Hana Hegerová: Jsem velký ješita!

Odtamtud, protože je to mimo Prahu, jedu do Prahy, kde se stavím u svých známých, kteří jsou téměř moje rodina, kde máme takzvané směšné Vánoce, protože si dáváme směšné dárky. Shromažďujeme je pro sebe celý rok. To je vždycky hodně papíru a tak… Prostě aby bylo hodně veselo. A tam mám další večeři. Ne, opravdu Vánoce nejsou o dietě,“ směje se Hana Hegerová. Letošní Vánoce jsou pro ni opravdu vydařené. Však také vydává své první DVD se záznamem jednoho ze svých neopakovatelných koncertů.

Nedávno se psalo, že chcete s koncertováním skončit. Je to pravda?
„No, už teď zpívám stále míň a míň. A když to bude ještě míň, třeba jen dvakrát až čtyřikrát do roka, tak budu mít aspoň čas chodit do divadla, na koncerty a na výstavy a všechno dohnat.“

Naštěstí mluvíte jen v budoucím čase. Vzpomínáte si na vystoupení, ze kterého pochází vaše první DVD?
„Samozřejmě že si vzpomínám. Dělali jsme to v Olomouci a olomoucké divadlo bylo tehdy v přestavbě, takže jsem se líčila v nějaké kanceláři. Ne, na to nezapomenu.“

Jste před vystoupením nervózní?
„Je to spíš takový pocit zodpovědnosti. Vím, že na mě přišli lidé, kteří zaplatili za moje vystoupení nemalý peníz, a dneska to opravdu je pro hodně z nich dost peněz, a za to něco očekávají. Mojí povinností jako profesionála je, abych jim za to něco dala. Tak jako třeba horolezci se proto i já připravuji na svůj výkon, na ten svůj výšlap.“

Máte při tom nějaké zvláštní zvyky?
„Jsem vždycky aspoň čtyři hodiny před představením v budově divadla. To musí být. Nikdy nepřicházím na poslední chvilku. Ono to vypadá, že jsem suverénní člověk, ale ve skutečnosti to vůbec není pravda. Já jsem strašně nejistý a nesuverénní člověk a potřebuji proto své záchytné body. A musím je mít i před každým koncertem. Ano, mám před koncertem své rituály, a pečlivě je vždycky dodržuji.“

Co děláte v divadle čtyři hodiny před vystoupením?
„Normálně se vyskytuju. Jsem v divadle. Jdu se podívat na jeviště, jaké je, jdu se pozdravit se všemi. Popovídám si s místními techniky, podívám se, jak vypadá divadlo, zeptám se, jestli přijdou lidi… To divadlo musím dobře poznat, než v něm vystoupíte, protože když jsem potom v záři reflektorů, tak nic nevidím. Už se mi stalo, že když jsem si to nekontrolovala, tak jsem se kus představení dívala na stranu, kde byla zeď. Všechno si takhle v klidu zjistím. V tu chvíli se také můžu ještě naposledy najíst, čtyři hodiny před přestavením totiž ještě můžu jíst. Nějaké lehké dietní jídlo. A pak se pomalounku začínám líčit. Hodně pomaloučku, protože se líčím jen málo, to je všechno v takové pohodě. Ono to tělíčko už není nejmladší a hlasivky jsou taky jen sval, takže ho musím pozvolna připravit na ten výkon, který přijde. Proto se potom velice poctivě rozezpívávám.“

Zdá se, že si svá vystoupení hodně užíváte!
„Já si je velmi užívám. Mám v životě dvě takové velké radosti. Jednak je to moje práce, protože na jevišti jsem skutečně šťastná, a pak… Sice nerada přiznávám, že jsem babičkou, ale dneska už je to jedno… Takže mým druhým velkým potěšením jsou moji dva vnuci.“

