Chodec Roman Bílek - Coubertinův člověk
OSTRAVA – K tomu okřídlenému heslu se dnes málokdo zná. „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se,“ hlásal baron de Coubertin, otec novodobých olympijských her. „Olympijskou turistiku u nás nepěstujeme!“ hřímá český olympijský předseda Jirásek. Jeden borec se však k prapůvodnímu odkazu Her hrdě hlásí. A naplňuje jej do puntíku. Chodec ROMAN BÍLEK.
A vyslanec firmy Ringier v českém olympijském dresu!
Zaslouží obdiv. Jen považte – je mu už 41 let. Je už veteránským mistrem světa (v hale) a Evropy. Sport ho neživí, trénuje při zaměstnání. Šidí rodinu, všechnu dovolenou spotřebuje na závody a soustředění.
A teď jede na svou první olympiádu. Byť limit splnil už potřetí. Do Soulu 1988 i Atlanty 1996 jeli vždy jiní. „Jsem nejstarší nováček! A buďme upřímní, díru do světa tam asi neudělám. Jedu si však splnit svůj sen,“ říká zpříma.
Čistě statisticky jede na olympiádu bez větších ambic drtivá většina z asi 11 000 účastníků. Vždyť tam leží k rozdělení jen 302 sad medailí! Ve většině se ale farizejsky tváří, jak moc touží uspět. Matador Bílek si do kapsy nelže. „Coubertinův člověk, to přesně jsem já!“ zamrká chodec, jehož 22. srpna čeká závod na 50 km. „Pro mě bude úspěch, když mě v tom vedru neskolí infarkt. Přece jen už jsem pán v letech… A když mě rozhodčí nevylejou a dojdu do cíle. Klidně pětatřicátej. V jednačtyřiceti být pětatřicátej na světě? Kdo tohle může říct? Navíc amatér…,“ připomíná.
Aha! mu bude držet palce. Vždyť je to vlastně náš kolega! Bílek totiž pracuje v ostravském Ringier Printu, kde se tiskne i náš deník.
Nevolníkem z vlastní vůle
OSTRAVA – Renesanční člověk, tenhle Roman Bílek. Válí na kytaru, sbírá dýmky, při zaměstnání pěstuje vrcholově atletiku. Profesionálem byl všeho všudy dva roky (199596 v Dukle Praha). Jinak se živil všelijak, byl třeba i námořníkem! „Uchvátil mě Cousteau, chtěl jsem dělat námořní archeologii. A skončil jsem na vojenské námořní škole v Oděse...,“ vzdychne. Aspoň se dostal do Indie, na Kubu, do Ria, proplul severní mořskou cestu až do Murmansku.
Přes deset let však už slouží v Ringieru. Nastoupil vlastně po kariéře, před třemi roky ale maratonky oprášil. „Měl jsem 22 kilo nadváhu. Smáli se mi, že koulaři trénují na stadionu vedle, ať jim neničím tartan.“ Do roka byla kila pryč; však taky ročně zmákne 7000 tréninkových kilometrů! „Hodně běhám, to nestojí tolik času,“ vysvětluje. Funguje v nevolnickém režimu. Trénink. Práce. Trénink. Od pěti do desíti. „Když jedu po jednáních, mám tašku v autě. Dvě schůzky, pak jdu běhat. Sprcha, přejezd, další schůzky. A večer znovu trénink,“ líčí. Šest hodin spánku, zbývá pár chvil pro dceru; žena ho takřka nezná. Konejší ji, že Pekingem to končí. „Uvidíme. Příští rok je mistrovství světa v Berlíně…,“ mrkne.
