Martin Dejdar: Jaké to je být na dně a ve spárech podvodníků!
14 fotografií
Je mužem mnoha paradoxů. Miluje Česko, ale část roku tráví s rodinou v Americe. Týden co týden hraje i přes pochroumaná kolena lední hokej. A i když někdy míval hodně hluboko do kapsy, nikdy nepřestal přispívat na charitu. Prodal dokonce vlastní boty za cenu toho, že bude bos. Z bláta finančních lapálií se Martin Dejdar (48) dávno vyhrabal a do louže neuklouzl. Hodnotu peněz ale díky tomu zná lépe než kdokoliv jiný. A přestože dovolit by si mohl leccos, každou korunu pečlivě zváží.
Kvůli filmu Panství, do něhož jste před lety vstoupil jako koproducent, jste málem přišel na buben. Dluhy jste splácel roky. Obohatil vás tento projekt jinak než finančně?
„Panství je dávno uzavřená záležitost, ke které už se odmítám vracet. Bylo to hodně těžké období, ale je to dávno, vše je splacené a já už se prostě nechci otáčet zpátky. Pryč od toho.“
Pustil byste se do této oblasti podnikání znovu?
„Na rovinu musím říct, že nevím.“
I přesto, že jste byl sám ve velmi tíživé finanční situaci, nezapomněl jste na charitu. Kdy jste měl nejsilněji pocit, že vaše peníze nebo aktivita přišly ve správný čas na správné místo?
„Tenhle pocit mám vždycky. A právě proto, že sám vím, jaké to je být na dně, jsem i v takových chvílích ochoten lidem pomáhat. Naposledy jsem na jednom plese při dobročinné dražbě prodal svoje boty. Jeden člověk řekl, že je koupí a částku věnuje dětskému oddělení plzeňské nemocnice. Tak jsem mu je prodal a odešel bos.“
Vy to své jméno DEJ-DAR prostě nezapřete. Stalo se vám někdy, že vaši ochotu pomáhat někdo zneužil?
„Ano, několikrát. Byly akce, které jsem vyhodnotil jako podivné, zrušil účast, a přesto jsem byl na plakátech a vybíralo se na mě vstupné. Jednou dokonce na Slovensku nějaká agentura vybírala peníze od sponzorů na hokejový zápas našeho HC Olymp, a taky to byl z jejich strany podvod. Peníze nepředali.“
„To bylo před více než 20 lety. Kontakt už jsme ztratili. Vím, že se jmenovala Othello. Řekl mi o ní kamarád a kolega Petr Vacek. Šlo o akci Greenpeace, mezi které patří.“
Už jste zmínil oblíbené hokejové zápasy s vaším týmem HC Olymp. Jak často stojíte na ledě? A co na to říkají vaše operovaná kolena?
„Kolena nesmí říkat nic, když jde o pomoc dobré věci. Na led chodíme pravidelně jednou týdně a exhibice hrajeme tak desetkrát za sezonu. Teď nejblíž budeme hrát v Sušici a pak v Hořovicích. Výtěžek z akce vždy věnujeme nějaké místní organizaci. Mám z toho pokaždé radost.“
Zdá se mi, že jste úplně vymizel z filmů. Čím to, že už vás moc neobsazují?
„To bych taky rád věděl. Na to se ale asi budete muset zeptat tvůrců, ne mě. Já na to odpověď nemám. Oni mě vlastně nikdy moc neobsazovali. Třeba po Učiteli tance, za kterého mám Českého lva, přišel úplný útlum. Letos o prázdninách bych ale měl natáčet film s pracovním názvem Kluci z hor. V hlavních rolích já a Jirka Lábus. Pokud to dopadne, budu opravdu šťastný.“
Na jaké natáčení nikdy nezapomenete?
„Celých sedmnáct let ve Zdivočelé zemi bylo nezapomenutelných. Asi nejintenzivnější zážitky mám z natáčení v komunistických lágrech a věznicích. To bylo velmi opravdové a hrozné. Hlavně když jsem si uvědomoval, že nehraju výmysly nějakého scenáristy, ale že je to jenom pár let zpět, co se takové věci zcela reálně děly. A někdy mnohem horší.“
Díky seriálu a tomu, že jste se v něm proměnil v sedmdesátiletého starce, víte, jak budete za pár desítek let vypadat. Je to výhoda, nebo lehce deprese?
„Nevím, jestli takhle budu skutečně vypadat. Ale už jsem slyšel přirovnání k Josefu Abrhámovi nebo Jaromíru Hanzlíkovi. Ostatně, posuďte sami!“
Jak snášíte pobyt v maskérně a filmová líčidla?
