Jiřina Švorcová: Chtěli, abych hrála prostitutku! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Jiřina Švorcová: Chtěli, abych hrála prostitutku!

„Otcovi prarodiče byli silně věřící. Tatínek mého tatínka byl kostelník, chodil každý den zvonit poledne a potom se vždycky pomodlil. I já se pilně modlila každý večer. Jednoho dne jsem ale pochopila, že kdyby Pánbůh skutečně byl
„Otcovi prarodiče byli silně věřící. Tatínek mého tatínka byl kostelník, chodil každý den zvonit poledne a potom se vždycky pomodlil. I já se pilně modlila každý večer. Jednoho dne jsem ale pochopila, že kdyby Pánbůh skutečně byl  (Aha! – Kateřina Kalibánová, ČTK)

PRAHA – „Vy jedete ke Švorcové? No, budete se divit, ale já si jí vážím. Nepřevlíkla kabát, na rozdíl od většiny ostatních,“ utrousí ani ne třicetiletý taxikář cestou na Břevnov. Koukneme se s fotografkou Katkou na sebe. A obě myslíme na to samé – zlomit tuhle tvrdohlavou »ženu za pultem« k rozhovoru bude pěkná fuška.

Zvlášť když Jiřina Švorcová (78) nemá ani tuchu, že Kateřina není jen zvědavá kolegyně, jak jsem ji hodlala aspoň na začátku představit, ale že má v ruksaku foťák. A že ve skutečnosti nejedeme jen na kafe, na které nás tahle herečka v nemilosti po telefonu nakonec přece jen pozvala.

Zámek u branky udělá cvak. Pudlík Filip projevuje z návštěvy nefalšovanou radost. Jako by věděl, že aspoň na chvíli teď bude zkoušet všechno, co jindy nesmí. Třeba skákat po parádních židlích v salonu. Půvab starožitného nábytku oživují obrazy hereččina druhého manžela, dnes již mrtvého akademického malíře Vladimíra Šolty. Na stole zavoní káva. Pravá chvíle sdělit Jiřině Švorcové, že jsme opravdu nepřijely jen na kafe…

„Rozhovor? Tušila jsem čertovinu. Zkusíme to, a když se nám to nebude líbit, podáme si ruku a rozejdem se v míru a přátelství! Doufám, že to nedopadne jako na Slovensku, když za mnou přišla slečna redaktorka, vyndala blok a tužku a pravila: »Tak čo mi povietě?« Strnula jsem: »Počkejte, co chcete vědět?« »Všetko,« odpověděla. Tím to skončilo, protože jsem ji odkázala na Květy, kde tenkrát vycházely takové životopisy.“

Tohle opravdu nehrozí. Máme se na co zeptat! Například – kdyby se vrátila doba, kdy jste byla v politické funkci, udělala byste něco jinak?
„Těžko říci. Jednak nemám ráda »co by bylo, kdyby«. Já udělala asi pár chyb, o tom nepochybuji. Možná bych byla v lecčem odvážnější, s největší pravděpodobností ano, kdybych byla bývala na to měla být odvážnější. Mnohokrát jsem si nabíhala na velký držkopád, když jsem se hrnula do nějakých věcí, které se týkaly někoho nebo divadla. Šla jsem na to s dost velkým rozběhem a pak se ve mně ozvala pochybnost, jestli je to vůbec možné.“

Proti čemu, o čem to bylo?
„Proti blbostem, které se dělaly, to nelze zapřít. Blbosti se dělaly.“

Kdyby pro vás dnes autor napsal scénář tak říkajíc na míru, kým byste chtěla být?
(dlouhé zasmání)
„Většinou jsem hrála dramatické role. Annu Kareninu, Makropolku… Myslím, že jsem byla jednou z mála českých hereček s příležitostí zahrát si velké dramatické role zralého věku. Byly i takové, které jsem hrát nechtěla, jako třeba Matka Kuráž. To byla strašně těžká role, nerada jsem ji hrála. Ale kupodivu jsem mívala úspěch i v rolích zcela vylehčených. A poslední byla v Hlasech ptáků, kde jsem hrála Melanii. Podle ohlasů kritik mi to docela vyšlo. Tak takovou nějakou roli bych si zahrála.“

