Miloš Kopecký očima dcery Barbory: Po tátovi jsem zdědila deprese!

Vy nezapřete, že jste dcera Miloše Kopeckého, jste si podobní...

„Bohužel, nejsem ráda, že jsem mu tak podobná. Kdo by chtěl být podobný Miloši Kopeckému? Já nechci být on, mě to strašně obtěžuje. Mám husí kůži, když o mně někdo mluví jako o dceři Miloše Kopeckého.“

Kdy jste v sobě pocítila odpor k tomu jménu?

„Už odmala, připadala jsem si jako cvičená opice. Ve škole jsem to tajila, zapírala jsem, že jsem jeho dcera. I když se mě někdo ptal, zda to jsem já, lhala jsem, že ne. Všem jsem říkala, že mám tátu zelináře.“

Zjistil to někdy otec?

„Nějak se mu to doneslo. Byl pohoršen, že se za něj stydím. Já jsem s ním ale nechtěla být spojovaná. Mně vadila ta pozornost a s hrůzou jsem pozorovala, co se zase bude dít.“

Když pomineme Miloše Kopeckého jako herce, jaký byl táta?

„Nechci říct, že jako otec byl hrozný, ale děti ho nebavily, neuměl to s nimi. Možná mě chtěli, ale věčně byli v divadle, na natáčení. Mě vlastně vychovávala babička. My jsme nebyli rodina, nikdy!“

Nechtěla jste mít sourozence?

„Chtěla, ale tam bylo absolutně jasné, že to nikdy nebude. Dítě pro ně byla podle mě velká oběť, v mém podání možná i zklamání. Oni se mnou nebyli spokojeni. Jen nevím, jestli oprávněně, nebo neoprávněně.“

Miloš Kopecký měl jednu dceru před vámi, která spáchala sebevraždu. Mluvilo se o tom doma?

„Ne, to bylo tabu. Já jsem o tom dlouhou dobu nic nevěděla. V pokoji byla její fotka v rámečku, jmenovala se Jana Kateřina. Ale nikdo mi k ní nic neřekl. Samozřejmě jsem se ptala, ale nic. To musela být pro tátu velká bolest.“

Miloš Kopecký nebyl ideálním otcem. První dcera spáchala sebevraždu, druhá – Bára – s tátou nikdy neměla klidný vztah.

Urovnaly se vůbec s tátou ty věčné spory?

„Nikdy jsme si to nevyříkali. Já dnes spoustu věcí chápu jinak. Taky chápu i to, že s ním máma vydržela, prostě ho měla ráda.“

KOPECKÉHO MILENKY

Prý jste žili v domácnosti s mámou, tátou a jeho milenkami…

„Ony k nám chodily na návštěvy. Ne vždy to byly milenky. S těmi ženami se ukazoval ve společnosti. To bylo u nás zcela normální.“

Vy jste se znala s tátovými milenkami?

„Ano, znala. Pamatuji si Dagmaru Zuzkovou, mně bylo deset let, to byl delší vztah. Ona s námi jezdila na chalupu, hráli jsme společně badminton. Táta spal myslím s mámou v ložnici a ona jako návštěva v pokoji, kde bydlela se svými kočkami. S mámou si vždy večer povídaly. To byla společnice, která vypadala perfektně, byla krásná, inteligentní, zábavná a reprezentativní.“

Takže hloupé ženy si domů nevodil?

„Ne, možná až když byl starší a nesoudný, tak rozhodoval hlavně věk a krása. Šlo mu už jen o mladou kočku.“

Kterou milenku si ještě pamatujete?

„Annu Wetlinskou, taky jezdila na chatu, s tou jsme hrály šachy. Tu jsem měla i ráda, zdála se mi tenkrát fajn. Ona ale byla velký dravec, snažila se dostat tátu od mámy, hodně na tom pracovala. Ale táta to nikdy neudělal.“

Co na to vaše maminka?

„Ze začátku z toho byla nešťastná. Mně to ale třeba ani nepřišlo divné, mně přišlo divné až to, když jsem sledovala jiné rodiny a tam to tak nefungovalo, to mě udivilo....“

Jana Kopecká, Bářina maminka, musela v životě přetrpět manželovy nevěry i dceřiny deprese.

NENÁVIST K OTCI

Myslíte si, že tátovy maniodeprese byly dědičné?

