Když galerka ještěměla svoji čest... | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 26. dubna 2024

Svátek slaví Oto, zítra Jaroslav

Když galerka ještěměla svoji čest...

Miloslav Dočekal:
37 let bojoval se zločinem a nikdy neztratil humor. Však taky kdysi býval tak trochu hercem. „Nejvíc jsem se otřískal u Slávka Šimka v Grossmannově divadle, kde jsem byl pět let jako stálý host. Inklinace ke kumštu se mi
Miloslav Dočekal: 37 let bojoval se zločinem a nikdy neztratil humor. Však taky kdysi býval tak trochu hercem. „Nejvíc jsem se otřískal u Slávka Šimka v Grossmannově divadle, kde jsem byl pět let jako stálý host. Inklinace ke kumštu se mi (Aha! – Petr Novotný, ČTK)

PRAHA Z jeho příběhů o pražské galerce by na člověka dýchla prvorepubliková atmosféra televizního seriálu »Hříšní lidé města pražského« s Jaroslavem Marvanem (†73) coby radou Vacátkem.

Policejní rada Miloslav Dočekal vzpomíná na nejznámější »figurky« z podsvětí

I v historkách skutečného policejního rady (dnes už ve výslužbě) Miloslava Dočekala (66) vystupují bizarní figurky bývalého podsvětí, které se kdysi scházely nikoliv v »Jedové chýši«, ale v podniku »Pět Pé« na Václaváku, tehdejším lůně pražské galerky…

Coby doktor práv Míla Dočekal pochopitelně spisovnou češtinu ovládá, ale přeložit do ní jeho historky vyprávěné jazykem poldů a galérky, to by byl skoro hřích...

Krásná Renátka
„Na Renátku vzpomínám dodnes. Byl to chlap, ale převlékal se do ženských šatů. A to pak z něj byla skutečně nádherná ženská! Nevědět to, tak jsem se do ní asi zamiloval... Renátka kradla na pražských půdách spodní prádlo, protože svoje špinavé si nechtěla prát – vždycky na místě se hned převlékla a špinavé tam nechávala. Nejvíc ji vzrušovalo, když si sedla na dámské kolo a při jízdě za ní vlály sukně.

Když jsme už věděli nabeton, že ten tajemný půdař je naše Renátka, šli jsme si pro ni do »Pěti Pé«. Bylo už kolem půlnoci, Renátka zrovna seděla na klíně jednoho řimboucha. On na ni »vochmatiku« a pusinky, už byl hodně namazanej. A my mu šli Renátku zatýkat. Vstal a začal dělat zle. On to byl generální ředitel jednoho velkého podniku, a protože to bylo v totalitě, byl i ve stranické nomenkla tuře. ‚Co si to dovolujete, zatýkat mi děvče, za to vás sundám z uniformy!‘ ‚Vy mně nemáte z čeho sundávat, já žádnou uniformu nemám‘, povídám mu. ‚Tak vás sundám tak, že už nebudete sloužit!‘ řval na celé kolo. ‚Víte co‘, povídám tomu vašnostovi, ‚jste zatčen taky...‘

V Bartolomějské pak povídám Renátě: ‚Sukni dolů! A sundej si kaťata!‘ Pomalu sundavala svršky a chlapík najednou viděl, že Renáta má ptáka, že je to mužskej! Myslel jsem, že ji zabije. Byl to chlap jak hora, a najednou si uvědomil, že se zbláznil do mužskýho! No, nějak jsme to vyřídili. Škoda na půdách byla malá, protože tam Renátka nechávala to špinavé, leč vždy exkluzivní prádélko. A milej generální se nám omluvil a byl nám vděčný, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Renátka by ho totiž nakonec někde v séparé okradla, tak to totiž dělala. Vždycky zavčas, před aktem lásky, zmizela, ale předtím svoji oběť obrala. Poslala roztoka ného frajera do koupelny, že po něm pak půjde ona, a zatímco byl chlapík pod sprchou, vzala s tím, co měl v kapsách, roha...

Věrka Vichřice
Kde bylo Pět Pé? Tam, kde je Luxor na Václaváku. Luxor byl nahoře a Pět Pé dole. Chodila tam těžká galerka. Hrála tam moc špatná hudba. Zpěvačka, měla takový velký špičatý prsa, když se někdo rval, skočila z pódia, rváče profackovala, a pokračovala ve zpěvu. Dávali si tam rande propuštění rovnou z basy. A chodila tam i Věrka Vichřice. Bezzubá prostitutka, takový maskot toho podniku. Se zákazníky chodila jen za večeři. Ošklivá byla, ale já ji měl rád. Vždycky, když jsem měl nějaký světobol, opustila mě třeba ženská, svěřil jsem se Věrce Vichřici. Poslouchala, nepřerušovala mě. A pak vždycky řekla: ‚Co naříkáte, pane inšpektor, já mám v hubě jeden svůj zub a ten když mě rozbolí, kurva, to je neštěstí! Ale to vaše, to nic néni!‘ A ze mě to pak vždycky spadlo a bylo mi líp.

Umřela asi před třemi, čtyřmi roky. Mrzí mě, že mi to tenkrát neřekli. Fakt bych jí šel na pohřeb. Když »Pět Pé« po Sametové revoluci zrušili, šla asi na ulici. A galerka se rozprchla do jiných hospod.

