Návrat hvězdy Ulice: Seriál je jistota, odchází se špatně

Aničko, co stálo za změnou barvy vlasů, nová role?
„To ne. Když jsem odešla z Ulice, řekla jsem si, že potřebuju změnu, a tak jsem přešla na zrzavou. Blondýnou jsem byla od patnácti, ale předtím jsem různě experimentovala. Dávala jsem si na hlavu i zrzavou, a tak jsem se k ní po letech obloukem vrátila.“

Byla jste mezi herci, kteří seriál Ulice odstartovali. Jak jste se k němu dostala?
„Tehdy jsem končila konzervatoř a několik našich ročníků pozvali na konkurz. Režisér Dušan Klein a tehdejší dramaturg Radek Bajgar si nás posadili a povídali jsme si. Na základě toho mě vzali na casting rovnou na roli Moniky. A ono to vyšlo.“

Byla to role pro vás?
Holka, co miluje diskotéky... „Naopak, byl to protiúkol! Já vůbec nebyla diskotékový typ. Naopak jsem chtěla dělat velké umění. Jenže když končíte konzervatoř a zjistíte, že nemáte nic, je všechno jinak. Vstoupila jsem do seriálu a kolem mě byla samá velká jména – paní Maciuchová, Obermaierová, pan Hrušínský. Ondra Pavelka a Ilona Svobodová, kteří mi dělali rodiče. Pamatuju se, že jsem díky tomu měla ze začátku šílenou trému. Ale je fakt, že trémista jsem, a to mě nepřechází ani dnes.“ (usmívá se)

Co se pro vás nástupem do Ulice změnilo?
„Najednou jsem skočila do pracovního světa a s tím přišla zodpovědnost. Setkala jsem se s režiséry, kteří nás školili, vychovávali, měli nad námi dozor. S Janou Birgusovou, která mi hrála ségru, nám už bylo jednadvacet, ale třeba Páťa Solaříková s Kubou Štáfkem, to byly ještě děti! Najednou víte, že musíte přijít na plac na pátou ráno a není to už tak, že si napíšete omluvenku a zůstanete doma, jako to šlo na škole.“

Tam byli vašimi profesory Jaroslav Satoranský a Jana Preissová. Potkali jste se později před kamerou?
„S paní Preissovou se naše cesty po škole nesešly. Ale nedávno jsem točila malinkou roli v kriminálce Policie Modrava. Kamarádka tam dělá produkci, tak jsem za nimi jela na Šumavu. Hrají tam moji spolužáci Filip Tomsa a Míša Holán, takže jsem se tam potkala s nimi a ještě s panem profesorem.“

Ulici jste točila 11 let. Jak jste se za tu dobu změnila?
„Myslím, že jsem dospěla. Víc já než moje postava. Ta se nijak dramaticky nevyvíjela. Můj seriálový táta, Ondra Pavelka, byl majitel fitka a já tam vystřídala hodně profesí. Prodávala jsem tam i ionťáky za barem.“

Zajímavé je, že jste se tam setkala i se svou skutečnou maminkou, Kateřinou...
„Máma tam hrála pošťačku. Spolu se potkáváme i na jevišti, obě jsme v angažmá v příbramském divadle. Pocházím z umělecké rodiny. Babička byla herečka, dědeček dramaturg v Národním divadle a ředitel Divadelního ústavu, máma je herečka a dramaturgyně. Herečka je i moje teta a její muž dělá na Barrandově u filmu. Odmalička jsem měla jasno, že chci být herečka.“

Během dlouhých let v Ulici nikdy nenastal okamžik, že byste si řekla: Končím!?
„Jasně že jo. Ale je to určitá jistota, ze který se blbě odchází. Nejsem úplně ambiciózní člověk, nikdy jsem se neuměla prodávat, abych si zajistila práci vedle a řekla: Jdu do novýho projektu. Musím říct, že když to skončilo, cítila jsem jistou úlevu. Hrát jedenáct let jednu postavu už pro mě nebylo moc přínosné.“

Co se tehdy stalo?
„Scenáristé už nevěděli, kam mě posunout dál. Tím pádem jsme se dohodli, že pokračovat nebudeme. A tak mě nechali odjet do Tanzánie.“

Takže byste se ještě mohla vrátit...
„Čistě teoreticky jo, nikdy neříkám nikdy, ale myslím si, že to nenastane. Ani teď v Modrém kódu neumřu, ale od začátku jsem věděla, že mě tu čeká uzavřená role, a tím pádem půjde o krátkodobou záležitost.“

V jaké roli vás uvidíme?
„Není to nic veselého. Hraju sestru pacientky, která umírá na rakovinu. Nejvíc scén jsem ale točila s Tomášem Měcháčkem. Sestra se ho pokouší přemluvit, aby jí, když by bylo nejhůř, provedl euthanasii. I pro doktory, kteří nám tam radí a dělají dozor, je to velmi silné a kontroverzní téma. Taky jsme to tak vnímali.“