„Teď už vím, že ano, ale ze začátku se tvrdilo, že ne. Protože když táta chodil k psychiatrovi, měl strach, abych to neměla. Ptal se doktorů. Tvrdili, že to dědičné není, já však vím, že je.“

Přemýšlela jste nad tím, že za vaše deprese může vlastně otec?

„Ne, to ne. Ale s tím dětstvím se vypořádávám dodnes. Rodiče řeším pořád, nemám to v sobě uzavřené. S tátou jsem si to nikdy nevyříkala. Jsem z toho dětství nějaká ukřivděná.“

Vy jste se i vdávala natruc rodičům...

„Ano, vzala jsem si Petra, se kterým naši strašně nesouhlasili. Bylo to v devatenácti. Našim se vůbec nelíbil. Fakt je, že jsem taky domů žádné zázraky nevodila. Přitom manžel byl moje štěstí, staral se o nás výborně, uměl zabezpečit rodinu, dodnes je to nejlepší táta na světě. O kluky se stará, bere si je, platí jim všechny koníčky a golf. Já jsem si vlastně vybrala výborně, to, že to nevyšlo, bylo možná způsobeno i mou chorobou, o které moc dobře věděl.“

„Před tím příjmením jsem utíkala, dokonce jsem se v devatenácti raději vdala,“ říká dnes Bára.

Vrátíme se ke svatbě, byli na ní rodiče?

„Táta nepřišel, máma ano. On by možná i dorazil, kdyby netočil v Jugoslávii. Já jsem to možná natruc nechtěla odkládat. Byla to příšerná svatba. Já měla černé sandály, bílé šaty z tanečních a na nich zelené sako. Jako doplněk ošklivé korále. Navíc jsem byla v sedmém měsíci těhotenství.“

Utekla jste někdy od manžela zpět k rodičům?

„Ne, nikdy. Já jsem utekla od rodičů, protože jsem chtěla být samostatná. Neměla jsem tendenci se k nim vracet. Vždyť já jsem se vdala i proto, abych se konečně zbavila příjmení Kopecká.“

A už nikdy jste se nepokoušela vrátit domů?

„Když se narodil Martin, tak jsme tam byli, ale jen dva měsíce. Déle se to nedalo vydržet. Když jsem přišla z porodnice, byla jsem doma tři dny a táta se na nás za tu dobu nepřišel podívat. Poprvé vnuka viděl, když za ním přišla domů jeho »přítelkyně«. To jen tak nakoukl a nic neřekl, spíš to dítě ukazoval jí.“

Vy jste celý život bojovala s otcem, kdy přišlo smíření?

„Táta nakonec přišel mému muži na chuť. Nikdy to neřekl, přečetla jsem si to až v jeho deníčcích, které si psal.“

Co v těch denících bylo?

„Obvykle ráno napsal: „Dnes mám deprese.“ Já jsem mu ty deníčky kradla a potají si to četla. Bylo to psané spíše ve zkratkách. Taky jsem tam často četla – Barbora mě zase zklamala. Byla jsem tenkrát velmi naštvaná.“

DCERA BEZ PRÁCE

Jak je možné, že ve vás nejsou žádné herecké geny?

„Možná, že kdyby dělali jinou profesi, neotočila bych se opačným směrem.“

Čím se tedy živíte?

„Jsem doma. Starám se o děti. Podporuje mě bývalý manžel. Dává nám peníze, mám plný invalidní důchod, takže to jsou taky nějaké peníze. Jsem doma už dva roky.“

Proč si nenajdete práci?

„Hledám ji. Já jsem dříve pracovala, dělala jsem cvičitelku ve fitness, pak jsem si udělala kurz na modeláž nehtů, taky jsem dělala v kanceláři, uklízela jsem, byla jsem u koní.“

Vy se práce nebojíte?

„Já se jí právě bojím, já nic neumím – jazyky, práci s počítačem, nic. Nemám co nabídnout. Asi budu mýt nádobí. Tam nic nezkazím, nebudu tam mít žádnou zodpovědnost – té se právě bojím. Kdybych na to měla fyzicky, nejradši bych dělala u koní, ale já to nezvládám, protože mám obrovské potíže se zády.“

Koně jsou vaše velká vášeň?

„Ano, já je miluju. Mám jednoho koně, je ustájený v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Stojí to ale hodně peněz. Třeba koně jsem si koupila za peníze, které jsem získala prodejem tátových obrazů. Teď, když je nejhůř, jdu za mámou. Můžu za ní přijít – a stává se často, že za ní chodím, jsem za to ráda. Bohužel, koně mě neuživí.“

Odkázal táta mámě nějaké peníze před smrtí?

