Miloš Zeman: Ještě nikdy jsem nebyl opilý!

● Čím urazil svoji první lásku?
● Proč s ním nebydlí žena s dcerou?
● A proč už nepije becherovku?

„No, dřív jsem byl daleko agresivnější a drsnější, protože jsem byl bojovník na válečné stezce,” vysvětluje Zeman. Dosáhl v politice skoro všeho, devět let byl šéfem ČSSD, pak také premiérem, jen na prezidentské křeslo nedosáhl. V roce 2002 se ale z politiky stáhl a odešel do důchodu na Vysočinu. Dál ale odtud politiku ovlivňuje. Zrovna teď na dálku bojuje s šéfem ČSSD Jiřím Paroubkem.

Kouří, pije alkohol, miluje nezdravou tučnou kuchyni – a má pro to i své „důvody“: „Podívejte se na Adolfa Hitlera. Vegetarián, abstinent, nekuřák. A jak dopadl…”.
Nemá auto, mobil ani internet. A take nesnáší novináře. Právě kvůli nim kdysi zažil prý nejhorší strach svého života. „Mám syna z prvního manželství, který se kdysi strašně zamiloval do jedné dívky. Byl tehdy medik, uměl dávkovat léky a spáchal ostentativní sebevraždu. Naordinoval si dávku léků a klesl v bezvědomí na podlahu u jejích dveří. Lidové noviny pak napsaly, že spáchal sebevraždu kvůli politické angažovanosti svého otce. David mi po tom, co si to přečetl, napsal, že teď se zavraždí doopravdy. Byly to tři nejstrašnější dny v mém životě.”

Zemanova současná manželka Ivana (41) s dcerou Kačenkou (11) bydlí v Praze, on v Novém Veselí na Vysočině, kde obývá dvě místnosti v bývalé tvrzi z roku 1654. Pere si, žehlí, vaří. Pořád je samá návštěva. Je chytrý, sarkastický, má sloní paměť a jeho bonmoty jsou legendární. A nemusí jít jen o politiku. Tak třeba jak kdysi balil holky… „Doktor Plzák v jiné souvislosti říká zatloukat, zatloukat, zatloukat, a já bych vám odpověděl ukecávat, ukecávat, ukecávat. Hučet do ní tak dlouho, až se poddá. Nebo taky nepoddá, což – přiznávám – byl častý případ.” Setkání s Milošem Zemanem jsme měli domluvené na jedenáctou hodinu. Otevře, v ruce dýmku. „Tak vás tady vítám, pojďte dál!“ A hned dodá: „Tak hoši, kdo z vás neřídí?“ Když odpovím, že fotograf, nalévá mi červené víno. Na stole je připravená i tlačenka s chlebem. „Je výborná domácí, jen si vemte!“ Usadíme se do pohodlné sedačky, Zeman odkládá dýmku a zapaluje si cigaretu. „Snažím se moc nekouřit, ale tyto cigarety mi přátelé přivezli jako dárek,“ vysvětluje. Když mu dojdou, ptá se, jestli by si nemohl vzít ode mě. „Nechci načínat další krabičku, to by mě pak zbytečně svádělo,“ říká…

Jak se máte pane Zemane?
„Skvěle! I když je špatné počasí. Ale aspoň tak můžu dohnat svoje čtenářské resty, které vznikly, když bylo krásné babí léto a já jezdil na kole po kopcích Vysočiny.“

Jaký je vůbec váš běžný den – ráno vstanete, dáte si dvojku vína a…
(skočí mi do řeči) „… já myslím, že pít víno k snídani je perverze! Ale považuji za slušné je hostům nabídnout, jako dnes vám, pane redaktore. Ano, ráno vstanu v devět, dorůžova vyspalý, slastně se protáhnu a raduji se, že už nemusím pracovat.“

Koukáte se třeba na televizi?
„Většinou na program ČT2.“

A co reality show, nebo SuperStar?
„Viděl jsem reality show jen v ukázkách. A to mi stačilo! Reality show pokládám za pořad o idiotech na obrazovce pro idioty před obrazovkou. A protože se ještě necítím být idiotem, tak se na tyto pořady nedívám. A pokud jde o SuperStar, díval jsem se jen na první ročník, kde se mi líbily zpěvačky Langerová a Balogová.“

