Rozhovor s posledním českým katem! Před popravou rvačka, po ní panák rumu... | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Rozhovor s posledním českým katem! Před popravou rvačka, po ní panák rumu...

Šibenice stávala na Pankráci v prostoru za vězeňskou ne-mocnicí. V roce 1954 bylo popra-viště pod širým nebem zrušeno a v suterénu bu-dovy vězeňské nemocnice byly upraveny míst-nosti, které sloužily jako popravčí komora až do roku 198
Šibenice stávala na Pankráci v prostoru za vězeňskou ne-mocnicí. V roce 1954 bylo popra-viště pod širým nebem zrušeno a v suterénu bu-dovy vězeňské nemocnice byly upraveny míst-nosti, které sloužily jako popravčí komora až do roku 198 (Aha! – Petr Novotný, ČTK a archiv)

PRAHA – Skoro dva metry vysoký, silný, trochu nahrbený muž s bradavicí pod nosem měl hned na začátku našeho rozhovoru podmínku: „Odpovím na vaše otázky, ale nesmíte mě jmenovat, ani fotografovat. Ano, byl jsem poslední kat v pankrácké věznici a anonymitu mi zaručuje zákon.“ Odpovědět odmítl i na otázky, jak dlouho tohle »řemeslo« dělal a kolik zločinců celkem popravil…

Co jste v pankrácké věznici dělal, když jste zrovna nevěšel lumpy?
„Bachaře. Sloužil jsem jako ostatní kolegové – příslušníci Sboru nápravné výchovy.“

Byl jste mezi svými kolegy dozorci oblíbený?
„Asi ne. Ale vzhledem k tomu, co jsem vykonával, to zřejmě ani jinak být nemohlo.“

Jak probíhaly popravy?
„K popravě jsem chodil já, moji dva pomocníci, náčelník pankrácké věznice, soudce, který odsoudil vězně k trestu smrti, a vězeňský lékař. Před rozedněním měl velitel směny za úkol připravit na oddělení III.A. odsouzeného k trestu smrti.“

A ta příprava obnášela co?
„Vyzvali ho, aby vstal, spoutali »na medvěda« (pouta na nohou a ruce připoutané k pasu – pozn. aut.) a pak ho vedli tunely a šachtami na místo popravy. Lékař musel konstatovat, že je výkonu trestu schopen. Na místě jsme ho pak převzali já a moji dva pomocníci a vykonali rozsudek.“

Plnili jste odsouzencům jejich poslední přání?
„Ne, žádné přání se neplnilo. To se píše jen v detektivkách. Podmínkou bylo, že zdravotní stav vězně musel být uspokojivý. Nesměl mít chřipku, angínu a podobně. V popravčí cele jsme mu pouta sundali a přitom vždycky došlo ke rvačce. Pamatuju si, že Hepnarová (v roce 1973 v Praze se v náklaďáku úmyslně vřítila na přeplněnou tramvajovou zastávku a zabila 8 lidí – pozn. aut.) při potyčce zlomila jednomu z členů eskorty malíček a při popravě se bránila tak, že mi prokousla prst… U šibenice se zbaběle zhroutila, zatímco u soudu, před lidmi, prohlásila, že to, co udělala, by udělala znova.“

Popravoval jste i Ladislava Hojera, který v letech 1978 až 1981 znásilnil a pak brutálně zavraždil pět mladých žen. Jak se choval, když ho vedli na popravu?
„Člověk by do něj neřekl, že je to mnohonásobný vrah. Slabounký, vyhublý, bledý, klepal se jak ratlík. Dvakrát byla jeho poprava kvůli nemoci odložena.“

Kdy se na Pankráci popravovalo?
„Za rozbřesku. Poprava měla rychlý průběh. Všechno trvalo jen asi čtvrt hodiny, včetně té chvíle, kdy jsem s pomocníky odešel na panáka rumu. Kolem deváté ráno velitel směny pak pustil do věznice pohřební auto a »havrani« tělo odvezli do krematoria.“

Váš slavný historický předchůdce kat Jan Mydlář podle svých pamětí na popravách hodně zbohatl. Co vy?
„Kolik jsem za popravu dostával? Asi 1400 Kč za výkon. Odměnu dostávali i moji pomocníci.“

Zdeněk Vocásek, mírovský doživotní vězeň za dvojnásobnou brutální vraždu kladivem, teď žádá o podmíněné propuštění na svobodu. Měl štěstí, díky zrušení trestu smrti v roce 1990 jen o vlásek unikl setkání s vámi a pankráckou šibenicí. Teď v televizi říkal, že 20 let vězení z něj udělalo úplně jiného člověka…
„Víte, co je zajímavé? Vrahům a násilníkům se dává i v televizi velké slovo. Ale málokdo se obrátí na oběť – pokud útok přežila – nebo osobu blízkou oběti, aby i oni mohli promluvit o svých pocitech, které měli, když oběť zemřela nebo z ní je nadosmrti mrzák na těle i na duši. Dělají exkurze do kriminálu za vězněm, který má na svědomí jeden nebo víc lidských životů, ale nikdo se neobrátí na ty postižené.“

Možná máte pravdu, ale co s tím?
„Pamatujete si slova Václava Havla? Že i vrah musí dostat od společnosti šanci, a proto se trest smrti ruší? Chtěl bych se ho zeptat: Proč tedy i vrah nedal šanci své oběti a neřekl: »Milý člověče, když mi utečeš na tuto vzdálenost a já tě nedostihnu, máš šanci přežít!« Jenže tohle se nikdy nestalo!“

Dostal někdy někdo z odsouzených v poslední chvíli milost?
„Ne, nedostal.“

Trest smrti u nás

■ V poválečných letech se používaly různé způsoby popravy, od roku 1949 byl způsob popravy omezen jen na oběšení (při výjimečném stavu zastřelení). Trest smrti nemohl být uložen těhotné ženě a člověku, kterému v době spáchání zločinu nebylo 18 let.

■ Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1217 lidí (z to ho 61 % za kolaboraci, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy).

■ Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989. V roce 1990 byl trest smrti zákonem zrušen.

■ Nejtěžší zločinci jsou dnes odsouzeni jen na doživotí a mohou po určité době požádat dokonce o propuštění na svobodu! Doživotní vězni nás také přijdou na neuvěřitelné peníze – denní náklad na každého vězně v Česku je průměrně 800 Kč, u doživotních vězňů je to ale kolem 1500 Kč! Měsíčně nás tak pobyt jednoho doživotního vězně vyjde na 45 000 korun!

■ V Česku je nyní celkem 32 osob odsouzených na doživotí. Mezi nimi i tři ženy.

Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.