Krutý osud Vítězslava Jandáka: Tátu mu zavřeli, máma si pustila plyn!
5 fotografií
Vítězslav Jandák starší byl za velezradu a rozvracení republiky odsouzen v tajném procesu na pět let, díky amnestii si nakonec odseděl necelé tři roky. Trest si odpykal v jednom z nejhorších kriminálů v Minkovicích, který byl později zrušen. Tam ještě sdílel cely i s německými válečnými zločinci. Po propuštění opět vystřídal řadu zaměstnání a nejlépe se prý cítil v době, kdy jako jeřábník pracoval na Mostě inteligence. Po roce 1989 byl rehabilitován a zemřel ve věku 75 let
Vítězslave, dokážete si vzpomenout na den, kdy byl váš otec zatčen?
„Naprosto přesně. Ve škole mi učitelka oznámila, že se u nás něco stalo, že prý mého tatínka odvedli. Musel jsem jít domů.“
Co bylo dál?
„Po zahradě nám jezdili detektory a hledali zbraně. Místo nich však našli našeho mrtvého a kdysi zakopaného psa Stelu. Mysleli si, že našli, co hledali, ale nakonec zjistili, že to zazvonil její obojek. Zbraně objevili až o několik dní později.“
S tátou jste se ještě stačil rozloučit?
„Bohužel ne. Zatkli ho ten den ráno v práci, domovní prohlídka u nás trvala dva dny.“
Jaké mělo otcovo zatčení pro vás následky?
„Mnohé byly i pozitivní. Někteří učitelé se ke mně od té doby chovali velice slušně, jiní lidé zase raději přešli na druhý chodník. Takže jsem si mohl udělat takový rozbor, kdo je slušný a kdo ne.“
Co studium?
„Chtěl jsem jít na práva, ale tam jsem se samozřejmě nedostal. Měl jsem posudek jako syn zločince. Tak jsem si vybral herectví, které mě, i když se mu snažím uhýbat, pronásleduje celý život. Na škole měl tenkrát vliv tátův spolužák a kamarád Václav Voska, přítel zase Oty Sklenčky. Přesto mě v Praze nepřijali, takže jsem šel na Janáčkovu akademii do Brna. Aby na mě rodina neměla politický vliv.“
Jak snášela tátovo uvěznění maminka?
„Když ji v šedesátém roce vozili na výslech, chtěla si pustit plyn. Na poslední chvíli jsme ji tenkrát zachránili.“
Svěřil se vám někdy otec, co mu nejvíce vadilo?
„Bylo toho víc. Například, když jako rozvědčík varoval společně s generálem Batíkem před rokem 1948 vládu a Edvard Beneše, o tom, co se u nás chystá. Nikdo tenkrát nereagoval, neudělali vůbec nic. S Benešem se znal důvěrně, stejně jako s Janem Masarykem. O jeho smrti věděl své, s verzí jeho sebevraždy se nikdy nesmířil. Materiály o tom však skončily v zahraničí. Smutný byl i po roce 1989, když se lidé, které z minulosti dobře znal, vydávali najednou za revolucionáře. Bylo mu z toho špatně. Táta měl pestrý život, ale nikdy neuhnul.“
5 fotografií