Vy tady na Vysočině trávíte celé dny a večery sám?
„Jezdí sem samozřejmě celá řada mých přátel. Poslední dobou ta frekvence návštěv roste. Pokud jde o moji ženu a dceru, tak vzhledem k tomu, že jsou obě zaměstnané, jedna má práci a druhá je ve škole, spíše jezdím já za nimi občas do Prahy. A už teď se těším, až budu zase na Vánoce v Praze, zůstanu tam až do 2. ledna. Prvního má totiž moje dcerka narozeniny. To se dobře pamatuje.“

Nemyslíte si , že váš kontakt s dcerkou není tak častý, jak by měl být?
„Tak já si myslím, pane redaktore, že jsem jí pak o to více vzácnější. A kdyby moje žena měla za muže třeba námořníka, tak by ten kontakt byl ještě daleko řidší. A přesto nemůžete tvrdit, že námořnické rodiny nejsou pohodové.“

Stýkáte se se synem Davidem z prvního manželství?
„Samozřejmě, velice pravidelně. O Vánocích se uvidíme.“

O něm ale příliš nemluvíte…
„Můj syn je lékař, je s prací spokojený, zabývá se mozkomíšním mokem. Má rád Boba Dylana, cestuje za ním při jeho koncertech po Evropě. Já mu přenechal svoji garsoniéru v Praze, takže myslím, že žije spokojeným životem.“

Dcera chodí v Praze na gymnázium, kterému řediteluje Václav Klaus mladší. Mluvil jste s ním někdy, byl jste třeba na třídních schůzkách?
„Ne, viděl jsem se s ním, jen když jsem dceru uváděl do prvního ročníku. Bylo to jen formální setkání. Jsem rád, že dcera chodí do této školy, kterou si vybrala sama a je tam šťastná. Školné je asi dva tisíce korun měsíčně, což není při mém starobním důchodu 11 tisíc, který ani nespotřebuji, žádný problém.“

Co Jiří Paroubek, současný předseda ČSSD – má vás rád?
„No, já nevím, ale v politice se většinou nejedná o vztahy lásky a nenávisti. Politika je velice pragmatická a účelová záležitost.“


Proč se váš vztah s Jiřím Paroubkem tak změnil? Může za to on, nebo vy?
„Na to byste se měl zeptat spíš Jiřího Paroubka. Pokud se obával, že ho chci vytlačit z jakékoliv funkce, tak se mýlil. Ale i to je chyba, politik by se mýlit neměl.“

Budete někdy prezidentem?
„Zcela určitě ne! Jednou jsem nechtěl vypadat jako zbabělec, a na prezidenta jsem kandidoval. Kdybych tak neučinil, každý by mi vyčítal, že jsem utekl ze souboje s Václavem Klausem. Ale protože to byli právě někteří poslanci ČSSD, kteří se proti mé kandidatuře postavili, jasně jsem řekl, že se cítím z této povinnosti vyvázán a cítím se tady být příliš šťastný, než abych zase začal pracovat.“

Už vás tedy opravdu nic nepřesvědčí, abyste se vrátil do politiky?
„Lidé mě občas prosí, abych se vrátil. Já říkám: Ano, ale jen za té podmínky, že všichni starobní důchodci začnou pracovat. A tím vyřešíme i důchodovou reformu, a bude se moci i zvýšit pohřebné.“ (smích)

Kdy vydáte další bestseller?
„Já už jsem napsal vše, co jsem napsat chtěl.“

Nemyslíte, že jste výroky ve svých knihách někoho mohl dost urazit?
„Jakými výroky?“

Třeba na adresu Petry Buzkové (nazval ji línou courou – pozn. red.)
„O té jsem se zmínil v pár odstavcích, byla to jen pravda a tou nejde nikoho urazit.“

Mimochodem – co vy a alkohol?
(Smích) „Pane redaktore, já rozlišuji dva druhy lidí. Ti, kteří umí pít, a ti, kteří pít neumějí. Je člověk, který se opije po jedné skleničce. Pak je člověk, který je jako já a zvolně usrkává. A můj metabolismus je schopen alkohol pohodlně spálit a nic se mu nestane. Pokud je alkohol užíván v takovém množství, aby neovlivnil vaši psychiku, tak je příjemnou součástí života.“

Kdy jste se naposledy opil?
„Já, protože umím pít, jsem se ještě nikdy neopil. Ano, jednou, a to bylo na mé druhé svatbě, jsem se lehce podnapil. A to bylo v roce 1993. Je to zkušenost stará třináct let, vidíte, že i přes to si ji pamatuji.“

