Mrazivé tajemství Arnošta Goldflama: PITVAL ESESÁKY
10 fotografií
Výjimečný je především jeho kultivovaný a osobitý přednes. Nechybělo ale mnoho a z Arnošta Goldflama mohl být lékař. Po maturitě na gymnáziu si totiž vybral k dalšímu studiu medicínu.
Jak to tedy bylo, pane Goldflame?
„Bylo to v duchu rodinné tradice, protože tata a někteří jeho sourozenci, kteří se vrátili z koncentráku, se stali inženýry nebo doktory. Tak jsem se přihlásil na medicínu. Chodili jsme i do pitevny. Zajímalo mě třeba, zda dokážu pinzetou vytáhnout z kapsy někomu kapesník.“
Užili jste si zábavy…
„To ano, ale pitvy byly zajímavé i tím, že byli v kádích naložení ještě esesáci z války. Nestačil jsem však na fyziku a chemii. Tak jsem po druhém semestru prchnul a musel jít pracovat.“
Kdepak jste byl zaměstnán?
„Ve slévárně jsem dělal jádraře. Potom na výstavišti ve skladu montovaných stánků. Nebyl jsem tam ale spokojený. Tak jsem podřimoval za velkou hlavou Antonína Zápotockého na desce z polystyrénu. Pak jsem v Královopolské dělal rozpočtáře. Následně jsem se zamiloval.“
Arnošt Goldflam: Zatím senilitu jenom hraju!
Aspoň něco příjemného na nepříjemné práci.
„Dali jsme se dohromady na výročí Velké říjnové socialistické revoluce a ona mě opustila na Mezinárodní den žen. Rozchod jsem nesl těžko, zhubnul jsem třináct kilo. Řekl jsem si, že svůj život musím změnit.“
Jak jste ho změnil?
„Jako dítě jsem rád maloval. Tak jsem s tím zase začal. Naučil jsem se pracovat s olejem, dělal jsem grafiku. Byli jsme tzv. brněnská bohéma, tedy kuriózní seskupení lidí s uměleckými ambicemi. Byl v něm i můj kamarád, režisér České televize Karel Fuksa, pro kterého jsem psal scénáře. A režisérka Eva Tálská mě obsadila do malé role v Divadle Husa na provázku. Na JAMU jsem posléze vystudoval divadelní režii a skamarádil se s Bolkem Polívkou.“
Kam jste nastoupil po studiu?
„Do Satirického divadla Večerní Brno. Ale byl jsem tam nespokojený, protože se dělala představení, která se ničeho zásadně nedotýkala. Tak jsem prchnul do HaDivadla v Prostějově. Hned jsem vycítil, že to je divadlo mého srdce. Jenže na okrese nás neměli rádi, protože jsme se jim repertoárem vymknuli z rukou. Chtěli nás zrušit. Naštěstí v té době vyšel nový zákon, že divadla nesmí být pod městem, ale státem.“
To vás asi zachránilo?
„Ano, protože nás přeřadili do Brna, ale tady zase nevěděli, do jakých prostorů s námi. Párkrát jsme se stěhovali. Už jsme ale byli pod Státním divadlem Brno. A začaly se taky dělat společné projekty s brněnským Provázkem nebo pražskou Ypsilonkou. A to, co jsme hráli, vzbudilo obrovský ohlas, protože jsme mluvili o věcech, které se nám nelíbily, a to docela otevřeně.“
O seznámení rodičů
Arnoštova maminka Soňa s babičkou a tetou přežily konec války schovány před Němci ve Lvově u polské rodiny ve výklenku za skříní. „Mého tatu Ottu a jeho bratry odvezli pro změnu z Brna do nacistického koncentráku v Nisku. Jenže se tam všichni nevešli. Takže Němci část lidí zahnali střelbou do Sovětského svazu. Tata byl mezi nimi a nakonec se dostal do Svobodovy armády. Mezitím se ve Lvově seznámil s maminkou, jež tehdy pracovala ještě v kuchyni. Zamilovali se do sebe a slíbili si, že se potkají, pokud přežijí válku. A i když byl tata dvakrát zraněný, tak válku přežili a mamince po ní napsal, aby za ním přijela do Brna. Jenže Sověti jí to nechtěli dovolit. Oba však trvali na tom, že se před válkou vzali, jen se jejich dokumenty někde ztratily. Takže ji sem pustili.“
Více z rozhovoru najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
Arnošt Goldflam v 7 pádech Honzy Dědka: Jak jsem přišel o panictví…
10 fotografií
