Maršálek musel na tréninku StarDance klidnit partnera!
101 fotografií
V nové řadě StarDance… když hvězdy tančí, kterou Česká televize odvysílá už následující sobotu, se na parketu objeví také známý cukrář Josef Maršálek (41).
Josefe, jak se cítíte v tanečním obleku?
„Docela dobře, akorát je mi v něm šílený horko!“ (směje se)
To je v kuchyni taky, ne?
„To je pravda. Třeba i pětačtyřicet stupňů a ne vždycky tam je klimatizace. Pracoval jsem na třech kontinentech a je to tak po celým světě.“
Oblek je asi nezvyk proti tomu, co nosíte při pečení, že?
„No jasný, já nejsem člověk do saka. Ani v kuchyni už dávno nenosím uniformy, ty mě nikdy moc nebavily, takže mám spíš tričko nebo košili. Tady teď budu nějaký měsíc v saku.“
Co je fyzicky náročnější? Tanec na parketu, nebo u plotny?
„Řekl bych, že je to stejný. Mnozí si to ale nemyslí! Novináři se mě teď hodně ptají: »A co vaše fyzička, dýcháte lépe?« Já jsem nikdy neměl problémy s dechem. Cukrařina je fyzicky náročná práce. Pořád něco zvedáte, mícháte a přenášíte, když máte pytel s cukrem, ten váží padesát kilo, mouka taky a máslo chodí ve dvacetikilových blocích. Pořád se tam něco děje.“
Alespoň pak nemusíte do posilovny.
„Přesně tak. Že bych si po celém dni v kuchyni ještě šel zacvičit, to opravdu ne. Jsem kluk z vesnice, co vyrostl na poli, na zahradě, do toho jsem sourozencům pomáhal psát úkoly, doma se pořád něco uklízelo, vařilo, peklo. Nikdo z nás nechodil posilovat. Lidi byli tak uhnaní z práce, že to poslední, na co mysleli, bylo, že by šli cvičit. Ale pravdou je, že já k tomu, abych dostal endorfiny do krve, potřebuju jenom dobrou čokoládu. To mi stačí.“
Jaké největší úskalí tance jste objevil?
„Ono to vypadá, že tanec je strašně náročný hlavně fyzicky. Ale já si myslím, že je mnohem náročnější mentálně. V hlavě se vám musí spojit, co dělají nohy a o co tam vlastně jde. Třeba u rumby mi to spojení trvalo týden. Dokázal jsem to »ušlapat«, ale v hlavě mi to nescvaklo. Po týdnu to udělalo »cvak«, a už to bylo hezký.“
Jak je mentálně náročná cukrařina proti tanci?
„Hodně. Cukrařina je taky náročná na fyzičku i na hlavu. Musíte pořád dávat pozor, stále něco hlídat, vážit, kontrolovat. V tanci je to podobný. Je to sport náročný na hlavu a já to propojení hodně vnímám. Nedá se dělat jenom technicky. Ale třeba rohlíky, ty technicky upečete, ovšem tanec, například jive, jenom technicky neuděláte.“
Je to pro vás vše nové, nebo jste už z tance něco uměl?
„Kdysi jsem chodil do tanečních, ale s kolegy jsme se shodli, že to nevnímáme jako konkurenční výhodu. Tou je pro mě třeba to, že mám v sobě rytmiku, že jsem chodil do hudebky, že mám hodně naposloucháno. To je mnohem důležitější, než jestli jsem kdysi dávno chodil do tanečních, což byl stejně spíše takový »vesnický šlapák«.“
Chodil jste poctivě, nebo spíš »za taneční«?
„Nejenže jsem chodil, ale i jsem si na ně sám vydělal! Ve druháku na prázdninové brigádě. Sám jsem tam chtěl, ale rodiče mi to tenkrát nemohli zaplatit. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí, máma s tátou byli zemědělci, měli limitovaný příjem. Ale já si na taneční peníze našetřil. A zatímco jiní spolužáci tam museli, já chodit chtěl.“
To už jste tehdy pracoval v kuchyni?
„To ještě ne, vážil jsem v létě na statku obilí.“
Kubelková má strach před StarDance: Bude to hodně bolet!
JAK MU RADÍ PARTNER
Trénujete v Praze, ale žijete v jižních Čechách. Jak to zvládáte s přejezdy?
„Přes týden jsem v Praze a domů jezdím jen na víkendy. Petr, můj partner, to teď musí zvládnout sám.“
Už jste mu něco zatančil?
„Nedávno za námi přišel na trénink. Je učitelem na vysoký škole, na Jihočeské univerzitě. Posadil se do sofa, ukazovali jsme mu kousek jivu a on říkal: »No takhle, dal bych k tomu pár dobrých rad«. A já na to: »Prosím tě, uklidníme se...« (směje se) Přišel, a hned nám chtěl rozdávat rady.“
Trénujete si tanec i doma?
„Když sedím ve vlaku po pěti dnech a jedu domů, zavřu oči a říkám si: Jak ten slowfox byl? Jakou se šlo nohou, co pata, špička? Opakuju si to, ale spíš mentálně. A někdy, když si nemůžu vzpomenout, tak se rozběhnu, zastavím se a řeknu si: »Pondělí je pozítří, to teď nemá cenu!«“
Už se vám o tanci i zdá?
„Ne, ale minulý týden, jak vám Instagram pořád něco nabízí, tak mi jako novýho kamaráda nabídl Sergeje Polunina, hvězdu filmu Tanečník, o kterém jsme se s Adrianou nedávno bavili. Tak už na mě vyskakují baleťáci. Nevím, jestli to je nějaký znamení.“ (směje se)
StarDance běží jako přímé přenosy. Jste trémista?
„Lhal bych, kdybych řekl, že nemám trému. Ale nemůžu říct, že bych byl velký trémista. Pořád objevuju svoje limity. Musím se tady stát trochu exhibicionistou.“
Ale to je vám blízké, ne?
„Já jím právě moc nejsem. Říkám o sobě, že jsem »hrající introvert«. Ale když přijdu domů, potřebuju nabít energii. Takže partner ví, když mě vyzvedává u vlaku na nádraží, že zvládnu maximálně pozdrav, říct, jak jsem se měl, většinou v jednom slově, což je »Dobře«, a pak potřebuju čas na to, se nabít.“
Čím? Spánkem?
„Spíš klidem, tichem, přírodou, hrabáním se v záhonech, okopáváním mrkve, zavařováním. Nepotřebuju pořád mluvit. Jsem z Prahy vymluvený až dost.“
Jste soutěživý?
„Vůbec. Já už mám odsoutěženo. V šestadvaceti jsem skončil se soutěžemi v cukrařině a to mi stačí. Tady si to chci hlavně užít. Někdy je dobré v nejlepším přestat, než aby se člověk trápil.“
Josef Maršálek o StarDance: Nejdřív ho museli opít!
101 fotografií
