Eva Muková půl roku po tragické smrti manžela: Moje vzpomínky na Petra!

VZPOMÍNKY NA SMRT

Evo, už máte to nejhorší za sebou?

„Půl roku člověk hledá odpovědi na otázky, na které nakonec stejně žádné odpovědi nedostane. Dnes už je klást si tyhle otázky nesmyslné. Jednoduše se to stalo a já musím jít dále. Ale stále je těžké říct dost a doopravdy jít dál. Hrozně bych už chtěla...“

Jak jste dceři řekla, že už vlastně nikdy neuvidí tátu?

„Vysvětlila jsem jí, že byl táta nemocný, jednou mu přestalo bít srdíčko a že už ho nestihli zachránit a on zemřel. Teď už se neptá. Ví, že je mrtvý. Ale velmi často vzpomíná. Ona si dokáže vybavit momenty, třeba jeden rok zpět, kdy byla někde s Petrem. Má dny, kdy si pamatuje přesné detaily toho, co dělali s tátou. Ví přesně, jak by něco vyřešil otec. Často mi říká: Tohle ty nemůžeš zvládnout, leda táta, kdyby tu byl. Já vím, že tobě to nepůjde.“

Jste na všechno sama, nebo máte někoho k ruce?

„Na všechno sama. Moji rodiče jsou pracující, bydlí v Bratislavě. Sem jezdí jednou za půl roku. Mám tady přátele a jednu kamarádku, která mi jednou za čas pohlídá Noemi – třeba když mám pracovní schůzky a ona už není ve školce. Kamarádka to dělá zadarmo, takže toho nezneužívám.“

PENÍZE NECHYBĚJÍ

Jak jste na tom finančně, máte peníze na školku a na běžné potřeby vás dvou?

„Jasně. Pomáhají nám i rodiče. Něco jsme ještě měly. Není to tak, že bychom musely jíst chléb se solí, ale musíme se ohánět.“

Máte už práci?

„Zatím ještě ne, nestihla jsem si ještě nic najít. Ale už bych šla ráda do práce. Dělala jsem do designu, nábytek, skříně... Od Nového roku bych chtěla naskočit. Ale ne sama, znám dost architektů, raději bych dělala pro někoho. Samostatný byznys, to je velké riziko, na začátku je potřeba hodně investovat.“

Jak to vypadá s dědickým řízením?

„To ještě není vyřízené. Všechno to teprve teď začne. Sháněla jsem podklady, které jsou už teď odevzdané, a začne se rozdělovat – jde vlastně o byt a nástroje.“

Ten připadne vám, když jste ho měli společně?

„Ne, to byl Péťův byt.“

A už je zaplacený?

„Není... Víte, na doplacení naštěstí ještě nějaké prostředky máme, to určitě nebude problém. Peťa mi nějaké peníze zanechal. Určitě dluhy platit nebudeme, žádné ani nemáme. Já chci začít normálně od nuly a jít dál.“

Proběhl benefiční koncert, jehož výtěžek by měl připadnout vám?

„Šlo hlavně o přátelskou vzpomínku Peťových kolegů. Polovina výtěžku tedy 50 tisíc je pro Noemi. Já se umím postarat sama o sebe i o svou dceru. Petrovy holky se toho vzdaly, ale ty už jsou soběstačné. Je ale milé, že na nás někdo myslí. Ty peníze samozřejmě uložím na účet Noemi a bude je mít třeba na studia. Každopádně je odložím. Já se o ni dokážu postarat.“

Jak to budete řešit s vydavateli a s deskami?

„Naštěstí jsou to naši dobří přátelé, Péťa s nimi byl, dovolím si tvrdit, skoro v rodinném vztahu. Jde o vydavatelství EMI a Marcelu Kočandrlovou, takže s tou je všechno v naprostém pořádku. Není nic, čeho bych se bála a čemu bych náhodou nerozuměla. Jsem domluvená i s dcerami z prvního manželství, že jim dám vždy jen vědět, poradíme se a je to bez problémů.“

BYT PO MANŽELOVI

Vy vlastně bydlíte všichni v tom jednom obrovském bytě?

