Vnučka herce Radovana Lukavského prozradila: Z čeho šílela její babička?

Říká se, že časem všechny vzpomínky blednou. Jak je to s vašimi vzpomínkami na dědečka?

„Byl to člověk, na kterého nejde zapomenout, a pořád věřím, že tady s námi nějak je. Dokonce se mi při procházkách Prahou občas stane, že potkám staršího pána v klobouku a mám dojem, že by to mohl být on.“

Jaká je vaše poslední vzpomínka na dědečka?

„Poslední tři týdny života už strávil v nemocnici s těžkým zápalem plic. Chodila jsem za ním denně. Zhruba v polovině té doby ho lékaři na pár dnů odpojili od přístrojů, zdálo se, že nemoc ustupuje. Bohužel jsem tušila, že je to probuzení pro rozloučení. Přestože musel trpět, neztratil vůbec smysl pro humor. Děda byl chlap a chlapi na smrtelné posteli nebrečí a nechtějí ponožky.“

Byla jste s ním i v poslední chvíli?

„Chtěla jsem být, ale lékaři to nedovolili. Bylo to už trápení člověka v umělém spánku, řekli nám, že ho od přístrojů odpojí. Jako by si to děda vybral, byl to zrovna den s úplně čistou modrou oblohou. Dodnes si pamatuju, jak mi z nemocnice zavolali, že se už můžu přijít rozloučit s mrtvým dědečkem. Měla jsem v tu chvíli zvláštní pocit, jako když se letadlo odlepí ze země konečně do vzduchu. Děda k Bohu chtěl, to vím. Těšil se na druhou stranu, měl tam už rodiče, syna, manželku.“

O ženě pana Lukavského, vaší babičce Ludmile, se toho ví jen málo. Mohla byste o ní něco prozradit?

„Babička byla moc krásná holka, která se do dědy zamilovala hned po válce. Byla o sedm let mladší než on. Dědeček o ní vždycky říkal, že ho zaujala tím, jak nesmírnou měla jiskru. Přišla do Prahy studovat na filozofickou fakultu, ale už po čtyřech semestrech se brali.“

Žhavé drby

Vnučka Radovana Lukavského o jeho umírání: Byl jako tvrdé poleno, které ne a…

Celý článek

.

Jaké bylo jejich manželství?

„Myslím, že se velice šťastně potkali, měli toho od začátku hodně společného. Babička nebyla vůči dědovi v pozici omdlévající obdivovatelky. Vážila si ho, ale uměla ho vidět i kriticky. A děda strašně moc investoval do manželství. Věděl, že jeho profese vztahy hodně zatěžuje. A manželství bral jako něco velice cenného. Opravdu si ho pěstoval.“

Jak to myslíte?

„Cíleně s babičkou trávil čas. Například každý večer po představení si s ní sedl v kuchyni, nalil víno a povídali si. Přitom musel být za celý den hrozně unavený z lidí. Ale tahle část jeho dne patřila prostě jí. Pokud třeba někde točil nebo byl na zájezdu, vím, že babičce skoro každý den napsal byť jen stránkový dopis.“

Jako šarmantní herec musel mít přece celé zástupy obdivovatelek. Žádná ho nikdy neuhranula?

„Byl k ženám nesmírně dvorný, ale pořádného chlapa nemůže cizí ženská dostat jen tak. Ten svůj vojenský kabát sundává jenom doma. Měl své krédo a z toho neustoupil. Zeptejte se v divadle, tam se ví všechno. U dědečka nevěra vůbec nepřipadala v úvahu.“

To vypadá jako vzácně ideální manželství…

„Podívejte, samozřejmě že měli svoje třecí plochy, zažila jsem je i řešit spory. Dokud jsme byli malí, hádali se před námi německy nebo francouzsky, abychom ji nerozuměli. Ale drželi se takového pravidla, každý spor vyřešit, než se jde spát. Uměli si říct promiň. Nikdy jsem u nich nezažila tichou domácnost.“

Měl váš dědeček vůbec nějakou neřest?

