Vyznání "pětkaře" Pepy Melena: Láska k Ivetě Bartošové!
10 fotografií
Ze sympatického klučiny s vysokým hláskem se stal chlap. Posílen nepřízní osudu, umí se rvát se životem. Kdo ho tehdy vlastně objevil? Jak se cítil jako dítě v divokém světě showbyznysu? Jak vzpomíná na éru v Krocích Františka Janečka a své tehdejší pěvecké kolegy z kapely: Michala Davida, Markétu Muchovou nebo Pavla Horňáka? A čím se živí dnes? I o tom se Josef Melen v exkluzivním rozhovoru pro Nedělní Aha rozpovídal!
Jak jste se dostal k muzice?
„Pocházím z hudební rodiny, takže muzika u nás byla samozřejmostí. Už asi ve třech letech jsem třískal na maminčiny kastroly, v pěti letech dostal první bubny, velkej a malej, byly potažené oslí kůži, což bylo úplně fantastické. Souběžně s tím jsem začal hrát na akordeon, pak na klavír a krátce na to nastoupil do naší rodinné kapely Rytmus. Tam hrál táta se strejdou.“
Prozraďte, jaká byla cesta na výsluní dětské hvězdy pop music?
„Osudové setkání se odehrálo v turnovském divadle, kde jsme vystupovali právě s naší rodinnou kapelou a jako host tam hrál Viktor Sodoma. On tenkrát přišel za mým tátou s tím, jestli bych ho nemohl doprovodit na bicí. Tak jsem to dal. Musím zdůraznit bez jakékoliv zkoušky. Prostě jsme to dali naostro.“
A spolupráce se slavným zpěvákem té doby byla na světě…
„To byl základ k tomu, že jsme brzy na to natočili můj první velký hit, který se jmenoval Moucha. Pak následoval ještě jeden: Údolí vran. Netrvalo dlouho a ozval se František Ringo Čech, který nabídl, že mi bude textovat písničky.“
Jak na vás působil?
„První setkání bylo fantastické. Tatínek mě trabantem odvezl do Prahy, do nějakého podkrovního ateliéru, kde mě přivítal fousatý pán slovy: Nnazdááár děti! Mám tady pro Pepíčka dvě písničky, novinku od kapely Queen Radio Ga Ga, jako rádio Praha, což by mohl být hit! A pak jednu starší věc, na kterou jsem vymyslel text Né, pětku ne.“ Hned jsme šli ke klavíru, vybrali druhou zmiňovanou a bylo to.“
Přiznejte, neleze vám už tenhle milionkrát obehraný song trochu na nervy?
„Je pravda, že když někam přijdu a představím se, slýchávám častěji: Ne, pětku ne, než pozdrav dobrý den.“ (smích)
Takže?
„Hlavně po revoluci, když mně bylo osmnáct, devatenáct let jsem strašně nechtěl, aby mi s tím někdo spojoval. Ale až po čase, když jsem si jednou povídal s Petrem Mukem, jsem změnil názor. Petr, jinak úžasný člověk a muzikant, mi řekl, že jsem blázen, že se za to stydím. Co by prý tisíce zpěváků dalo za to, kdyby měli alespoň jeden takový hit, jako mám já… Dnes už to vidím jinak. Beru to tak, že tahle píseň ke mně patří a hlásím se k tomu.“
Pojďme dál vaší kariérou. Po Ringovi vás zlanařil František Janeček. Jak k tomu došlo?
„Byla to strašná náhoda. Sháněli jsme do kapely nové klávesy, tak jsme si koupili časopis Melodie, kde vycházely hudební inzeráty. To byl v té době jediný možný bazar. Objevily jsme tam jedny výborný yamahy, tak maminka hned na to číslo, které tam bylo uvedeno, zavolala. Představila se jako Melenová a zeptala se, zda jsou stále na prodej. Na druhé straně se ozval překvapený Janeček, který se okamžitě zeptal, jestli čistě náhodou není maminkou toho zpěváka Pepíčka Melena. A už to bylo. Hned nás pozval na jednání do Prahy, takže jsme opět nastartovali trabanta a jeli jsme. A na ty klávesy už pak vůbec nedošlo.“
Jak nesl František Ringo Čech, že jste od něj přesedlal ke konkurenci?
