Pavel Bobek: Dva týdny jsem byl mrtvý...

V umělém spánku jsem prožil takových věcí, že je to až k nevíře!

Má rád bílé víno, taky je stále zamilovaný do své ženy Marty a pořád má neuvěřitelný elán. Není to přitom tak dávno, co mu praskl vřed na dvanácterníku a dva týdny ho v nemocnici držely při životě jen přístroje...

Jak jste na tom zdravotně teď?
„Ještě pořád jsem v rekonvalescenci, ale už pracuju. S Yvonne Přenosilovou děláme rozhlasový pořad »Pojď dál a zpívej«, taky připravuji výběr svých nahrávek, kde budou i nové písničky. Ale hlavně píšu knížku memoárů.“

O čem hlavně bude?
„Bude se jmenovat Love and Marriage (Láska a manželství – pozn. aut.) a bude pojednávat o mém prvním a druhém životě. Já jsem totiž dodýchal okolo 1. září 2005, protože moje plíce byly odpojeny od přístrojů. A 16. září, v den svých narozenin, jsem zase začal dýchat, takže jsem se vlastně narodil podruhé.“

Jak na to dnes vzpomínáte?
„Byl jsem ve velkém nebezpečí, že umřu. Neměl jsem v sobě v podstatě nic zdravého, vše za mě dělaly přístroje. To byl takový »neživot«, ale jinak to bylo velmi zajímavé, protože jsem prožíval velmi silné sny. Během čtrnácti dnů v umělém spánku jsem prožil takových věcí, že je to k nevíře!“

To si opravdu vše pamatujete?
„Ty sny mě provázejí dodnes.“

Vnímal jste, když za vámi chodily vaše žena, děti…
„Manželka byla u mě velice často, ale to já nevnímal. Naopak jsem ji pořád hledal, a když jsem se probudil, tak jsem ji měl u sebe a krásné bylo, že zrovna hrál můj oblíbenec Frank Sinatra. Doktoři totiž mé ženě řekli, aby přinesla hudbu, kterou mám rád.“

Docházíte ještě do nemocnice?
„Chodím na pravidelné kontroly, protože ještě úplně v pořádku nejsem. Třeba hlas ještě zdaleka není to, co býval. Všechno, co mohlo, bylo v mém těle poškozené. Dodnes mám nervové problémy v chodidlech. Nejsem si ještě při chůzi úplně jistý, ale vše se spravuje.“

Až se úplné uzdravíte, začnete znovu koncertovat?
„To víte, že jo, před rokem jsem vydal desku »Muž, který nikdy nebyl in«. A se skupinou Malina Band máme v plánu koncertovat.“

Na té desce prý měl s vámi zpívat jeden duet i váš velký kamarád Karel Zich. Jenže se mu bohužel stalo to neštěstí, že se utopil...
„Titulní píseň »Muž, který nikdy nebyl in« jsme chtěli nazpívat spolu, ale ještě nebyl text a potom se Karlovi stalo to neštěstí, tak jsem ji nakonec nazpíval sám.“

Kdy jste byl v životě nejšťastnější?
„Kromě toho, že jsem se probudil zpátky do života, tak s manželkou oba strašně milujeme moře. A v roce 1998 jsem si splnil sen a letěli jsme na Seychely. Ale vlastně úplně nejšťastnější jsem tady doma na zahradě.“

V domě v pražském Břevnově, kde žijete, jste se i narodil?
„Přinesli mě sem hned po narození a nikdy bych se nehnul ani o dům vedle. Na zahradě roste jedle, která je stejně stará jako já. Mám tady zapuštěné kořeny.“

Na zahradě máte i malý bazének. Je pravda, že se v něm koupete i v zimě?
„Otužuji se pořád. Jednou jsem se šel koupat někdy v říjnu, byla už ale tma a já se pořezal o led...“ (smích)

V šedesátých letech jste dva roky působil v kapele Olympic. To mně k vám moc neštymuje.
„To byl tehdy ale trochu jiný Olympic! Hráli americký rokenrol a hledali zpěváka, který umí aspoň trochu anglicky. Až pak přišel Petr Janda. Začal hodně skládat písničky, sóloví zpěváci začali být vytlačováni a já nakonec z Olympiku odešel úplně. Ale nemám mu to za zlé.“

S kým byste si ještě rád zazpíval?
„Tenhle sen jsem si už splnil, když jsem si zazpíval s Johnnym Cashem. Měl tady dva koncerty v roce 1978 a na americké ambasádě se s ním pořádalo takové setkání, kam mě taky pozvali. Přišel jsem k němu, představil se a řekl, že také zpívám. A že miluji jeho písničky, a některé mám dokonce ve svém repertoáru. A na závěr večírku se mě Johnny zeptal, jestli si s ním tedy nechci zazpívat. No a bylo to.“

Co je vaše nejlepší vlastnost?
„Asi urputnost. A že si v životě vždy stojím za svými názory. Jinak jsem ale totálně závislý na svojí ženě. Příští rok budeme mít třicet let od seznámení.“

A největší neřest?
„Miluji bílé víno, to je moje neřest! Bez vína nemůžu být. Piju ho hodně, řekl bych, že někdy až moc. (smích) Nic mi to ale nedělá a je mi po něm moc dobře. Naučil jsem na víno i svojí ženu, ale ta má radši červené.“