Žádnou nabídku jste od revoluce nedostala?
„Nabídka přišla, dokonce dvakrát. Ne, nebudu je jmenovat. Jedna byla velice seriózní do velice zajímavé hry o starých herečkách, které žijí v penzionu, a setkají se tam dvě, které spolu 30 let nemluvily kvůli chlapovi. Tenkrát jsem režisérovi říkala: »To nevyjde, do toho někdo vstoupí.« »To bych se na to podíval,« na to on. A on někdo skutečně vstoupil, z nabídky sešlo. Nejdříve bylo pár měsíců odkládaček, výmluv, nakonec to utichlo bez omluvy. Byla jsem z toho trošičku smutná.“

Jak se ten režisér jmenoval?
„Neřeknu! Nebudu prozrazovat.“

Jak se jmenovaly kolegyně, s nimiž jste měla hrát?
„Taky neřeknu. Ale určitě v tom nebylo nic osobního, třeba že by se mnou někdo nechtěl hrát. Prostě Švorcová na jevišti, to ne. Možná bych v tom byla i dobrá, což by se taky nehodilo. Ale nedávno mi telefonoval jeden nakladatel, jestli bych nechtěla napsat svoje memoáry. Řekla jsem mu: »Pozdě! Už je mám vydané.«“

Četla jsem vaše »Býti Švorcovou«, ale tam není žádná jedovatá slina, třeba byste to teď, po sedmi letech, napsala pikantněji.
„Asi by to tak chtěli, jenže já nechci. Nechci pomlouvat, psát drby, odkrývat věci, které ať zůstanou pod přikrývkou času. No, ale když mám na někoho opravdu pifku, pak čistě v soukromí si řeknu svoje, z uší do uší. Leč nikdy ne do novin. Mně to prostě nesedí.“

Na které období svého života nejraději vzpomínáte?
„Člověk rád vzpomíná na dobu, kdy se cítil dobře, byl úspěšný. Ale nikdy to nebyly dlouhé úseky života. Vždycky to bylo pár let, pak byl propad. Bylo například krásné období Armádního divadla.“

V té době jste byli milenci s Jiřím Valou. Krásný muž, charizmatický herec.
„O něm se nedá říci, že byl krásný. Byl to hezkej kluk! Pro mě je krásný třeba Paul Newman, Richard Gere! Krása mě u mužského neoslovuje. Jirka Vala měl velice lidskou podobu. Tehdy mi bylo v divadle hezky. Ale přišla i doba, kdy mi bylo úzko, ztrácela jsem půdu pod nohama. Je to normální, člověk je jednou nahoře, jednou dole. Nenaříkám si na život, musí to tak být.“

A ošklivé vzpomínky?
„Nechci je znovu prožívat. Když je člověk v mých letech, vrací se rád k hezkým vzpomínkám, protože je může v duchu znovu prožít.“

Kdybyste chtěla jít večer do divadla, na co byste šla?
„Mám dnes o divadlech velmi malý přehled. Šla bych, ale: sehnat lístky, vyjít večer ven, obléknout se, nechat pejska samotného doma, doplazit se na tramvaj... Pro mě už tyhle věci začínají být problém. Šla bych na naprosto zaručenou věc, což nikdy zaručené není. Sleduji divadlo v televizi. Teď byla vynikající inscenace »Petrolejové lampy« z Hradce Králové. Myslím, že to režisér Rajmont přečetl velice zajímavě a obdivovala jsem ho i představitelku hlavní role. Parádní herecký výkon!“

Vaše životní lásky. Někdo by si třeba mohl myslet, že Švorcová byla rudá abatyše! Přitom byla půvabná herečka a žena. Fotografie jsou svědkem…
(smích!) „Tak love story chcete? Moje první láska byl venkovský kantor. Od svých 14 let jsem ho milovala. Viděla jsem se být paní učitelovou, věděla jsem naprosto přesně, že budu mít čtyři děti a jaká kamna budu mít v kuchyni. Políbil mě, když mi bylo šestnáct. Pak se lekl, že jsem ještě pod zákonem, vycouval, já se zabejčila, a když se pak chtěl se mnou oženit, už jsem ho nechtěla.“