„Ne, holky se už odstěhovaly. Šárka si našla přítele, kterého si v létě vzala. Žije v Budějovicích a starší Míša žije s mámou.“

Co tedy bude s volnými prostory, kde holky bydlely?

„To se musí vyřešit. Asi to budeme muset prodat. Je zbytečné starat se o tak velkou domácnost. Já a Noemi obýváme určitou část, tam je nám dobře. Tam jsme bydlely s Petrem.“

Nevadí vám, že jste v těch prostorech, kde jste byli s manželem, na místě, kde on umřel?

„Ne, to je náš domov.“

Ani chvíli jste nezvažovala, že odejdete?

„Já teď vím, že nejsem v stavu, že bych o tom měla okamžitě rozhodnout (i za Noemi). Ten rok je tak akorát čas na to, abych pak měla zdravý rozum udělat správné rozhodnutí. Až na tom budu líp, rozhodnu se. Zatím na tom ještě moc dobře nejsem.“

Chodíte k psychiatrovi?

„Ano. Hodně mi pomáhá. Je potřeba slov i léků. Jeho vysvětlení jsou někdy velmi tvrdá, ale jenom proto, že jsou prostě reálná. Bez léků si to teď neumím představit.“

Máte doma ještě nějaké Petrovy věci?

„Všechny. I oblečení. Všechno visí ve skříni. Nedokážu si představit, že bych teď přišla s odpadkovým košem a začala to házet do popelnice. Jeho pracovna je netknutá. Tak jak přišel domů s těmi vaky, tak to tam stojí. Občas se tam chodím dívat, co jsou tam za věci. Petr tam má suvenýry a dárky a já se na ně jen tak dívám. Když na to přijde čas, tak to možná protřídím, ale teď ne, je to zbytečné.“

Prodala jste něco po Petrově smrti?

„Ne, nic. Všechno máme. I kvůli tomu, že nebylo ukončeno dědické řízení.“

PETRŮV HROB

Rodinu máte na Slovensku a v Budějovicích, kde je i Petrův hrob. Jak často tam jezdíte?

„Snažím se každý měsíc. Byly jsme tam po Dušičkách. Věděla jsem, že tam bude mnoho svíček, které jsem pak šla uklidit a nové rozsvítit.“

Co děláte, když jde Noemi spát?

„Buď jsem na mailech, nebo si jednou za čas lehnu k seriálu. Mám ráda Mentalistu a Kriminálku New York, ale nesleduju je pravidelně. Někdy jsem tak unavená, že usnu už s malou, když ji jdu uspávat.“

Má svůj pokojíček, nebo spíte spolu v manželské posteli?

„Spíme spolu v posteli, kde jsem spala s manželem. Chci, aby to trvalo věčně, ale tak to nebude. Až se jasně rozhodnu, kde my dvě budeme spolu žít, pak jí zařídím pokoj, bude mít svou postel a pak se začneme trochu »rozpojovat«. To vše ale až bude vyřízené dědictví.“

Po dědickém řízení se budete muset podělit o byt s dcerami?

„Jasně. Bude se to řešit. Je tady i varianta, že ten byt prodáme a rozdělíme peníze a já si koupím jiný. I to je samozřejmě možné, ale určitě se nějak s holkami domluvíme. Pak se rozhodnu, jestli zůstanu tady, nebo se vrátím na Slovensko. V tuhle chvíli si ale nedokážu představit, že bychom šly na Slovensko. Tady bydlíme pět let.“

O BUDOUCNOSTI

Uvažujete o budoucnosti? Chtěla byste mít ještě další dítě?

„Ne, absolutně ne. S kým bych tak to dítě měla? Není táta. Já bych chtěla i pět dalších dětí, ale nemám pro ně tátu.“

Ale s plynoucím časem třeba přijde nový muž.

„Něco vám povím – neumím si představit, že by po takovém člověku, jako byl Péťa, přišel někdo jiný.“

Ale vždyť Petr byl »šílený« muž – žil v jiném světě. To vám vyhovovalo?

„On nebyl šílený. Na něm bylo krásné, že je jinde. U něj jsem se nenudila. On vnesl do mého života zcela jiný rozměr. Já potřebuju člověka, který lítá v jiném světě, a byly chvíle, kdy to byl on, kdo mě uzemňoval. Samozřejmě byly i chvíle, kdy já jsem uzemňovala jeho, a to když zůstal déle v hospodě, ale to je myslím normální v každé rodině.“ (Poprvé se směje.)

