Život mě podrazil, ale dávám mu na frak
Je mladá, hezká a mimořádně talentovaná. Osud jí ale do vínku nadělil obrovský hendicap. Když bylo Anně Kulíškové osm let, lékaři zjistili, že má zúžené zorné pole, vidí pouze na čtyři stupně a trpí šeroslepostí. Přestože je prakticky slepá, boj s krutým osudem nevzdala.
Téměř slepá Anička Kulíšková (21), stříbrná paralympionička z Turína 2006
Vydala se na sportovní dráhu v paralympijské reprezentaci České republiky a loni si z olympiády v Turíně přivezla stříbrnou medaili v superobřím slalomu...
Myslela si, že je zdravá
Anička Kulíšková (21) je od narození v podstatě nevidomá. Trpí rozsáhlou oční vadou, které se říká trubicové vidění. Její zorné pole je v porovnání s běžným lidským zrakem zúžené na pouhé čtyři stupně.
Paradoxní přitom je, že Anička si dlouho myslela, že tak jak vidí ona, koukají na svět všichni lidé. Že trpí poškozením zraku totiž oba rodiče i lékaři zjistili až v jejích osmi letech. „Myslela jsem si, že vidím úplně normálně. Když jsem byla menší, šilhala jsem. Až když jsem šla kvůli tomu na operaci s okem, přišli lékaři na vadu – během předoperačního vyšetření v nemocnici,“ říká Anička.
Do té doby o jejích potížích nikdo netušil. „Když jsem totiž o něco zakopla nebo do něčeho narazila, naši to přikládali právě šilhání. Víte, když jsem se narodila, žádné přístroje na diagnostikování mé nemoci ještě nebyly.“
Její lyžařské začátky
Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré. Platí to i u Aničky. Vzhledem k tomu, že na její vadu přišli lékaři tak pozdě, chovali se k ní rodiče jako ke zcela zdravému dítěti. A protože oba byli závodní lyžaři, vedli své děti odmalička už k lyžování. „Dříve jsme bydleli na Šumavě. Když jsme se vrátili ze školy, hned jsme šli na lyže nebo na snowboard,“ vzpomíná Anička.
Tak vlastně začala její kariéra v sjezdovém lyžování. Díky neustálým tréninkům a vytrvalosti se Anička vypracovala k účasti v české reprezentaci a v roce 2002 začala jezdit s paralympijským týmem. „Začínala jsem s běžeckým lyžováním, ale skončila jsem u sjezdovek, protože jsem k nim měla blíž,“ říká o svým začátcích Anička.
Snaha přinesla ovoce!
Letos se Anička Kulíšková zúčastnila zimní paralympiády v italském Turíně. A vyhrála stříbrnou medaili v superobřím slalomu. Protože je prakticky nevidomá, kopce s ní sjíždí její otec, který jí rovněž dělá traséra. „Před každým zrakově postiženým lyžařem jede tzv. trasér, který je naviguje přes vysílačku. Lyžař podle něj kopíruje stopu trasy a pohyby. To znamená, že se na tátu dívám a jedu ve stejné stopě jako on. Je to velmi těžké, ale stojí to za to,“ usmívá se mladá dívka.
Když si vzpomene na závod, ve kterém získala stříbro, zalesknou se jí v očích slzy. „Byla to neuvěřitelně krásná chvíle, když jsem sjížděla do cíle.“Anička Kulišková není troškař a talentu k sjezdovému lyžování chce maximálně využít. „Letos bychom chtěli jet Světový pohár, jiné závody. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby se podařilo vybojovat nějaký křišťálový glóbus. Taťka se mnou ale nepojede, budu mít novou trasérku. Kdysi táta řekl: Turín a dost. Vymlouvá se na to, že už je starý,“ vysvětluje.
Slepecká hůl? Nikdy!
Kromě toho, že je Anička náruživá sportovkyně, studuje na konzervatoři Jana Diela hru na fl étnu a kytaru. Jak tohle všechno skloubí s vrcholovým sportem? „Těžko! Přes zimu je to opravdu náročné. Mám štěstí, že mám flétnu a kytaru, ty mohu vozit s sebou. Klavír by byl horší. Na konzervatoř chodím od patnácti let. Udělala jsem maturitu a čeká mě ještě absolutorium,“ říká.
O bílé holi nechodí. „Nechci, aby mě lidé litovali,“ říká rezolutně. Jako každá dívka má svůj životní sen, miluje rychlost. Je to až neuvěřitelné, ale chtěla by se proletět vojenskou stíhačkou. „Je pravda, že mě letadla zajímají. Nedávno mě potěšil jeden kamarád. Vzal mě do malého ultralightu. Letěli jsme z Benešova nad Orlickou přehradu. Orlík je totiž můj druhý domov. Každý léto tam jezdíme na dovolenou a plavíme se na plachetnici,“ dodává.
29.10.2006
