Vladimír Růžička & Karel Jarolím: Nadchází éra Slavie!

V dubnu bouřlivě křepčili na ledové ploše, o měsíc později si podmanili i zelené trávníky. Poprvé v jediném roce, dvanáct měsíců poté, co po totožném doublu sáhla i nenáviděná Sparta. Vděčit za famózní sezonu 2007/2008 může Slavia mnohým. Bez svých impulzivních stratégů, rozhodných generálů a zejména veleúspěšných koučů KARLA JAROLÍMA (51) a VLADIMÍRA RŮŽIČKY (44) by ovšem cenné trofeje dobyla jen stěží. „Věříme, že nadchází červenobílá éra,“ shodli se oba trenéři v exkluzivním dvojrozhovoru pro deník Aha!

Kdo z vás je větší slávista?
Růžička: „Karel, on je ve Slavii přece dýl. Jak dlouho?“
Jarolím: „Hodně, v podstatě od sedmasedmdesátého.“
R: „To já byl ještě v Litvínově a tíhnul jsem spíš k Bohemce. Od nás za ni hrál Pavel Chaloupka, její kluci k nám jezdili na hokej.“

To bylo před třiceti lety. Kdo z vás ale věnuje víc času Slavii dnes?
R: „Tak to je dobrá otázka pro moji manželku. Karel je trenér, ale já neřeším jen áčko, řídím i mládež, chod celého klubu. Takže asi tam jsem časově víc já, klub nemůžu řídit tak, že bych ležel doma. Přicházím ráno tak v půl osmé a odcházím kolem šesté sedmé.“

Přistoupil byste na podobnou kumulaci funkcí i vy, pane Jarolíme?
J: „Tak to nevím. Ale nedovedl bych si představit, že bych měl na starost třeba i mládež. Řeším i nějaké manažerské věci, ale další funkci si představit nedokážu. Myšlenkami jsem ale na hřišti pořád. Nejde jen tak vypnout.“

Umíte si představit, že byste si svoje posty vyměnili?
(oba se rozesmějí) R: „To by bylo hodně zajímavý. Šel bych se podívat do O2 Areny, posadil se naproti a konečně viděl, jak vypadá zápas z druhé strany.“
J: „Zvládnout se dá všechno, ale otázkou je, jak. Titul bych s nima nezískal.“

Ani na jeden zápas byste si to nezkusil?
J: „Za to by to stálo.“
R: „U fotbalu je to o tom, jak trenér postaví jedenáctku. V hokeji mám dvacet lidí, a když to nejde, změním sestavu kolikrát chci. Fotbalový trenér to může udělat jen třikrát, to je obrovská nevýhoda. Karel musí mít trpělivost, což by byl můj problém.“
J: „Člověk si musí třetí změnu držet do poslední chvíle, kdyby se něco stalo. Třebaže by do toho kolikrát nejraději sáhl dřív.“
R: „Chtěl jsem se, Karle, zeptat. Měníš někdy o půli hned tři hráče?“
J: „Ne, to nikdy. Musím si jednoho schovat.“
R: „Já bych dohrával i v deseti. Mně když prdne v kouli, tak bych je vystřídal hned.“
J: „Ale to já mám občas taky.“ (smích)

Je vidět, že si rozumíte. Fandíte si také?
R: „Během sezony si pošleme zprávu, i když já radši hned volám. Třeba během série s Libercem mi Karel napsal, že to bude těžký, ale on nám věří.“
J: „Vláďa mě zase podpořil loni na jaře, když jsme měli blbý období. Dřív jsme se tolik neznali, ale fandil jsem mu vždycky, protože má srdce.“

V tom jste si podobní. Impulzivní jste dost a dost...
J: „To rozhodně!“

V čem se ještě příliš nelišíte?
R: „Oba máme výhodu, že jsme hráli na slušné úrovni, takže se dokážeme vžít do myšlení hráčů. A to nemyslím jen na hřišti. Víme, jak hráče podpořit, vynadat mu. Je důležitý umět přitáhnout, ale v určitém momentu i povolit.“

Svého času jste hráli víc než slušně. Jak by to ale dopadlo, kdybyste si vyměnili kopačky za brusle a naopak?
J: „I když to nevypadá, tak já jsem do nějakých sedmnácti hrál hokej v Pardubicích. Takže zkušenosti mám.“
R: „Já se musím přiznat, že to, jestli budu hrát hokej, nebo fotbal, musel táta rozseknout až v mých dvanácti. Trenéři se mezi sebou furt hádali, mě dokonce fotbal bavil víc. Hrával jsem v útoku a dával hodně gólů. Ale v Litvínově vládl hokej. Táta říkal, že kdybychom bydleli v Teplicích nebo v Praze, tak hraju fotbal.“

No vidíte, pane Jarolíme… Bijec směrem dopředu Slavii schází…
R: „Tak to bych musel být hodně mladší.“
J: „Já Vláďu jako fotbalistu neznám, ale když vypráví, kolik dával gólů… Takového útočníka bychom uživili vždycky.“

Uživil byste, pane Růžičko, hokejistu Jarolíma?
J: „S touhle mojí postavou? Nevím, jestli bych se prosadil.“ (smích)
R: „Já malý hráče neodepisuju. Musí ale být rychlý, mrštný. Nestavím mužstvo tak, že musí mít každý 190 cenťáků jako já. V obraně mají trošku nevýhodu, ale třeba Petra Kadlece (179 cm) považuju za jednoho z nejlepších beků. Umí si s tím poradit.“

