600 tisíc ročně? To byla v zásadě pravda, přiznala Zagorová | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pondělí 20. května 2024

Svátek slaví Zbyšek, zítra Monika

600 tisíc ročně? To byla v zásadě pravda, přiznala Zagorová

Hana Zagorová
Hana Zagorová (archiv Blesku)

Letos to bylo 33 let, co Hana Zagorová (†75) podepsala dokument Několik vět. Ze dne na den dostala zaracha. A 17. července 1989 ji tehdejší šéf KSČ Milouš Jakeš (†97) komicky kritizoval v legendárním projevu na Červeném Hrádku. Zpěvačka v rozhovoru přiznala, že nelhal. 

Jakeš v souvislosti s vaším podpisem Několik vět řekl: „Paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne 600, ale milion dva miliony, berou, Jandové a jiní…“

„Tak to byl asi jeden z mála momentů, kdy jsem se tehdy smála. Po podpisu Několika vět jsem už totiž měla absolutní zákaz veřejného vystupování, takže v té chvíli jsem neměla žádný výdělek.“

Kde jste Jakešova slova slyšela poprvé? Televize ani rozhlas projev nevysílaly, nahrávka se ale stejně dostala od televizáků mezi lidi…

„Nahrávku s Jakešovým nádherným projevem mi tehdy přinesli kamarádi.“

Cítila jste vůči šéfovi KSČ v té chvíli velkou averzi?

„Ne. Žádnou zášť jsem k němu necítila, proč také, vždyť o mně neřekl nic špatného! Byla jsem podle něho přece hodná holka, ne?“ (usmívá se)

A honoráře, o kterých mluvil?

„To byla v zásadě pravda, normálně mívali zpěváci 600 korun za koncert, v Pragokoncertu nás bylo pět, co jsme měli 900. A v době, kdy moje popularita letěla nahoru, jsem koncertovala až 28krát do měsíce! Někdy i dvě haly denně, což trvalo několik let.“

To bylo pekelné tempo, jak jste to zvládala?

„Byla jsem mladá! (usmívá se) A stejně jako dneska jsem zpívání milovala, jinak se to dělat nedá. Ale samozřejmě při takovém nasazení absentoval můj soukromý život, to je jasné...“

Každopádně poté, co Svobodná Evropa a Hlas Ameriky zveřejnily 29. června 1989 jména signatářů Několika vět včetně vašeho podpisu, byl se zpíváním najednou konec. Proč jste vlastně podepsala, jak se to semlelo?

„Přišla jsem tehdy zazpívat na představení Divadla Sklep na Dobešku. Přišel za mnou Ondřej Trojan a zeptal se, zda bych si to nechtěla přečíst a podepsat, pokud budu chtít. Souhlasila jsem, že si dokument přečtu. O Několika větách se totiž v oficiálních médiích psalo, že je to štvavý, příšerný pamflet rozorávající socialismus. Přitom ale tento dokument nikdo neotiskl. Přečetla jsem si text celkem třikrát, abych věděla, co podepisuju. Před představením, o pauze a pak ještě na konci.“

A sedm požadavků týkajících se demokratizace společnosti jste podepsala.

„V dokumentu nebylo nic, co by neměl slušný člověk podepsat. Tak jsem podepsala.“

Snažili se vás komunisté přemluvit, abyste odvolala?

„Ano, tehdy jsem bydlela v Chodské ulici v Praze a střídaly se u mě návštěvy různých činitelů, kteří se mě snažili přemluvit, abych podpis odvolala. Předkládali mi temné obrazy mého života bez vystupování a koncertů, které nastanou, když podpis nevezmu zpátky.“

Konvičková vzpomíná na Zagorovou: Měly jsme společné plány!

Video se připravuje ...

Určitě si vás také podal tehdejší mocný muž na ÚV KSČ, šéf oddělení kultury Miroslav Müller.

„To tedy ano, s ním to byl také »báječný« rozhovor. Ten už mi vyloženě vyhrožoval, že pokud svůj podpis v televizi neodvolám, tak už si nikdy nezazpívám. A ať si uvědomím, že jsem jako zpěvačka skončila. Bylo to krajně nepříjemné setkání...“

Vyslýchali vás, předpokládám, i příslušníci tajné policie StB?

„Ano a na pětihodinový výslech v Bartolomějské nikdy nezapomenu, to byl hrozný zážitek. Ne že by se vůči mně dopustili nějakého násilí, ale ten psychologický nátlak byl deprimující. I na toaletu se mnou chodila uniformovaná policistka. Při výslechu mi průběžně nosili prohlášení podepsaná různými pracovními kolektivy, tehdy se jim říkalo brigády socialistické práce.“

Co vám psali pracující?

„Podivovali se, co jsem to udělala, že je to fuj a hanba. Ale musím říct, že podle mě to byly z 95 procent fingované dopisy, které žádné pracovní kolektivy nesepsaly. Také mi pak hodně lidí soukromě vyjádřilo podporu.“

Podpis Několika vět byl nepochybně aktem odvahy, vždyť v té době jste určitě nevěděla, že za půl roku se režim zhroutí...

