Jan Šimůnek: Ještě se trochu stydím

Není vyloučeno, že ve středu proti Němcům vyběhne v Mnichově na trávník úplný zelenáč JAN ŠIMŮNEK (20), obránce bundesligového Wolfsburgu. „Bylo by to něco neuvěřitelného. Už teď je to jako sen,“ rozplývá se šťastně fotbalista, za nějž v srpnu Sparta utržila »snových« 150 milionů korun. V obraně má Brückner problémy, chybí mu Jankulovski i Grygera.

V reprezentaci je poprvé, ovšem vletěl do ní jako raketa. Od kladenského hostování přes stříbrný šampionát dvacítek v Kanadě, Spartu a bundesligu dorazil až do výběru trenéra Brücknera. „Jde to všechno tak rychle, jsou to hrozné skoky, ale užívám si to, co to jde. A moc si toho vážím,“ vypráví překotně. Nemá rád dlouhé litanie, spíš se stydí. „Ale už míň, už si pomalu zvykám,“ směje se. Přesto chvílemi nešťastně uhýbá očima, taková pozornost mu není dvakrát příjemná. Jenže je senzací českého fotbalu poslední sezony a každý se o něj zajímá.

Oficiální tiskovky nemá rád, raději se nechá obstoupit hloučkem novinářů a vypráví. Třeba o tom, jak na sraz přijel o hodinu a půl dřív s kamarádem Martinem Feninem. Nemohl dospat. „Měl jsem trému. A je lepší jet o dvě hodiny dřív než o dvě minutky později.“ Utahovali si z něj, že by měl mít proslov a přivítat se s ostatními oficiálně. „To ve mně hrklo, začal jsem něco koktat, ale naštěstí to byl žert,“ orosil se ještě při té vzpomínce. Raději popadl po tréninku balony a mazal do kabiny. „To je úděl nováčků a bažantů. Nosím je všude. Balony, to je moje,“ už se upřímně rozchechtá.

Je synem bývalého fotbalisty, slávisty Milana Šimůnka, a tak má doma oporu jako hrom. Navíc od pěti let kopal se švýcarskými kluky v několika klubech. Podle toho, kde táta hrál. Navykl si na život v cizině a teď ve Wolfsburgu zvládá vše lehce. „Byl tam se mnou Jirka Rosický z agentury pana Pasky. Hodně mi pomohl. Třeba sehnat nábytek a nádobí,“ přizná, že měl v Německu zprvu oporu. „Také jsem díky němu mohl dát první rozhovor. Předtím jsem musel novináře odmítat, protože jsem z němčiny skoro všechno zapomněl.“ Jako capart šprechtil, jenže časem mluvit zapomněl. „Rozumím skoro všemu. Ale mluvit zatím moc nemusím.“

Aby se nezbláznil, odpoledne po tréninku vypíná a přestává myslet na fotbal. „Chodíme do města, je menší a příjemné.“ Lidé už ho poznávají na ulici, občas rozdá pár autogramů. A už se těší na stěhování. Z hotelu do svého bytu. S přítelkyní Karolínou, o níž zatím moc nemluvil. „Jsem rád, že ji v Německu mám. Vybírali jsme společně zařízení do bytu. Máme to čtyři minuty do centra, pět minut na stadion. V nové výstavbě, uprostřed krásného parku,“ líčí Šimůnek idylku, která na něho čeká po kvalifikační bitvě s Německem.