„Všude chodil na poslední chvíli. Šílela z toho babička, a myslím, že kostymérky a maskérky v Národním ho pro to zrovna nemilovaly. Často jsem slyšela, jak babičce volají z divadla, jestli je pan Lukavský už na cestě. A tak babička zalhala, že už vyrazil, a on si přitom v předsíni teprve obouval boty. Babičku to štvalo. Vždycky mu říkala: Radovane, už jdi! A on jí odpovídal: Už du, du. A na to ona ho pokaždé pokárala: Už nedudej a odejdi!“

Tuhle svou životní lásku nakonec pochoval. Jak to nesl?

„Statečně. Babička zemřela v roce 2005, byla půl roku velice těžce nemocná, poslední týdny zcela upoutaná na lůžko.“

Kdo se potom dědečkovi staral o domácnost?

„Zčásti moje maminka a můj otec, který se po babiččině smrti k němu dokonce nastěhoval. Bohužel za rok a půl na to můj táta zcela nečekaně také odešel.“

Žhavé drby

Nechutné kšefty se jménem Radovana Lukavského (†88): Chtějí prodat jeho…

Celý článek

.

4

Co se tehdy stalo?

„Vypravili se společně na chalupu. Po příjezdu začal tatínek ohřívat polévku a najednou se beze slova zhroutil na zem. Lékaři už mu nedokázali pomoci, takže zase odjeli. Asi čtyři hodiny trvalo, než přijela pohřební služba, a celou tu dobu tam dědeček byl s tátou sám. Modlil se za něj. Myslím, že byl rád, že měl tolik času, aby se s ním rozloučil.“

Musel být velmi silný. Co mu nejvíce pomohlo?

„Asi to, že nebral smrt jako konec, ale naopak jako začátek něčeho nového. On se smrti nikdy nebál. Kromě toho mu pomohlo také to, že pořád hrál. Děda divadlo miloval.“

Měl dědeček krom divadla nějaké záliby?

„Hrozně rád četl, rád chodil na procházky na Olšanské hřbitovy, veverkám tam nosil zbytky rohlíků. Hrozně rád kosil. Na začátku sedmdesátých let se mu podařilo koupit chalupu, a tam vlastníma rukama opravoval všechno, co se dalo, vlastnoručně sekal obrovskou zahradu, staral se o ovce. Měl moc rád zvířata.“

Co ještě měl rád?

„Měl rád víno a dobré sýry, chodil je vždycky kupovat do Domu potravin na Václavské náměstí. By trochu i labužník, každý rok na Boží hod chodil do Činoherního klubu na francouzské šneky. Ale jinak byl dost šetrný, uměl třeba babičce koupit kabát k Vánocům, ale nikdy neutrácel za zbytečnosti. Byl v tomhle až dojemný."“

Vyprávěl vám dědeček i o svém nelehkém dětství?

„Děda své dětství vykresloval v krásných barvách. Byl to šťastný veselý kluk, byť uprostřed materiální chudoby. Ale myslím, že mu bylo jedno, jestli má troje boty, nebo jedny nebo eventuálně chvilku žádné a že pase husy. První rázný řez nastal v jeho deseti letech, kdy ho rodiče dali do jezuitského gymnázia. Byl to klášter, řeholní dům se striktním řádem. To ho velmi ovlivnilo.“

Žil v nelehké době. Do nejhezčích let života mu přece zasáhla válka…

„Studentského života si moc neužil. Němci zavřeli vysoké školy a děda šel posléze do rajchu. Vyprávěl mi, jak ho spolu s několika kamarády naložili do vlaku a odvezli do Slezska do obrovské fabriky, kde tihle kluci tahali těžké železné pásy.“

Ve vaší knize je celá řada velmi dojemných momentů. Ať už jde o ztrátu druhého dítěte, nemoc vaší babičky nebo právě vzpomínky na válku a komunistický převrat. Jak vám při dědečkově povídání bylo?

„Někdy dost těžko. Ale vzato dohromady jsem byla ohromně šťastná, že si s ním můžu takhle povídat. Vděčná za tu otevřenost, se kterou mi o sobě vyprávěl.“