Michal Maroši: Šílenec?!

● Bikerský divočák zvolňuje, čeká totiž rodinu
● Přiznává, že závody často jezdí po vydatném večírku

V roce 1998 se stal mistrem Evropy v dual slalomu. Zhruba šest let je profesionálem, teď jezdí za prestižní rakouský tým RSP Racing Team sedlající stroje GIANT. Celý život posouval limity, teď ho čeká další zkouška. V lednu se sjezdaři, fourcrossaři a skokanovi narodí syn – prý závodník.

Jezdíte obrovské šílenosti. Nemáte strach?
„Dřív jsem strach moc neměl, ale vzhledem k tomu, že jsem poslední dvě sezony víc ležel než jezdil, jsem trošku opatrnější. Ale strach si nepřipouštím. To je základní pravidlo profesionálního jezdce. Aby se nestaral o to, co by se mohlo stát.“

Co jste měl přelámané?
„Patu, ruku, klíční kost. Takové drobné zlomeniny. Nic zásadního, vyřadí vás to ovšem na měsíc, měsíc a půl.“

Jste pojištěný?
„Nikdo mě nepojistí. Když jsem ještě nebyl tak profláklej, pojistila mě jedna švýcarská firma. Po roce od toho dala ruce pryč. Napsali mi, že pro ně nejsem dost lukrativní. Stejně jsou na tom i ostatní, třeba Richard Gasperotti, kterej je rozštípanej jako kůlna na dříví. Toho nikdo nepojistí. Takže maximálně dostanete pět tisíc měsíčně na neschopenku.“

Musíte si tedy dávat bacha, jezdíte po mejdanech?
„Většinu závodů. To k tomu patří. Tedy, jsou různé typy jezdců. Jsou takoví, kteří chodí v osm spát, denně trénují a zajíždějí průměrné výsledky. Anebo ti, co se na kole narodili, večer jdou s kámošema do hospody, ze které se vrátí ve čtyři ráno a druhej den vyhrajou.“

Nevadila vám kocovina?
„Někdy jsem se cítil mizerně, že jsem neměl ani chuť nastoupit do závodu, ale to bylo díky tomu, že se to nějak zvrhlo. No, patřím mezi jezdce, co se rádi baví. Rád si vychutnám život ze všech stran.“

Spadl jste někdy tak, že vám praskla přilba?
„Na prvním závodě Světového poháru v Americe jsem dopadl na asfaltovou cestu, zlomil kolo vejpůl a ta rána na hlavu byla taková, že mi slezly i náušnice a praskla helma. To zamrzí, když člověk letí takovou dálku a ve druhé jízdě skončí kvůli materiálu. Ale to je sedm let zpátky. Teď jezdím Gianty a ty drží.“

Dal jste si někdy o štangli?
„Nepamatuju si. Ale kamarád skákal dirt jumpovou exhibici a spadl rozkrokem na představec. Museli mu amputovat jednu část. Stát se to může, nevozíme žádné chrániče jako hokejisti.“

Má o vás přítelkyně strach?
„Myslím si, že ano. Zvlášť, když teď čekáme rodinu. Ale nedává to najevo. Závody mi nezakazuje. Nejezdí se mnou, potřebuju tam být sám, stoprocentně se soustředit. Je to lepší.“

Dokážete rodinu ježděním uživit?
„Já mám i jiné aktivity. Třeba pořádání závodů. Dělali jsme kemp pro mladé a pod barákem mám hospodu. Je v pronájmu, nějaké peníze to hodí. A navíc, přítelkyně vlastní pekárnu s padesáti zaměstnanci.“

Jak dlouho ještě vydržíte jezdit?
„Nevím, chtěl bych tak dvě sezony naplno odjet. Celý Světový pohár. Jak fourcross, tak i sjezd. Když už jedu tak daleko, tak by mi bylo líto jet jen jednu disciplínu.“