Nechápu, proč jste si nevzala Valu. Taková to byla láska!
„On mě nechtěl! Jirka nebyl na ženění! Byl na lásky! Miloval být zamilovaný! A myslel to strašně upřímně. Hrozně se dokázal zamilovat. Chtěl být zamilovaný mnohokrát. Sám nevěděl, kolik těch pohárů lásky v životě chtěl vypít. Žili jsme spolu tak, že jsme se osm let rozcházeli. Mezitím vždycky začal žít jinými životy, pak se zase vrátil.“

S kterými herečkami žil těmi jinými životy?
„Neřeknu!“

Ale proč ne?
„Jiřina Jirásková byla první a pak následovaly další. Mezi jinými třeba Consuela Morávková… Ale to já už jsem byla dávno vdaná za malíře Vladimíra Šoltu. Jak jsem potkala Voloďu? Velice jednoduše. Na Václaváku, v létě. Jednoho dne mi volal a žádal, abych mu zahájila výstavu. Znali jsme se ze školy. Ve stejné době, když já chodila na konzervatoř, on dodělával UMPRUM... A začal život s malířem. Byl bordelář a nikdy si nechtěl nechat do ničeho mluvit. Když si ale vzal bílou košili, kravatu, oblek, byl krásnej chlap. Jeho obrazy jsem milovala a na něj jsem byla pyšná.“

Noviny a časopisy dnes hvězdami showbyznysu jen září. Které herečky si podle vás hvězdný přívlastek zaslouží?
„Neznám je všechny. Nechci se mýlit, nebo některou pominout. Vážím si Vilmy Cibulkové, kterou jsem viděla v řadě televizních inscenací, a myslím si, že je jednou z prvních našich hereček. Vážím si Simony Stašové. Troufám si říci, že co do herecké mnohotvárnosti přehrává i svoji maminku. Jiřina Bohdalová je samozřejmě výborná, ovládá svoje umění, ale Staška jde trochu výš. Znamenitá je Taťána Vilhelmová… Mám-li být ale upřímná, někdy se mi zdá, že některé mladé herečky jako by neprošly školou. Jsou to děvčata, která snad někde vzali, protože mají hezké vlasy, dobře vypadají… Někdy ani nerozeznám, která je která. Aňa Geislerová? Dnes už se o ní dá říci, že to je filmová hvězda. Ale vím o herectví Vilhelmové víc než o herectví Ani. Jana Brejchová? Tak to je hvězda, stálice. A vidíte! Nelíbilo se mi, když jste napsali, že Brejchová zapomíná. Mám vůbec pifku na blbé titulky v novinách! Představte si: teď hrají v Divadle Radka Brzobohatého hru o starých prostitutkách. Měla jsem nabídku. Hru jsem přečetla, možná je, možná není dobrá, ale řekla jsem: »Děkuji, nechci tohle hrát ani náhodou!« Možná je to škoda, ale představte si titulek: »Švorcová se vrací na jeviště jako stará kurva!« To by byl titulek!“ (srdečný smích)

■ „V době, kdy jsem byla členka ústředního výboru KSČ a předsedkyně Svazu dramatických umělců, se mi nabídky vůbec nehrnuly. Jedni režiséři nechtěli, aby se říkalo, že obsazují podle politického klíče, jiní zase naopak obsazovali právě jen podle politického klíče, což znamenalo »tu angažovanou ne«.“
■ „Pro každé hnutí je neštěstí, když se dostane k moci. To najednou přestává jít o věc a začíná jen boj o udržení moci. Bylo potřeba hnutí měnit, demokratizovat, ale ne tak, jak to udělal pan Gorbačov. On se nakonec stal hrobařem.“
■ „Kapitalismus vždycky vede do brambor, do průšvihu.“
■ „Padesátá léta byla tragédie, ze které měli zisk ti na druhé straně, ne naše partaj.“
■ „V době, kdy jsem děti mít mohla, jsem k tomu neměla partnera. A v době, kdy jsem měla partnera, se kterým jsme děti mít chtěli, už bylo pozdě...“
■ „Já si vážila Husáka, protože po devíti letech komunistického žaláře nepřestal věřit myšlence a rozhodně nepodepisoval rozsudky smrti jako bohužel Gottwald.“
■ „Listopad 1989? Já byla v euforii taky. Ale naopak. To byly nejstrašnější dny života. Když si na to vzpomenu, vidím samu sebe jako v horečce...“
■ „Komunismus není utopie! Tedy dnes snad. A možná ještě dalších sto let. Ale jednou to nebude utopie.“

Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.