Stejně jako jste si v rolích koučů uměli poradit vy oba. Závidíte si ale navzájem něco?
R: „Já Karlovi závidím stadion. A taky Ligu mistrů. V hokeji se třeba letos otevírá také, ale ta fotbalová, to je něco. Už se těším, až ji budou hrát a přijede nějaký slavný soupeř.“

Vy, pane Jarolíme, po něčem, co patří vašemu kolegovi, netoužíte? Třeba po honosném hokejovém poháru, ten fotbalový vypadá nicotně…
J: „Mně to nevadí. I kdyby byl miniaturní, ale za titul v lize, tak budu spokojený. Možná je to daný tím, že hokejisti jsou víc narostlý. Nevím, jak bychom s tím zápasili my.“

Slavia každopádně drží poháry oba. Nastala v českém sportu červenobílá éra?
J: „Jestli můžu mluvit za fotbal, tak věřím tomu, že s otevřením nového stadionu jo. Už nebudeme tak zbytečně zalezlí, budeme sebevědomější.“
R: „My jsme taky stoupli tím, že jsme přešli do nové haly. Teď budeme hrát Ligu mistrů, jsme jeden z nejstarších hokejových klubů…

A také klubů, odkud mohou trenéři odcházet k reprezentacím. Kdo by měl podle vás trénovat hokejovou a kdo tu fotbalovou?
J: „Tak u hokeje je to jasný, ne? (koukne se na Růžičku) Už to dopadlo?“
R: „Ještě ne.“
J: „Vláďa má málo práce, tak by mohl nároďák ještě přibrat.“
R: „Ono to je těžký, já samozřejmě fotbal sleduju, ale nevidím tolik do hloubky. Můj názor je, že po Brücknerovi by měla přijít nějaká výrazná osobnost.“

Sedí teď jedna z těch osobností poblíž?
R: (smích) „Já se k tomu nechci moc vyjadřovat. Vím, že se kolem Karla něco rozpoutalo a také vím, že má smlouvu ve Slavii. Nevím, jak je to u fotbalu, ale já si nedokážu představit, že bych trénoval jenom nároďák a čtyřikrát za rok se postavil na střídačku. Připadal bych si jako na návštěvě.“

VLADIMÍR RŮŽIČKA

• Narozen 6. 6. 1963 v Mostě
• Působil: Litvínov, Trenčín, Edmonton, Boston, Ottawa, Zug (Švýc.), Slavia.
• V extralize odehrál během 17 sezon 680 zápasů (431+435), v NHL působil 5 sezon – 233 utkání (82+85), v reprezentaci odehrál 200 zápasů a dal 112 gólů.
• Úspěchy: zlato z OH 1998, stříbro z OH 1984, zlato z MS 1985, stříbro z MS 1983, bronz z MS 1987, 1989. Individuální trofeje: 2x vítěz Zlaté hokejky (1986, 1988), 4x nejproduktivnější hráč ligy 1983/84, 1985/86, 1988/89, 1995/96, 4x nejlepší střelec ligy 1984/85, 1985/86, 1987/88, 1988/89. Trenérské úspěchy: titul mistra světa 2005, semifinalista Světového poháru 2004, mistr ČR se Slavií 2003, 2008.

KAREL JAROLÍM

• Narozen 23. srpna 1956 v Čáslavi
• Působil: Pardubice, Slavia, Dukla, Tábor, Rouen (Fr.), Amiens (Fr.), Žižkov, Benešov, Bohemians, Č. Lípa.
• V první lize nastoupil celkem k 272 zápasům, v nichž 63krát skóroval; v reprezentaci odehrál 13 zápasů, vstřelil dvě branky.
• Úspěchy: vítěz české ligy s Duklou Praha (1979), s nejvyšší soutěží se loučil až v 39 letech. Trenérské úspěchy: mistr ČR se Slavií (2008), postup do Ligy mistrů (Slavia, 2007), postup do francouzské Ligue 1 (se Štrasburkem, 2002).

Růžička: Já a Sparta? Nikdy!
Jarolím: Mluvíš i za mě!

Slavia se jim zaryla až do morku kostí, při představě, že by měli přeběhnout do rudého tábora, jim naskakuje husí kůže. Sparta, ta zůstává pro Karla Jarolíma a Vladimíra Růžičku věčným a nesmiřitelným sokem.

„Já chci porazit každého soupeře. A Spartu dvakrát,“ zdůrazňuje kouč sešívaných fotbalistů. „Dvakrát nebo třikrát,“ přizvukuje mu hokejový kolega. „Ve fotbale znamená výhra ještě víc než v hokeji. To je obrovské derby. Když prohrajeme v Litvínově, v Liberci, tak nás to mrzí, ale se Spartou? To se ze stadionu odjíždí hodně těžko,“ přiznává Růžička.

Dovede si představit, že by červenobílé zradil? Že by přestoupil do týmu nenáviděného rivala? Kdepak! Ani nápad! „Nemůžu přece trénovat Slavii a za čtrnáct dní Spartu. To bych radši šel trénovat… Já nevím koho!“ rozhazuje »Růža« zběsile rukama. „Člověk má přece nějakou hrdost! Nemohl bych se podívat fanouškům do očí,“ vysvětluje smířlivěji a důrazně dodává: „Nechtěl bych být převlíkač, jako někteří v roce 1989. Stane se to, ale mně se to stát nemůže,“ je si jist. „Mluvíš i za mě, Vláďo. Jednoznačně,“ přitakává i Jarolím.