„To mi ani nevadí. Já nemám moc rád kostýmové zkoušky. V maskérně si najdu svoji polohu a v podstatě můžu i spát. To umí dokonale třeba Jirka Schmitzer. To při zkoušení kostýmů není možné. A že to někdy trvá hodně dlouho, když jich máte hodně!“
Po zkušenostech, jaké s filmařinou máte, radíte se o práci doma?
„Moc ne. S manželkou probírám svoje pracovní plány jen tehdy, když se nemohu rozhodnout. A to zase tak často není.“
Jaký jste podle vás manžel?
„Nemyslím si, že bych byl schopen objektivně odpovědět. A asi nechci, aby si o tom někdo četl. Považuju to za vysoce soukromé a intimní téma. Nepatřím mezi ty, kteří jsou schopni se takhle odhalovat.“
Tak ale určitě i vás žena pro něco oceňuje...
„Tak třeba za to, že neprotestuju u nakupování. Nevadí mi ani nakupovat oblečení, dokonce to mám rád. Líbí se mi netradiční móda, ale nepodléhám všeobecným trendům a rozhodně neutrácím majlant. Znám hodnotu peněz a vím, jak těžké je vydělat je a jak lehké je o ně přijít.“
Vedete coby vášnivý hokejista a tenista ke sportu i své děti Sáru a Matěje?
„Snažím se. Myslím, že sport formuje nejen tělo, ale také duši a charakter. Zejména kolektivní sporty. Tam se děti učí zodpovědnosti nejen za sebe, ale také za tým. Chci, aby si uvědomovaly, že jejich chování může ovlivňovat i další lidi.“
Často mizíte do Ameriky. Plánujete se tam usadit?
„Ne, Česko je můj domov a vždycky bude. Mám zde rodinu, přátele, práci. Tedy to nejdůležitější, co k životu potřebuju.“
Je něco, co vám na Česku vadí?
„Štve mě, že si neumíme vážit sami sebe, že se bojíme úspěchu druhých a že schopní a chytří lidé raději odcházejí, než aby tu zůstávali. A co mi vadí nejvíc, že tu vládne strach a bezmoc.“
Pořád máte tak nekompromisní postoje k politice?
„K politice se vůbec nebudu vyjadřovat. Jednou jsem to udělal a málem jsem skončil na pranýři. Lidé u nás stále nejsou ochotní respektovat cizí, a hlavně jiný názor.“
Proč jste se na rozdíl od některých kolegů v politice nikdy neangažoval?
„Jsem přesvědčený, že člověk se má plně věnovat své profesi. A já tu svou zatím opustit nechci. Myslím si totiž, že hromadění funkcí je blbost.“
S vaší praxí z legendárních Ptákovin a teď i Vylomenin byste tam ale skvěle zapadl. Mimochodem, nezdá se vám, že praktiky pořadu Vylomeniny jsou dost zákeřné?
„To tedy nezdá. Se soutěžícími se předem domlouváme, vědí, že je čekají mnohdy trapné úkoly, a s tím do toho jdou. Navíc kdykoliv mohou skončit, když už mu úkol přijde přes čáru.“
Jak byste reagoval vy, kdybyste se stal obětí Vylomenin? Kdyby vám třeba manželka nebo děti dělaly před celou restaurací ostudu?
„To vážně nemůžu vědět, protože jsem se v takové situaci neocitl. Vím ale, že řadu úkolů, které jsem dal, bych sám neudělal. Běhat po restauraci, křičet a házet talíři, na to bych neměl. Nemám rád na veřejnosti zbytečnou pozornost a hluk.“
Necháte se vy vůbec někdy napálit?
„No jasně! Kolega Oliver Andrásy mě na Slovensku nachytal v jejich verzi pořadu Ptákoviny. Převlékl se za slaboduchého vrátného a trval na tom, že na Slovensku se musím jmenovat Dajdar a ne Dejdar.“
Však vy sám jste si převleků taky užil ažaž. Jak to teď vypadá s Ozzákem? Proč vlastně tak rychle Comeback skončil?
„Myslím, že ukončení natáčení bylo přesně podle hesla: V nejlepším přestat! Domnívám se, že tvůrci, kteří byli chytří a nenechali se zlomit tlakem, si řekli, že dál by to byla jen nastavovaná kaše, a řekli si dost. Ale proslýchá se, že možná našli tvůrci nová témata a novou chuť psát, takže...“
Takže možná strávíte s Ozzákem dvacet let jako s Bartem Simpsonem?! Nemáte přece jenom strach, že vás po letech v dabingu přeobsadí někým mladším?
„Strach nemám, ale vím, že to určitě přijde. Je jenom otázka kdy. Ale bude mi úplně jedno, kdo mě nahradí. Víte, ono se říká, že by to nebylo ono. Ale není to pravda. Dva nebo tři díly by si diváci zvykali a při desátém by si už ani nevzpomněli. To je bohužel pomíjivost mé profese.“
14 fotografií
