Ochrnutý Muž roku Martin Zach: Občas mě z vozíku někdo vyklopí!
8 fotografií
Vrtkavost osudu, jeden jediný okamžik fatálně změnil jeho život. Muž roku 2009, pohledný, milý, usměvavý. Kluk, před kterým se tehdy otevíral svět. Sympaťák Martin Zach (27). Pouhý den po vítězství skočil na lyžích do rybníku »Kačák« v rodném Vrchlabí a ochrnul. To, že rozhýbal horní část těla, považují lékaři za zázrak… Ale nikdo neví, co bude dál. Jak se mu momentálně žije, co dělá a co plánuje mladý muž plný naděje a optimismu?
Martine, povězte, co děláte celé dny?
„Jelikož je zima, tak jsem spíš doma, píšu e-maily a vyřizuju různé osobní a pracovní věci. Koukám na závody, na běžky, na biatlon, na sjezdovky; protože tam jezdí a soutěží většinou moji kamarádi, takže jsem s nimi v kontaktu. A zajímá mě jejich práce. Jelikož jsem byl dlouho nemocný, tak jsem ani necvičil, tak teď začínám fungovat.“
A jak je to s vaším studiem?
„Dostudoval jsem magistra na Masarykově Univerzitě. Jsem tedy vystudovaný trenér.“
Už to jsou tři roky… Co se od té doby změnilo?
„Změnil se mi celý život, ale zjistil jsem, že to jde i na tom vozíku. Tak je to docela v pohodě.“ (usmívá se)
A co přátelé, zůstali vám všichni nebo se k vám otočil někdo zády?
„Pořád stejný, všechno v pohodě. Naopak jsem našel nové přátele a rozšířil jsem si obzory. Poznal jsem nový lidi, je to fajn.“
Sportujete?
„Teď se zrovna chystám na sjezdovku na »monoski«, což jsou lyže pro vozíčkáře. Přes léto jezdím na kole a pak se taky věnuji »hipoterapii«. Ta mi hodně pomáhá. Jezdím na koni a taky chodím do posilovny.“
Máte svého trenéra?
„Ne, já jsem vystudovaný trenér, tak trenéra nepotřebuju. Není potřeba nějak zvlášť trénovat. Trénuju jen na těch »monoski«, mám k sobě instruktora, který mi pomáhá, protože to zatím nezvládám sám. To se týká hlavně zvedání ze sněhu. A taky mi občas něco vysvětlí. Ovšem tím, že budu jezdit třetí sezónu, už hodně věcí umím, teď už to jen nějak vychytat. A bude to lepší a lepší.“
Jak cvičíte ve fitku?
„Převážně cvičím doma, nebo u známého v posilce. Pomáhá mi kamarád, majitel té posilovny. Jinak všechno zvládnu sám. Nic extrémního…“
A v Kladrubech už necvičíte?
„To bylo hned po úraze. A byl jsem tam loni ještě na »rekondici« na měsíc.“
Jaký byl ten prudký rozdíl, když jste byl na vrcholu slávy a pak najednou ze dne na den vozík…
„Tak já jsem si slávu ani moc neužil, hned druhý den se mi ta nehoda stala. Nic moc jsem nestihl vstřebat. Byl jsem hned v nemocnici.“
Nad čím jste přemýšlel?
„Co bude dál. Jak budu všechno zvládat a jaký bude vývoj mého stavu. Ze začátku nikdo nic nevěděl. A potom už jsem se jen soustředil na to, aby to bylo co nejlepší.“
Nejdřív to vypadalo hůř, byl jste celý ochrnutý.
„Ano, já jsem »kvadruplegik«. Mám porušený nohy úplně a ruce částečně. Všichni čekáme, co vymyslí doktoři. Ale já to nevzdávám…“ (usmívá se)
Upravoval jste nějak svůj jídelníček, musel jste ho změnit po nehodě?
„Naštěstí ne, byl jsem naučený sportem, jak jíst normálně zdravě, nic mastného, žádný »prasárny«, ale občas se dám »mekáče«, ale nepřecpávám se.“
Kdybyste mohl něco změnit, co by to bylo?
„Stačilo by mi, abych byl soběstačný, Abych se sám oblékl, sám vylezl z auta. Zatím jsem závislý na rodičích. Ale jsem spokojený.“
Za jak dlouho jste začal sám jezdit autem?
„Asi po roce od úrazu. Specializovaná firma mi to udělala tak, abych mohl auto sám ovládat. Měl jsem informace od fyzioterapeutů a starších vozíčkářů. Jsem rád, že můžu jezdit autem úplně sám.“
Máte nějakou historku z vozíčku? Ptám se, protože zejména vozíčkáři mají rádi černý humor.
„Občas se stane, že mě třeba někdo z toho vozíčku vyklopí.(směje se) Stává se mi to vlastně pravidelně. Špatně se jede do schodů. Nebo se vyskytla nějaká překážka, kde jsem se zasekl, a tak mě sbírali ze země. Ale vždycky to beru s humorem. (směje se)
Daniel Landa: Myslel jsem na sebevraždu! Chtěl jsem skočit s autem z Nuseláku!
Celý článek
A smutná zkušenost?
„Osobně nemám. Snad jen, když vyjde článek, tak některé komentáře pod ním bývají závistivé. Je stejný jak u zdravých lidí. Nikdo vám to neřekne do očí, každý se radši schová za ikonu internetu a něco hnusnýho tam napíše. Tak to mně pak trochu mrzí.“
Přispěl vám někdo na vaše postižení?
„Firmy mi přispěly na vozíček, ale auto normálně splácím ze svého.“
Co vaše »fanynky«, máte jich určitě hodně…
„Občas mi přijde nějaký dopis či e-mail, když se někde ukážu. Píší mi hlavně, ať se držím, ať vydržím v tom, co dělám, a že i některým lidem dodávám sílu.“
Kde se vidíte za dvacet let?
„No to vůbec nevím. (zamyslí se) Chtěl bych rodinu, děti, ale zatím nemám s kým. A taky bych se rád zapojil s někým do tréninku, ale zatím nemám žádnou nabídku, tak uvidíme, co bude dál. Nabídka přijde občas z ničeho nic. Rád bych bydlel s někým a osamostatnil se. Ale na to je ještě asi čas.“
8 fotografií