„Táta ji zabezpečil. Sice nešetřil, ale měl byt u Staroměstského náměstí, měl hodně drahých obrazů a nákladný majetek.“

Hrála jste někdy s tátou v nějakém filmu?

„Ano, ale dodnes jsem ten film neviděla. Ve finále to skončilo tak, že jsem tam jenom stála a koukala. To byla má herecká kariéra.“

DEPRESE MILOŠE KOPECKÉHO

Měl táta problémy »na place«?

„On se vymlouval od mládí. Nechtěl točit, když měl deprese. Nestyděl se za to, jen si myslel, že by tomu ti lidé nerozuměli. Takže měl pořád jakoby chřipky a byl nachlazený. Dřív to ale bylo trochu tabu. Potřeboval pomoc a jedinou oporu měl v mámě. Ta s ním uměla zacházet. Byla prostě perfektní pečovatelka.“

Jak dlouho ty deprese trvaly?

„Měl je celý život. Trvalo to třeba měsíce, celé prázdniny nevyšel z pokoje. Jen ležel a koukal do stropu, četl. Možná trošku jedl, i když měl období, kdy ani nejedl. To už ale bylo jen pár dnů před smrtí.“

Chodíte na hrob?

„Ne, nemá hrob. Máma ho má doma v urně. Neslavíme už ani jeho narozeniny, ani výročí smrti. Máma možná zapálí svíčku, ale já ne, já to nedělám.“

Byla pro vás smrt otce velkou ztrátou?

„Do jisté míry to byla úleva, ale bylo to samozřejmě strašné. My jsme u toho byly s mámou. Byl v Bohnicích na gerontologickém oddělení.“

Vy jste v Bohnicích jako doma…

„Ano, mně jsou souzené. Chodili jsme tam nejdřív za tátou, pak jsem tam ležela já a dnes tam mám koně. Já to tam miluju, vždyť tam je tak krásně. Tenkrát, když jsem tam ležela, byli tam hrozně fajn lidi.“

Svého koně má Barbora ustájeného v psychiatrické léčebně, kam za ním denně dojíždí.

Už jste měla děti, když jste poprvé skončila na psychiatrii?

„Ano, už jsem měla dvě děti. Nezačalo to ze dne na den. Měla jsem to dřív, pociťovala jsem to dokonce i v dětství, ale nevěděla jsem, jaké jsou to stavy. Neuměla jsem to nazvat.“

Tak to zkuste popsat...

„Je vám divně, máte stavy úzkosti. Dívala jsem se na svět, kde jsem byla jenom divák, na svět, jehož nejsem součástí. Jsem jiná než ti lidé, nemám si s nimi co říct. S věkem se to horšilo. V životě přišly navíc problémy a situace, kdy se to nakumulovalo. Největší deprese jsem měla tak před třinácti lety. To jsem vyhledala pomoc a skončila v psychiatrické léčebně.“

Vyhledala jste pomoc dobrovolně?

„Dobrovolně úplně ne. Okolí a máma se už na to nemohli dívat, takže mě donutili. Byla jsem tam čtrnáct dnů spíš nedobrovolně. Byla jsem na tom ale tak špatně, že už to nešlo. Tam přišli na to, že mám deprese. Špatně jsem viděla, byla jsem dezorientovaná. Od té doby jsem se začala léčit. Absolvovala jsem terapie, které mi velmi pomohly, a začala jsem hlavně brát léky.“

Jste momentálně v pořádku?

„Ne, nejsem. Ale beru léky, a s těmi se to dá lépe zvládnout.“

Jak vznikal rozhovor

Barbora Vencourová obvykle rozhovory neposkytuje. Deníku Aha! se však podařilo tuto křehkou bytost přesvědčit. Udělala si čas dopoledne a hned poté, co odvezla syna do školy, přijela na smluvené místo na Žižkov. Kamenem úrazu však byla domluvená kavárna, ve které jsme se sešly. „Tady se nekouří?“ znervózněla a začala přemýšlet, kde jinde bychom si mohly povídat a ona u toho mohla odpalovat jednu cigaretu od druhé. Po úmorném běhání po žižkovských ulicích jsme našly kuřáckou restauraci, ve které jsme pak strávily několik hodin. A já jsem chvílemi nevěřila vlastním uším. Ta žena neměla lehký život vedle slavného Miloše Kopeckého, pomyslela jsem si...