Jožo Ráž z Elánu: Dva roky jsem se učil chodit! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 19. dubna 2024

Svátek slaví Rostislav, zítra Marcela

Jožo Ráž z Elánu: Dva roky jsem se učil chodit!

Jožo si ve své pracovně rád dopřeje oblíbený doutníček.
Jožo si ve své pracovně rád dopřeje oblíbený doutníček. (Foto Aha! - Petr Novotný, ara)

Miluje whisky a kubánské doutníky, s novináři moc často nehovoří. Má pověst namyšleného furianta, který kam přijde, tam budí rozruch. Řeč je o Jožovi Rážovi (58), hvězdě a šéfovi skupiny Elán. Zpěvákovi, při kterém stáli snad všichni svatí, když jako zázrakem přežil těžkou nehodu. Nedělnímu Aha! se po dlouhé době podařilo se svérázným muzikantem pořídit exkluzivní rozhovor! Přivítal nás ve svém bratislavském království, pracovně, kde v současné době tráví hodně času. A ukázal se jako velký sympaťák!

Od vaší nehody na motorce uplyne zanedlouho čtrnáct let. Vzpomenete si ještě na ten osudný den?

„Jel jsem ze studia, kde jsem zrovna nazpívával písničku Voda, čo ma drží nad vodou. Jedu si po městě, pohodička… Najednou tma. Černá díra. Nic. Probudil jsem se až za dva měsíce v nemocnici. Celý polámaný. Dva roky jsem se pak učil chodit.“

Jaká byla první slova, kdy jste procitl z kómatu? Věděl jste, co se stalo?

„U postele seděla moje žena. Když viděla, že jsem při vědomí, řekla: no konečně! Moje první slovo bylo: lhát… Nevím vůbec proč. (smích) Nevěděl jsem, proč ležím v nemocnici, co se stalo.“

O vlásek jste unikl smrti. Změnily se pro vás životní hodnoty?

„Názory jsem nezměnil, ty mám celý život stejné a neměnné. Jenom jsem přestal spěchat. Dřív jsem pořád někde lítal, takže jsem věděl, že se mi něco takového dřív nebo později přihodí, že prostě není jiné východisko. Ano, počítal jsem s tím. Naštěstí jsem se ale vrátil a žiju dál.“


Jezdíte pořád na motorce nebo se jim od té nehody raději vyhýbáte?

„Na motorce jezdím pořád a rád. Jen nemám tolik času jako dřív. Ze všeho nejraději jezdím úplně sám, jsem spíše samotář.“

Ještě máte obchod s motorkami?

„Momentálně firmu likviduju. Stálo to hrozné peníze a úsilí a nevydělávalo to. Nemůžu firmu donekonečna dotovat, takže bylo na čase s tím skoncovat. Už toho bylo dost. Zavírám a jdu splácet dluhy.“

Uvažujete, že byste zkusil podnikat třeba ještě v jiném oboru?

„Mám uměleckou agenturu, která slouží nejen skupině Elán, ale i dalším interpretům. To je jediné, co mám, nic jiného už nechci.“

Pojďme k Elánu. Kdo má u vás v kapele hlavní slovo?

„Majitelé tohoto projektu jsme tři: já, Vašo Patejdl a Jano Baláž. My rozhodujeme o všem. Když máme na nějakou věc odlišné názory, tak hlasujeme.“


Kvůli čemu se nejčastěji hádáte?

„Co si pamatuju, tak jsme se nikdy nějak nehádali. Víte, my spolu moc nemluvíme, netrávíme čas, nemícháme se jeden druhému do soukromí, nejezdíme spolu na dovolené… Každý žije, jak chce. Děláme jenom tu kapelu a asi proto nám to tak funguje.“

Jak to máte s honoráři? Berete jako zpěvák, lídr kapely nejvíc?

„Ne. Všichni máme stejné peníze. Ale nejsou to žádné převratné sumy. Málokdo chápe, že třeba u velkého koncertu musí asistovat strašně moc lidí. Jenom techniku jich staví dva dny zhruba čtyřicet a nikdo tam pochopitelně nepracuje zadarmo. Takže náklady jsou opravdu veliké.“

Dřív jste odehráli jeden mega koncert a pak pauzírovali. Teď se po letech chystáte na turné do divadel. Co ta změna?

„U těchto velkých koncertů nám chyběl prostý, intimní kontakt s fanoušky. Tohle je něco, co jsme ještě nikdy nedělali. Vychází to z uměleckého pocitu, přiblížit se trochu lidem, od kterých jsme se vzdálili. Právě v divadlech lidé strašně spolupracují a pláčou… Mám z toho doslova brnění po těle. Je to síla. Hrajeme tam jen my tři, a já navíc jen zpívám.“

Jak po těch letech zvládáte takové turné?

„Jako vždycky, je to náročné. Tohle ale asi vůbec nejtěžší, jak po fyzické, tak i po psychické stránce, co jsem kdy absolvoval. Teď mám třikrát týdně hodiny s fyzioterapeutem, který mě učí chodit a dává mě do kupy tak, abych to celé vydržel.“

Jezdí s vámi vaše manželky nebo je to čistě pánská jízda?

„Když chtějí, tak mohou jet kamkoliv. Ale většinou nechtějí. Co si budeme povídat, je to pro ně spíše otrava. My tam pracujeme, ony se nudí. Spíš tedy zůstávají doma.“


A co vy? Konají se po koncertech ještě bouřlivé mejdany?

„Jak kdy. Já osobně mám raději klid. Ale vždycky se najdou lidé, kteří jsou na nás natěšení, chtějí se s námi fotit, pokecat, zachlastat… A my fanoušky zklamat nechceme, takže se stane, že se mejdanům někdy nevyhneme.“

S vaší manželkou jste od šesté třídy, což už je skoro čtyřicet let. Jak to s vámi, rockovou »star« mohla vydržet?

„Musíte mít štěstí a to jsem měl. Manželka je dokonalý člověk. Skromná, konstruktivní. Vytrpěla si toho se mnou dost, ale je to hrdinka, můj anděl, nejlepší člověk jakého znám. Navíc pochází ze skvělé rodiny. Její tatínek, je obrovskou hvězdou, šéf nemocnice v Lúčnici. Skvělý a uznávaný lékař, kapacita!“

Máte dva syny. Jdou ve vašich šlépějích?

„Muziku nedělají, ale rozumí ji. Jsou tu slušní lidé. Neberou drogy, což je úspěch.“

A co vaše dvě vnučky? Jste rozmazlující dědeček?

„Kdepak! Jsem ten jediný v celé rodině, který je nerozmazluje. U nás to funguje tak, že když chtějí být se mnou, musí brát v potaz to, že pravidla určuji já, když ne, tak mají smůlu. Takže oni mě milují a chtějí to strašně zlomit, snaží se, abych byl jako ostatní, abych jim sloužil a všechno jim dovolil, ale to já ne. Chci zachovat tvrdý režim. (smích) Ale jinak jsou to nenormálně zlaté holky. Obě velice šikovné a talentované, milují tanec a muziku. A samozřejmě Elány.“



Přečtěte si
topyr
11. 3. 2013 • 18:31

Lúčnica je taneční folklórní soubor, ale ne zas tak velký, aby měl svůj vlastní špitál. Takže pan tchán je pravděpodobně šéfem nemocnice v Lučenci. To je takové jedno slovenské město.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.