Děda Kolíček
Když jsem začínal, strčili mě na kapsáře. Bylo zrovna před Vánocemi. Peněženky se ztrácely i v tramvaji a vždycky od Anděla po Hellichovku. Kapsář se nedá chytit jinak, než za ruku. Jinak se nepřizná. Říkali jsme si: To není možný, to nikdo jiný neumí než děda Kolíček, a ten už je snad po smrti! Ale vylustrovali jsme si ho a zjistili, že žije. Šli jsme se tedy na jeho rito postavit. Bylo to tři dny před Štědrým dnem. Chumelilo, my tam stáli jak sněhuláci a čekali a čekali… Až třetí den se najednou Kolíček na svém místě skutečně objevil.

Zrovna přijížděla tramvaj, ta ještě otevřená, studená. A před dědka Kolíčka se na refýži postavila babka s taškou naditou až nahoru nákupem. A úplně nahoře červená peněženka! Doslova řvala: »Vem si mně!« Jenže tenhle dědek měl ještě tu stavovskou čest starých kapsářů. Řekl jí: ‚Babo, všude vokolo fůra zlodějů, skovte si tu šrajtofli!‘ Ona mu děkovala, dala si ji do kapsy a – vtom jí to udělal! A ještě jí pomáhal do tramvaje. Děda Kolíček byl prostě kapsář, kradl výhradně z kapes! Zamlada byl tak šikovnej, že v tramvaji seknul peněženku, vybral ji a zase ji majiteli do kapsy vrátil!

Tenkrát před Vánocemi jsem vlastně poprvé někoho zatýkal. Vytáh jsem placku a řekl: ‚Dědo Kolíčku, zatýkám vás a dejte sem tu peněženku!‘ Byl z toho úplně vykulený. ‚Kterej ty seš?‘ povídá. ‚Já jsem novej.‘ V kapse jsem měl jeho fotku z mládí. Abych ho poznal. ‚Dědo, jste to vy?‘ Kouknul na ni a povídá: ‚To sem, ale to sem byl eště jůra! To bych se vod takovýho ucha zatknout nenechal!‘ Jeli jsme do Konviktské tramvají. A děda celou cestu brblal: ‚Kdybych byl vrah, tak jedu šejcetrojkou, ale vobyčejnej kapsář, ten holt musí posranou studenou tramvají!‘

V Konviktské se rozplakal. Slzy byly tak obrovské, že doslova zvonily o zem. ‚Proč brečíte?‘ ptám se. A on: ‚Deset let jsem teď nekrad. Najednou jsem ucejtil, že na mně sahá ta holka zubatá. Tak jsem na bábu hodil sako a začal trénovat. Poslední Vánoce, říkal jsem jí, víc se nedočkám. Penze malá, tak ať ten poslední Štědrej den oslavíme. A vy jste mě teď chytili.‘

Prokurátor nám tenkrát dal souhlas, že děda nemusí do vazby, měl přijít k řízení 2. ledna. A skutečně přišel, ale soudu se už nedočkal – za dva měsíce umřel. Na pohřbu byla jeho babka, jeden umolousanej strejda a pět policajtů. Přišli se rozloučit s posledním člověkem, který měl v sobě ještě nějakou stavovskou čest.

Hraběnka z Narcisu
Ptáte se na »hraběnku«? Tu já moc neznal, nechodila do mého revíru. Samozřejmě o ní taky vím. Chodila do Narcisu, ke Šmelhanzům. Stará baba, ale lepili se na ni krásní, mladí kluci. Mohla si tam dovolit to, co nikdo. Proč jí říkali hraběnka? Ona se za ni vydávala. Byla hodně bohatá, ruce samý drahý prsten. V pražském podsvětí to byla osobnost...

● ● ●

Jó, pražská galerka, to už není, co bejvalo. Třeba vrchnímu z »Pěti Pé« jsem byl dokonce na svatbě. A to byl předtím taky takový darebáček. Kradl! Ale když spadla klec, vše přiznal. Od doby, co si vzal tu ženskou, která ho úplně napravila, jsem o něm ale neslyšel. V »Pěti Pé« byla taky poloslepá barmanka. Když jsem ale přišel, mohly být všechny sesle obsazené, všechny hosty smetla, abych měl místo.

Jednou se v Praze konal nějaký festival písní a tanců. A nějaký dobrák poradil kumštýřům ze slovenského souboru, že »Pět Pé« je nejlepší podnik v Praze. Přišli a jedna z těch dívek pronesla, že je tam málo světla. Já měl trochu nabráno, vyskočil jsem na pult s bouchačkou, že ustřelím závěs. Galerka ztuhla. A začali mě přesvědčovat: ‚Pane inšpektor, nedělejte to, budete mít průser!‘ Odzbrojil mě vrchní, odvezli mě taxíkem domů. Ráno jsem se probudil a chtělo se mi umřít. Vybavil jsem si, co jsem prováděl, bouchačku jsem měl »bůhvíkde«! Nekonečný den, než otevřeli v »Pěti Pé«! Hned večer jsem tam letěl. Pistoli tam měli zamčenou v trezoru. Kterýkoli z těch darebáků se na mně tenkrát mohl zahojit, ale ani jeden mě neprásknul. Odměna za to, že jsem k nim byl férový. I galerka měla tehdy svoji čest.“

Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.