Když koncert skončí, jste hodně unavená?
„Strašně, ale ne v tu chvíli ne. Jsem jako koně, ti taky ještě chvilinku běží, ale za takovou hodinku nebo hodinku a půl vadnou jak lilie. To začne skoro střihem. Vadnu, vadnu a musím rychle spát. Ale hlavně druhý a třetí den je pro mě těžký. Proto teď mám takovou podmínku, že druhý a třetí den nemám žádné termíny. Snažím se dopřát si jen samé příjemné věci, ale žádné povinnosti.“

Takže takové vystoupení je stejné, jako když člověk cvičí, a druhý den necítí tělo?
„Ano, jsem vyždímaná. A nejen fyzicky, ale i psychicky.“

Jsou některé písně, po kterých se cítíte víc unavená, nebo vás unaví spíš celek?
„Zásadně celek. Při vystoupení nesmí nic padnout pod stůl. Tedy, já jsem velmi ješitná, ne že ne. Chci mít úspěch! A publikum si chci udržet do posledního okamžiku. Někdy si s ním společně hraju, když jim dovolím tleskat až v určitém okamžiku. Velmi mě to baví, ale taky vyčerpává. Ještě jedna věc. V každém vystoupení mám pár těch svých hitů, na které lidi čekají. A když je zpíváte po dvoutisící nebo po kolikáté, musíte se ale opravdu pekelně soustředit, abyste je odvedli v podobě, kterou od vás posluchači čekají. Aby to bylo jako poprvé. To vyčerpává psychicky.“

Míváte nějakého diváka v x-té řadě, na kterého se při vystoupení soustředíte?
„Naštěstí ne. Jak jsem říkala, moc nevidím, vždyť mám šest a půl dioptrie. Mirek Horníček mi říkával, že si takhle v sále rád někoho vybere, tak si prý dokonce vybral svoji ženu, ale já ani nechci vědět, když přijdou nějací moji přátelé, kde sedí.“

A pamatujete si vůbec na své první vystoupení?
„No, já si to pamatuju… Bylo to v amfiteátru v Děvíně, to je v Bratislavě takový ten hrad. A bylo to těsně po tom, co jsem byla podívat v Praze v Divadle Rokoko. Už probíhala jednání, jestli tam nastoupím, nebo nenastoupím. A tam jsem viděla a slyšela písničku z představení Vykradeno od Suchýho: Naraž si bouřku do čela. Aniž bych tušila, kdo je Suchý a co bude dál, tak to se mi moc líbilo a to jsem tam zpívala. To bylo mé první veřejné zpívání. Muselo to být těsně po maturitě, protože jsem měla na sobě šaty, které mi maminka ušila na maturitní ples. Tehdy jsem byla mladá, a možná tenkráte jsem si z toho takovou hlavu nedělala. Protože jsem nikdy nechtěla být zpěvačkou. A přestože jsem se jí stala, tak se mi nesplnil žádný sen. To skutečně nebyl můj cíl.“


Můžete jmenovat někoho, kdo vás k tomu, jak zpíváte, inspiroval? Vždyť je to vlastně něco jako divadlo jednoho herce!
„No, já jsem začala zpívat proto, abych měla na uhlí. A když už jsem začala zpívat, tak jsem si vybírala písně, které mi byly blízké. A protože jsem byla vyškolená herečka, tak mi byly velmi blízké ty realistické šansony. Možná jsem mohla dělat i něco jiného, ale tak nějak jsem u toho zůstala. Ale omylem, já jsem fakt nechtěla zpívat. No, omylem… Přišel do toho všeho nějaký mužský, kterého jsem měla nade všechno ráda, a když ten mi řekl, abych zůstala v Praze, tak jsem zůstala… Kvůli němu, ale ne kvůli písničkám.“

Tak to mu vděčíte za svůj osud!
„Svým způsobem. Já nevím, jestli bych v divadle nebyla šťastnější. Ale v mé povaze je, že když už něco dělám, tak se to snažím dělat co nejlépe. Jinak jsem v životě strašně nepořádná, ale když jde o práci, tak se snažím, aby to bylo co nejvíc v pořádku.“
Co byste nejraději hrála, být herečkou?
„Já jsem odjakživa milovala Čechova.“

