ROZHOVOR Tenisová legenda Martina Navrátilová (53) - Mám tu DOBROU rakovinu...
Nebyla by to snad ona, kdyby se i z těžké osobní rány nepokusila vymačkat to nejlepší. Ne prospěchářsky pro sebe, ale pro celou společnost. Proto tenisová legenda Martina Navrátilová (53) tak otevřeně mluví o rakovině prsu, s kterou musí bojovat.
Vystoupila v televizní show ABC »Dobré ráno, Ameriko«, večer v talk show Larryho Kinga na CNN, na internetu chatovala a vlévala optimismus do žil ostatním podobně postiženým ženám.
Martino, jistě si vybavíte moment, kdy jste se o rakovině dozvěděla. Jak to bylo?
„Samozřejmě. Byla jsem sama doma. Strašně mě to sebralo. Úplně jsem zavrávorala a musela si sednout. Vyhrkly mi slzy.“
Kdo vám to oznámil?
„Má gynekoložka Mindy, dobrá kamarádka. To bylo tak – byla jsem někdy v lednu na mamografu. Pak mi řekla, že bude třeba udělat ještě důkladnější vyšetření. Jenže já musela do Austrálie, komentovat Australian Open. Takže se to asi o měsíc odložilo. V únoru mě vyšetřili znovu, řekli, že tam je jakási bulka, a že pro jistotu se udělá biopsie. Ve středu mi pak volala Mindy. Řekla: Martino, mám výsledky. Sedíš?“
Jak vám to předložila?
„Řekla »Martino, je to pozitivní.« A já: Pozitivní? Jako že dobrý?! Co to znamená?! Pověděla mi, že ještě neví, že možná bude nutné provést lumpektomii, možná že mi celý prs vezmou, možná budu muset na ozařování nebo i na chemoterapii...“
To musel být šok, nebo ne?
„Ohromný! Já si byla jistá, že mi nic není. Pořád jsem se smála, ještě při biopsii, když mi po prsou čmárali fixou...“
Proč jste si byla jistá?
„Protože jsem zdravá, fit a pořád mladá!“
Jste mluvčí Americké asociace důchodců...
„To možná jsem, ale pořád mi přijde, že je mi třicet, někdy čtyřicet. Tudíž mi přišlo, že je moc brzo na takovou nemoc. Maminka i sestra měly léze, ale nezhoubné. Jinak u nás v rodině nikdo rakovinu prsu neměl. Babičky sice zemřely na rakovinu, ale těm bylo 86 a 87 let... Proto jsem to u sebe nečekala tak brzo.“
Martino, chodila jste na kontroly na mamograf?
„Dřív ano, ale od roku 2006 jsem to flákala. Pořád bylo něco důležitějšího. Kariéra. Operace kolena. Stěhování. Brala jsem to na lehkou váhu. Až v lednu jsem si uvědomila, že to nejsou dva roky, ale čtyři, a že je čas si na to vyšetření dojít. Zaplaťpánbůh!“
Sama jste si žádnou bulku nenahmatala?
„Ani jsem nemohla! Bylo to strašně malinké. Ale dnešní digitální mamografy jsou tak dokonalé, že odhalí i nádor velikosti špendlíkové hlavičky! Proto je důležité, aby ženy na vyšetření pravidelně chodily. Jednou ročně stačí.“
Je to ten důvod, proč jste se rozhodla o své nemoci tak otevřeně mluvit?
„Nejprve jsem samozřejmě měla v plánu si tenhle problém nechat pro sebe. Dobře deset let si své soukromí bedlivě střežím. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Příklady přece varují, a třeba můj osud přivede na mamograf jinou ženu, které to zachrání život.“
Vy se o ten svůj nebojíte?
„Ne. Pokud to v souvislosti s rakovinou vůbec jde říct, tak já mám tu dobrou rakovinu. Naštěstí. Nádor mi odstranili, což mimochodem vůbec nic nebylo, to je ta biopsie daleko horší. Tudíž bych neměla mít v těle žádné další zhoubné buňky, nádor se nestihl rozšířit. A pokud ano, všechny by mělo zničit šestitýdenní ozařování, které mě čeká. Budu pár neděl možná unavená, vynechám French Open a Wimbledon, ale budu žít.“
Nějaké poučení si z toho celého odnášíte?
„Že v životě nemá nikdo nic garantováno...“
