi 250 korun. Kdybych nic nedostala, tak to ani nezjistím,“ směje se Eliška Janovská, která na Karlově univerzitě vystudovala český jazyk a literaturu a na Zemědělské škole v Poděbradech učila přes třicet let.

Zemřel při práci
Bohumil Říha byl dlouho nemocný se srdcem, ale do poslední chvíle byl velmi čilý. „S maminkou potom bydleli na pražském Břevnově a tatínek jezdil tramvají, kterou často i v pokročilém věku dobíhal, do centra. Nevynechal žádnou výstavu a také často dojížděl do Klubu spisovatelů na Národní třídu. Tam také při jedné ze schůzek umřel. Asi byl rád,“ dodává s černým humorem spisovatelova dcera Eliška.