Představitelka učitelky Králové ze Života na zámku: Jsem ráda sama!
48 fotografií
Sedmdesátku by jí nikdo rozhodně nehádal. Herečka Kateřina Macháčková vypadá pořád jako učitelka Králová ze seriálu Život na zámku, od jehož natáčení uplynulo už čtvrt století. Dcera legendárního režiséra a herce Miroslava Macháčka (†68) a operní pěvkyně Věry Štiborové (†62), exmanželka herce Petra Svojtky (†36) a matka režiséra Petra Svojtky ml. (47) oslavila své loňské kulatiny v kruhu rodinném. Největším dárkem je pro ni pětiletá vnučka Ema.
Jak jste přijala sedmý křížek?
„V pohodě, uvědomovala jsem si už od podzimu, že překročím nějaký pomyslný bod, ale nic víc. Nejhůř jsem snášela třicátiny, nejlíp čtyřicátiny, to byl listopad 1989. Při padesátinách jsme měli večer Gorkého Letní hosty, v představení hrála tehdy ne moc známá kapela Čechomor, která mi pak udělala soukromý koncert. Zpívali jsme, tančili, bylo tam hodně mých kolegů, filmaři, kamarádi, bylo po natáčení Života na zámku, cateringová firma udělala obrovský raut. Snědla jsem jeden řízeček, vypila jednu skleničku a byla jsem hotová.“
Chtěla jste, aby sedmdesátiny byly podobné?
„Na sedmdesátiny jsem plánovala s vnučkou, která čtrnáct dní po mně slavila páté narozeniny, společnou bowlingovou oslavu, jinak nic, jen v soukromí. Snacha Veronika se mne ptala s předstihem, kde budu toho třicátého, jestli nechci přijít na oběd, a tajně s dcerou Helenkou pozvali přes Facebook mé blízké kamarády a všichni mi připravili nádhernou oslavu. Vnučka o čtrnáct dnů později onemocněla, bowlingová párty se přesunula domů, a zase krása. Nemusí se hledat nic mimořádného, ba naopak, to nejlepší máme na dosah.“
Vypadáte mladě, máte smysl pro humor, ale jak přejí ženám po padesátce scenáristé?
„To, že vypadám mladě, mnohé odrazuje, v poslední premiéře hraji v šedivé paruce a diváci se ptají, proč dnes paní Macháčková nehrála. Aleš Cibulka mi zase řekl, že vypadám na devadesát. A smysl pro humor je dobrý v každém věku. Obecně si myslím, že s rolemi pro starší herečky to není špatné, ani ve filmu, ani v současné divadelní dramatice, v klasice bývají role spíš mužské, ale současní inscenátoři dokážou divy. Já měla v nabídkách vakuum po čtyřicítce, kdy jsem ještě vypadala mladě, ale na mladé jsem byla stará, navíc přišel 89. rok, kdy se převratně změnila situace nejen v našem životě, ale i v zrcadlovém odraze společnosti, v divadle.“
Co přesně se tehdy stalo?
„Ve filmu se objevili noví tvůrci, režiséři se svými týmy, herci, kteří většinou nahradili předešlé, smířila jsem se, že už nikdy točit nebudu. Pak přišel Život na zámku, myslela jsem, že budu pokračovat, ale nestalo se. Celá moje herecká kariéra připomíná sinusoidu. Co nebylo ve filmu a v televizi, vynahradila jsem si často v divadle. Když nebyly v určitém období role ani v divadle, byla jsem hodně nešťastná, kolega Vašek Knop mi tehdy vyložil taroty, řekl, že bych měla psát. Druhý den jsem si koupila počítač a začala. Takhle jednoduché to opravdu bylo. A přišly nové nápady, motivace, musím si vybírat, co ještě zvládnu. Ale to jsem odbočila, když herečka inspiruje režiséra, producenta, pak i scenáristu, na věku nezáleží.“
No vidíte, zkoušela jste si tedy sama něco napsat? S knížkami už zkušenosti máte celkem bohaté.