Většina populární hudby je anglofonní, ale vy jste se kdysi rozhodla zpívat písně především francouzského původu. Čím to?
„Já jsem frankofil. Maturovala jsem z francouzštiny. Francouzská hudba je mi proto blízká. Mám ráda dokonce i jejich klasickou hudbu.“

Říkáte, že musíte hodně relaxovat. Jak vůbec vypadá váš den?
„Třeba dnešek. Předevčírem jsem měla koncert a vrátili jsme se hodně pozdě domů, takže včera jsem byla velmi ubitá. Dneska to už bylo lepší, protože jsem se dobře vyspala. To nebývá tak často. Protože jak říkám, od pasu nahoru je to v pořádku, ale nohy a tak, to už s člověkem zmítají různé neduhy. Někdy nespím bolestmi. Ale dneska to bylo opravdu dobré, tak jsem hned po ránu šla do té voňavé vany, to je ta nejkrásnější chvíle celého rána. Pak cvičím. Já jsem odjakživa cvičila, ale teď musím trošku víc, protože jinak by se mnou doktoři nebyli moc spokojení.“

Jste dobrý pacient?
„Já si myslím, že jsem… Jo, v jedné věci ne. A to sice v otázce cholesterolu, protože hrozně ráda jím. Tam na mě omezení neplatí. Když sinatřu chlebíček, zvlášť když je čerstvá Šumava, a na to si dám dobré sádlo… a dokonce i se škvarkama… a dokonce i cibulku… A na to pivečko… No, to opravdu pro ten cholesterol není to nejlepší. Jenže to si nemůžu odepírat, o čem by ten život potom byl? Ale já jsem čajová, nejsem kafař. Tak si dám černý čaj, pak zelený čaj, bylinkový čaj a hodně medu. Sladím jenom medem. Tak to jsem dneska dopoledne dělala. To byl takový brunch. A kromě toho, já dávám dvanáct hodin tělíčku šanci, aby vytrávilo. To znamená, že když ve dvanáct v noci ještě jím, tak druhý den jím až ve dvanáct v poledne. Do té doby piju jen tekutiny, ty své čaje. A dneska, protože byl krásný den a protože ráda poslouchám klasiku, jsem si pak naladila rádio. To budu poslouchat až pozdě do večera. A budu si při tom vykládat pasiáns. Já totiž nemůžu číst a při tom poslouchat hudbu, to nejde.“


Od šansonierky by člověk asi nečekal takový pevný životní řád.
„Mám takové jasně určené dny. V dávných dobách, když jsem měla ještě hodně těžký osud zpěvačky za pár drobných a měla jsem koncert, tak jsem tomu dni říkala »den pro hvězdu«. Představovala jsem si, že jsem hvězda, že jsem velmi bohatá, nebo aspoň že mám na všechno, co chci, prostě v ten den jsem si nepřipouštěla žádné starosti. A takhle napumpovaná jsem šla ty čtyři hodiny před představením do divadla. A dneska mám zase »pyžamový den«, to je den v soukromí, kdy si užívám klidu. Tohle mi zůstalo z těch dávných dob.“

Určitě se vás hodně lidí ptá, kdy natočíte novou desku...
„Natočit novou desku? Já ji připravuji tak cirka dvacet let, od toho Potměšiláku. Velice, velice doufám, že ji jednou udělám. Je to jeden ze snů, které si sním. Mám doma další francouzské šansony, které mi přebásnili báječní textaři. Taky tam mám Kurta Weila, kterého bych hrozně ráda někdy udělala. Takže materiál mám, ale jde o to sednout si a korepetovat. Mně to hrozně dlouho trvá, než udělám písničku. Já se hrozně bojím, že na to už nebudu dost trpělivá.“

Autor: Josef Vlček
Foto: Ondřej Pýcha