„Ringo to nesl těžce, byl naštvanej. Dokonce se hned stopla má připravovaná deska, která už byla hotová a měla na ní být i písnička Ne, pětku ne. Ale přestupu do Kroků jsem nelitoval. Vždyť to v té době byla nejprestižnější kapela v oblasti pop music. Mívali jsme narvané haly, hodinové autogramiády, chodilo nám tisíce dopisů od fanoušků. Na ty mi teda nebavilo odpovídat, protože jsem odepisoval až v noci. Ale byla to euforie, nádherná doba, na kterou rád vzpomínám.“
To jste musel být v pěkném balíku, ne?
„Můj honorář byl 240 korun, takže strašně moc peněz. (smích) Můj tatínek, který se mnou jezdil jako technik, bral 110 korun. Neživili jsme se tím. Táta normálně chodil do práce, tohle byl jen koníček.“
Tak alespoň slávy jste si užíval?
„Víte, když jste odmalinka veřejně známý, berete to tak nějak přirozeně. Automaticky. Nic jiného ani neznáte. Je pravda, že šíleli holky i kluci. Teda kromě mých spolužáků. Pro ně jsem byl člověk, hvězda, která do jejich kolektivu příliš nezapadla. Nejezdil jsem na školy v přírodě, na lyžařské výcviky. Třeba dodnes neumím lyžovat… A plavat jsem se naučil až ve třiceti. Já to měl nastavené takhle: ráno do školy, pak mě vyzvedne táta a pojedeme buď na koncert, do studia, nebo televize. Tak to šlo pořád dokola.“
Jak vás přijali starší zpěváci v Krocích, Michal David, Markéta Muchová, Pavel Horňák a další?
„Úplně normálně, jako svého kolegu. Brali mě jako rovnocenného člena kapely. Já je přitom znal pouze z televize. (smích) Jediná nevýhoda byla, že jsem jako nejmladší vždycky celou show musel začínat, a po koncertě když všichni šli někam na pivo, já musel s tátou do hotelu na kutě.“
Vídáte se s někým z nich?
„Víme o sobě, potkáváme se na vystoupeních, ale na mejdany se nezveme. Nicméně potěšilo mě v souvislosti s nemocí, jakou mi všichni projevili podporu.“
Kluci tehdy šíleli po Markétě Muchové. Líbila se vám?
„Bylo mi sice už třináct let, ale pořád jsem byl asi dítě… (smích) Tehdy jsem spíš pokukoval pro Ivetě Bartošové, která možná i tím, že se často převlékala v mé blízkosti, byla pro mě jakýsi ženský idol.“
Jaký šéf byl František Janeček? Traduje se, že velký pedant…
„Ano to byl. Velice přísný. Lidé museli být oblečení přesně tak, jak on stanovil. Neexistovalo, aby si někdo vymyslel svůj kostým. Jednou jsme něco takového s rodiči přinesli a hned nám to hodil na hlavu, že v tom prostě vystupovat nebudu. A tak to má dodnes. I díky tomu je to úžasný obchodník.“
Jak vaše éra v kapele Kroky skončila?
„Někdy v červnu 1989 na koncertě u Mostu jsem se dozvěděl, že na několik měsíců přestanu s kapelou jezdit. Mezitím se mi připraví nový repertoár, s kterým pak začnu jezdit. Zkrátka, že už jsem větší kluk, takže už nebudu zpívat o zvířátkách a o škole, ale o lásce. Těšil jsem se na to strašně moc. Od té doby se mi ale už nikdo neozval…“
Co tedy bylo dál?
„Po revoluci jsem působil v několika kapelách, živil se jako moderátor, organizoval galavečery bojových sportů, což tu do té doby nebylo. Osm let jsem dělal tiskového mluvčího pardubické juniorky, což je tradiční tenisový turnaj talentů, byl jsem i mluvčím extrémních závodů nákladních vozidel v terénu, věnoval se i novinařině. Kromě toho jsem si pořídil nahrávací studio, kde dodnes tvořím. Dělám i různé znělky, některé se proslavily v zahraničí. Dokonce jsem se zúčastnil soutěže, kterou vyhlásila slavná kapela Rammstein. Oslovili hudebníky z celého světa, aby aranžérsky upravili jejich skladby. Nakonec si vybrali tu mojí verzi, kterou si dali na svůj singl!“
Co vás tedy v současné době živí?
„Hlavní doménou je pro mě moderování, muziku mám pouze jako koníček. Někde vydělám prachy a pak je v ní utopím.“ (smích)
10 fotografií