Měli jste i horší chvíle v manželství, jak jste je řešili?

„Rychlou hádkou a pak ještě rychlejším usmířením. Já se neumím s někým nebavit týden. On Petr by to možná uměl. Ale já bych to nevydržela. Byla jsem víc temperamentní a výbušná. Ale teď po smrti je to jinak, jsem klidnější. On mi pak i děkoval za to, že se na něj nezlobím tak dlouho. On i já jsme ale vždy uměli říct promiň.“

Musel se omlouvat často?

„Ne, ty hádky byly vždy o ničem. To je většina partnerských hádek.“

Kdy jste byli naposledy na dovolené?

„Asi před dvěma roky, to byla naše poslední dovolená a poslední dovolená s Petrem. Ráda bych někam odjela. Teď pojedeme s malou na hory. Petr ji učil lyžovat, tak budeme lyžovat, a v létě možná někam do písku na pláž.“

Co ji ještě naučil manžel?

„Má smysl pro rytmus, krásně zpívá. To má určitě po manželovi. Je to v ní. Po mně má oči a bohužel tvrdohlavost.“

O MANŽELSTVÍ

A jak vy dva jste se vůbec našli?

„To už je dlouho. Od doby, kdy začali jezdit s Oceánem. Mně se líbila stejná hudba jako jemu. Utvořila se parta lidí v Bratislavě, kteří měli rádi stejnou hudbu, měli k sobě blízko z hlediska vnímání života, reality kolem nás.“

Hned když jste Petra spatřila, věděla jste, že to je ten pravý?

„Ne, to vůbec. Ne. To bylo spíš jen o hudbě. Líbila se mi jeho muzika. Láska přišla až pak.“

I půl roku po smrti nosíte snubák a zásnubák?

„Ano, proč ne. Jednou v životě jsem se zasnoubila a jednou v životě jsem se vdala, tak to i zůstane.“

To nemůžete vědět.

„Vsadíme se? Klidně se sejdeme za deset let a já nebudu mít nikoho jiného. Já už jsem to říkala Petrovi, než zemřel. Tebe si vezmu, a to je má první a poslední svatba v mém životě. Já to tak mám. V tom jsem příliš konzervativní.“

Po Petrově smrti jste za něj měla přebrat několik cen, ale odmítla jste účast na některých z nich. Proč?

„Ještě jsem nebyla připravená. Nebyla jsem si jistá, že bych to dokázala. Sama bych to nezvládla. Byla jsem v psychické nepohodě. Měli tam navíc hrát Petrovy poslední písně, a to nezvládám poslouchat ani doma. Jeho písně si teď nepouštím. U nás nehraje ani rádio. Je tam ticho. Pak jsem se ale trochu dala do pohody a šla jsem na Slavíka. Ale den předem jsem se chtěla vypařit.“

Ještě se vrátím k tomu pohřbu, kam jste přišla zabalená do bílého šálu. To mělo něco vyjádřit?

„Možná…, možná jsem jen chtěla v té šedi ukázat něco světlého a vnést tam trochu světla.“

A teď máte v životě nějaké světlo? Chodíte se třeba někam bavit?

„Ne často. Byla jsem asi dvakrát se svými kamarádkami. Byly jsme venku. Ale je jen málo lidí, se kterými se můžu scházet. V sobotu půjdeme bobovat s dětmi, to se těším. Člověk vypadne z toho stereotypu. Každý den je to pro mě zatím stejné.“

Jak vznikal rozhovor

S Evou Mukovou jsme se sešly v kavárně kousek od jejího bytu, který jí vlastně zatím nepatří. Ale tím se rozhodně netrápila. Už na začátku rozhovoru mě připravila na to, že zřejmě bude při některých odpovědích plakat.

A taky že jo, vždy jí z očí vytrysklo několik slz. Možná i díky lékům, které bere na uklidnění, se ale vždy vzchopila a pokračovala dál. Při loučení jsme se dohodly, že se sejdeme za dalších deset let a povíme si, jakým směrem se ubíral její život.

Fotogalerie

7 fotografií