Poslední interview s Natašou Gollovou šokuje: O čem mluvila, než zemřela?
23 fotografií
Letos 29. října uplyne 30 let od smrti Nataši Gollové (†76). A teprve teď vychází poslední rozhovor, který nahrála krátce před smrtí v domově důchodců na magnetofonovou pásku. Autorovi knihy Černobílé idoly IV Aleši Cibulkovi (41) ho poskytl Ondřej Suchý (73) a tomu zase student FAMU, který pásku našel v koši. Neznámá studentka na něm herečku poněkud chaoticky zpovídá, Cibulka pak rozhovor upravil...
Paní Natašo, jak jste se vlastně do domova seniorů dostala?
„Víte, za to může elektrika. Musel se měnit proud ze 120 na 220 voltů a ten byt se tím celý tak nějak zdemoloval. Museli ho rekonstruovat, uklízet a mezitím jsem se rozstonala. Dostala jsem nějakou strašlivou střevní chřipku. Vůbec nevěděli, co se mnou. Nějakou dobu jsem byla na interně v Bohnicích, pak v revmatologické nemocnici na Slupi, no a potom jsem skončila tady.“
Jak reagovali místní obyvatelé, když se tu objevila velká filmová hvězda?
„No, to je právě to hrozný, protože mě tu každej pozná. Když jsem třeba přišla do nemocnice, kde nás bylo na pokoji pět lidí, tak sotva jsem promluvila, hned se někdo ptal: Poslyšte, nejste vy Nataša Gollová? To bylo neuvěřitelný! Jen podle toho hlasu. Já si to pořád nějak neuvědomuju.“
Zdravotních problémů jste si ve svém životě užila dost. Máte nějakou radu, jak se jich nebát?
„Nedávno jsem říkala panu doktoru Matuškovi, ten se mi teď stará o moje nohy: Víte, pane doktore, já mám takovou smůlu, že když se něčeho bojím, tak se mi ty obavy vyplní. To je hrozný. A on mi na to říká: No tak se ničeho nebojte, a pak se vám nic špatnýho vyplnit nemůže. No jo, ale teď ještě do toho ty moje bércový vředy, ty mě ale pronásledují pořád. Ještěže pan doktor Matuška se toho ujal. Jenomže teď mám do toho oteklý kolena a musím brát pořád nějaký odvodňovací prášky a pořád mi dávají nějaký injekce. Já vám řeknu, tyhle věci jsou tak protivný!“
Jaký je život v domově? Chodí za vámi někdo z vašich bývalých kolegů?
„Víte, co jsem zjistila? Že sem kolegové herci strašně neradi chochodí. Jako by se toho báli. Klidně jdou za někým do nemocnice. Když jsem byla v těch Bohnicích na interně, bylo nás na jednom pokoji pět ženských, a to jim vůbec nevadilo a chodili za mnou. Ale do domova důchodců nepřijdou. Hodně smutno mi bylo třeba o Vánocích, to na mě tak nějak padlo...“
Jak ale vím, chodívá sem za vámi třeba Vlasta Harapes...
„No ten je ohromně vtipnej. A vůbec mu nevadí, kolik mi je, nic si z toho nedělá. Minule mi dokonce řekl jeden fór. Víte, jakou výhodu maj důchodci? Že směj přecházet na červenou, že se smí dotýkat vysokýho napětí a... ještě něco třetího. To je přece smrťák, tenhle vtip! (smích) A to se nestyděl mi říct! To se mi na tom právě líbilo, že on, mladej, vypráví tohle mně, starý paní.“
Občas si na vás vzpomene i některý z vašich ctitelů nebo ctitelek, nemám pravdu? „Mám jednu ctitelku z Boskovic. Dagmaru, hrozně milou dívku. Ta mi například na Vánoce poslala překrásný vydání Pohádky máje s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Já z toho měla tak fantastickou radost, to je přece něco tak krásnýho. Ale co je zvláštní, já vám ten příběh téměř nepoznávala. Já musím říct, že je to mnohem zajímavější než ten náš film. Myslím, že jsme tomu zůstali ještě hodně dlužni. Ta Helenka je v té knize ještě mnohem poetičtější, než jsem byla já. A ty nádherné popisy přírody, no to se ve filmu nedalo, i když to dělal Pečenka. Když jsem to po letech četla, bylo to ohromný. Ale chvílema jsem opravdu měla pocit, že čtu něco úplně jinýho, než jsme tenkrát natočili. I když vím, že Vávra tenkrát vybíral dialogy přímo z toho. Ale ty popisy přírody, to tam nebylo.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání sobotního deníku Aha!
Jak rozhovor vznikl?
Ani po mnoha letech stále nevíme kdo, kdy a proč rozhovor natočil. Neznámá mladá dáma často ani nepokládala otázky, jen čekala, o čem její respondentka sama začne mluvit. Aleš Cibulka celý dialog zrekonstruoval a logicky přeskládal. Podle dostupných informací vznikl začátkem roku 1988 v domově důchodců v Sulické ulici v Praze...
Aleš Cibulka o První republice: Největší hvězdou nebyla Nataša Gollová.
23 fotografií