„Vůbec ne, myslela jsem si, že je to konec mého zpívání. Vnímala jsem sice, že ve společnosti se něco děje, že dochází k nějakým posunům, ale že by se měl za pár měsíců zhroutit režim, to jsem opravdu netušila.“

Myslela jste si při podpisu, že pro vás bude mít tak tvrdé následky?

„Upřímně řečeno ne. Když jsem podepsala, tak jsem si myslela, že to pro mě samozřejmě bude mít nějaké nepříjemné důsledky, že to omezí mou kariéru, ale že bych dostala úplný zákaz, to jsem opravdu nečekala. Byla jsem přesvědčená a také informovaná o tom, že skupina slavných lidí, kteří podepsali, bude větší a režim se neodváží je všechny perzekvovat. A nemůže je okamžitě všechny zakázat. A to byl omyl, mohl.“

Pro mnohé dosud váhající jste se stala příkladem, věděla jste o tom?

„Ano, říkalo mi to hodně lidí. Když to prý podepsala Zagorová, tak já taky...“

Co jste plánovala dál?

„Myslela jsem si, že budu psát pod nějakým pseudonymem například texty písniček pro kolegy zpěváky nebo scénáře zábavných pořadů pro televizi. Ale nebála jsem se, že bych se neuživila. Když se člověk nebojí pracovat, tak se vždycky uživí...“

O emigraci jste neuvažovala?

„To mě nikdy nenapadlo, jsem člověk, který to tady má rád, má tady zapuštěné kořeny. Jezdím do zahraničí, někdy i na delší dobu, ale doma jsem tady. Ctím domov, tak to bylo i tehdy, před 30 lety.“

Jak se zákaz vystupování projevoval, řekli vám vždycky, že je to kvůli Několika větám?

„Kdepak, oficiálně to bylo vždycky z jiných důvodů. Fakticky jsem ale měla absolutní zákaz veřejného vystupování hned od prvního dne poté, co přečetli moje jméno na Svobodné Evropě. A ze dne na den přestali hrát i moje písničky v rozhlasu i televizi. Zároveň vyšel ten příšerný článek »Kdo seje vítr, sklízí bouři« v Rudém právu. A pak už to jelo. Deska, kterou jsem měla natočenou, nevyšla. Akce, které jsem měla nasmlouvané, se z »technických« důvodů nekonaly. A na jedno natáčení jsem už měla koupené letenky do Košic. Zavolali mi ale, že se změnila koncepce a natáčení nebude. Nikdo mi napřímo neřekl, že je to kvůli mému podpisu Několika vět.“

Půl roku jste nesměla vystupovat, pak přišel 17. listopad 1989, vzpomínáte si, co jste dělala?

„Vzpomínám si velmi dobře, tenkrát jsem zrovna měla chřipku, seděla jsem doma, ale od kamarádů jsem byla podrobně zpravována o všem, co se dělo. Jak byli na Albertově, naštěstí se nedostali na Národní, ale brali to jinou trasou a nepřišli k újmě. Oficiální zpravodajství se o střetech s policií vůbec nezmiňovalo...“

Účastnila jste se besed v divadlech...

„Ano, divadla přestala hrát a diskutovala s lidmi, studenti zůstali ve školách, aby je režim nezavřel. Zúčastnila jsem se besed v Činoherním klubu, v Divadle Na zábradlí, v mnoha dalších divadlech. Ty besedy byly vlastně jediným zdrojem informací o tom, co se děje. Oficiální média vesměs mlčela. Všechno to bylo vzrušující a krásné, všichni jsme byli v takové revoluční euforii.“

Jaké to bylo zpívat hymnu před zaplněným Václavákem a následně Letnou během sametové revoluce?

„Bylo to překrásné! Dva zážitky, na které nikdy nezapomenu! Nikdy jsem tak ráda nezpívala hymnu jako tehdy, nejprve tři dny po 17. listopadu na Václaváku a 25. listopadu na Letné, kde se sešlo několik set tisíc lidí. A musím říct, že jsem nikdy předtím ani potom nezažila takový pocit české sounáležitosti.“

Zpívala jste hymnu s Martou Kubišovou, Jiřím Suchým...

„Ano, na Václaváku s Martou Kubišovou, na Letné pak s Jiřím Suchým a Jaroslavem Hutkou i Masarykovu milovanou píseň Ach, synku, synku...

Bylo to dojemné, úžasné emoce. Zvonila jste klíči?

„Samozřejmě, režimu přece odzvonilo...“

Znala jste se osobně s Václavem Havlem?

„Ano, poznala jsem ho v Občanském fóru, měla jsem ho moc ráda. Byl to takový normální, bezvadný, vzdělaný člověk. A takovým symbolem a na takové pozici ani nemohl být člověk bez výrazného charisma. Václav Havel byl opravdu výjimečný člověk.“

Ivana Jirešová o Haně Zagorové: Radila mi, jak mluvit o nevěře

Video se připravuje ...



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.