Mně přijde zajímavé, že vždy, když dělám rozhovor s nějakými politiky, tak všichni tvrdí, že se neopili roky nebo desítky let. To je takové zvláštní…
„No, buď je to pravda, nebo to jsou pokrytci. V mém případě je to pravda. Taky mě nikdo opilého v životě neviděl. Kdyby ano, už by to dávno roznesl.“

A jaké jsou teď vaše oblíbené nápoje? Na becherovku jste zanevřel…
„Ano, přestala mi chutnat. Evropská norma pro výrobu likérů obsahuje vyšší množství cukru oproti receptuře, kterou měla becherovka dřív. Tak už ji nepiju.“

Takže teď slivovice, nebo vínko…
„Tak já se rád napiju všeho, co je dobré. Ale máte pravdu, slivovice mi přijde jako takový typický český nápoj. Mám rád i pivo, nejvíce Budvar.“

A co slovenské pivo?
„No, tak to je obvyklá historie…Já tehdy zkritizoval popradské pivo (řekl, že je dobré leda tak na proplachování zubních protéz – pozn. red.), ale pochválil jsem jejich další pivo, Zlatý Bažant. Ale protože novináři jsou hloupí, tak tuto větu neotiskli celou, ale nechali tam jen kritiku popradského piva.“

Že jsou novináři hloupí, a taky žumpa a póvl, to jste říkal vždy…
„Já to říkal na základě vlastní dlouholeté zkušenosti. Novinář je často neinformovaný a přitom sebevědomý. A to je nejhorší kombinace.“

Takže třeba o mně si myslíte, že jsem hloupý.
„O vás to nevím, protože neznám vaše písemné projevy. A z toho, na co se ptáte, mně vaše hloupost nevyplývá. Ale třeba kdybych si přečetl vaše některé články… Já už si ale poslední léta noviny nekupuji. Já sleduji jen teletext.“

Co vy a ženy? Jaký typ žen se vám líbí?
„Kdybyste se mě zeptal před dvaceti lety, řekl bych štíhlé tmavovlásky, jako moje žena. Nicméně teď, ve dvaašedesáti letech, považuji tuto otázku za zcela irelevantní. Jsem věrný manžel a můj obdiv k ženám je už jen platonický.“

Říkáte, že jste své ženě věrný. Byl jste vůbec někdy nevěrný?
„Budete se divit, ale nebyl. Když vstoupím do svazku manželského, považuji za nevhodné být nevěrný. Tím byste v podstatě přiznal chybu, že jste si ji vzal.“

Kdy jste byl poprvé zamilovaný?
„To mi bylo asi devět. Dokonce jsem tehdy napsal krásnou báseň své milované dívce, které bylo asi osm: »Tak ti říkám, milá Jano, budeme mít domek svůj, já budu hrát na piano, a ty budeš vozit hnůj.« Byla to taková dělba práce, částečně zemědělská, částečně kulturní. Dívka se urazila, já sice okamžitě udělal korekci, a místo »hnůj« jsem napsal: »A ty budeš anděl můj.« Ta urážka se jí ale tak vryla do paměti, že moje první láska, v těch letech ryze platonická, skončila.“

A kdy jste měl první „fyzickou“ lásku?
„To je intimní otázka, do toho nikomu nic není.“

Co vás v poslední době nejvíce naštvalo?
„Budete se divit, ale nic. Vlastně… jednou mě bolely zuby. Ale lékař tady ve Veselí mi je spravil, a je to v pořádku.“

A jak jste na tom tedy zdravotně?
„Před několika měsíci jsem byl v Praze v nemocnici Na Homolce na preventivní prohlídce a lékaři byli smutní, protože mi nemohli nic najít.“

Připadáte si stejně jako pan Paroubek jako dvacetiletý mladík?
„To jistě ne, já jsem realista.“

S kým z politiků si tykáte?
„Já bych řekl, že skoro se všemi.“

Chtěl byste něco vzkázat lidem v Česku?
„Já jsem všechny myšlenky, pokud to nějaké myšlenky byly, už řekl.“

Směje se, rozhovor končí. Když se loučíme, zbývá na stole jedna tlačenka. „Tak to tedy ne. U mě se dojídá! Takže si zase sedněte a neodejdete, dokud ta tlačenka nezmizí,“ říká Miloš Zeman skoro uraženě. Poslušně si sedáme zpět a tlačenku dojídáme…

Autor: Tomáš Kačena
Foto: Martin Pekárek, ČTK