„Něco málo jsem napsala pro jiné, dramatizovala jsem texty, i režírovala, hodně jsem se o dramatizacích a zpracovávání textu dozvěděla od Ester Krumbachové, také inspirativní rady pro inscenační postupy, práce s kostýmem. Teď na Nový rok přišel v nečekanou chvíli takový nápad, tak uvidíme. Nechci to rozvádět, to se pak z toho nápadu vymluvíte.“
Učíte mladou hereckou generaci, jsou mezi nimi noví Menšíkové, Zázvorkové či Sovákové? Diváci občas pláčou.
„Myslím, že naši mladí jsou velmi talentovaní, citliví, vnitřně bohatí, na konzervatoři a DAMU, i na mimopražských konzervatořích a JAMU dostávají velmi kvalitní základ. Záleží ale, jestli budou mít to štěstí svůj talent a schopnosti uplatnit, jestli přijde nabídka, jak kvalitní bude, kdo bude režisér, jestli bude záležet na obsahu, tématu, postavách, nebo na penězích a nebude se točit na čas. Ale i tak vznikají někdy dobré věci. Je to hodně o štěstí, být ve správnou dobu na správném místě a umět v tu chvíli využít, co ve mně je.“
Vaše generace to měla jinak?
„My jsme mívali větší možnosti, většina z nás točila, v divadle se uživila, měla příležitosti, poplatnost době byla tehdy velká, pak ale vynikly inscenace a filmy, které se podařilo propašovat, diváci je hltali, bylo to společné spiklenectví. Režiséři v divadle i ve filmu byli špičkoví, profesionální úroveň vysoká, v obsazování se točilo víc herců, nebyl to jen okruh přátel, nešlo tak o peníze, protože nebyly od soukromých producentů, sázelo se na neznámé tváře. To je teď vyloučené. V divadelním představení musí být známá jména, herci z televize, když ale točí, nemají čas zkoušet, tedy bludný kruh. Více než dřív je potřeba se zalíbit, herectví je dost nesvobodné povolání.“
Vyrůstala a žila jste mezi samými umělci. Neztratila jste trochu kontakt s realitou?
„To nemohu posoudit, protože to byla moje realita, nemám s čím srovnávat. Často byl můj život takové cirkusové stěhování z místa na místo, bydlela jsem na mnoha místech, i v hotelech, chodila do mnoha škol, Čechy – Morava – Slovensko, základní školu jsem absolvovala ve slovenštině, měla jsem odstup od vrstevníků, celý život jsem byla trochu uzavřená, jsem takový extrovertní samotář. Trochu exot.“
Na druhou stranu jste poznala význačné lidi osobně.
„Ano, stále častěji si uvědomuji, s jakými úžasnými lidmi jsem měla tu čest se setkat i pracovat. Kolegové táty, elitní garda Městských divadel a Národního divadla, hrála jsem s Eduardem Kohoutem, Lálou Peškem, Bohušem Záhorským, Josefem Kemrem. Máma operní pěvkyně a klavíristka a její bratr houslista a jeho celoživotní partnerka malířka Ludmila Jiřincová, malíři František Tichý a Ota Janeček, maloval mě Richard Fremund, ale i violoncellista Saša Večtomov, Šubrtová, Žídek, celá garnitura nejlepších slovenských herců, když jsme s otčímem Otto Haasem byli v Bratislavě, všichni chodili k nám domů. Machata, Dibarbora, Mistrík, Kroner, znala jsem se s malou Zuzanou. Karlínské divadlo a Gentlemani, Jiří Štaidl, Karel Vlach a jeho orchestr, Pilarová, Neckář, Laufer, choreografové Ogoun a později Šmok. Režiséři František Filip a Pavel Háša, Květa Fialová, pak Ester Krumbachová, Jan Němec, Věra Chytilová. V libeňském divadle jsem pracovala s Krejčou, Grossmanem a mnoha dalšími, úžasné, díky, takhle si to málokdy poskládám.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním tištěném vydání deníku Aha!
Jak vznikal rozhovor
Vyzařuje zvláštní optimistické fluidum. I když to Kateřina nikdy neměla lehké, pořád se jakoby vnitřně usmívá a předává to i na lidi kolem sebe. Sešly jsme se v den, kdy ona šla na dva pohřby blízkých lidí a já na jeden. To jde jen s milým člověkem. Nabila mě pozitivní energií, z níž budu, doufám, ještě dlouho čerpat.
Kateřina Macháčková: Kvůli mrtvému manželovi koukám na Popelku
48 fotografií
