Málo známá historie obětí heydrichiády: Ukrývali parašutisty v seně, nacisté se krutě pomstili!

Je 30. června 1942, tedy jen pár dnů po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (27. května). Osmiletý Toník Burdych se vrací ze školy z Červeného Kostelce k domovu na Končinách. Vysvědčení ale nenese, protože Němci v protektorátu toho roku ustanovili školní docházku až do 15. července. Pojednou zaslechne rány, ale pomyslí si, že to asi truhláři skládají fošny. Netuší, že to gestapáci střílejí po pronásledovaném Jiřím Potůčkovi, zapojeném do atentátu na Heydricha.

Tatínek bez pomoci vykrvácel

Gestapo totiž chvíli před tím přinutilo Toníkova dědečka, Antonína Burdycha nejstaršího, vylézt v domě na půdu k víku schovanému pod senem, pod kterým se parašutista ukrýval. Ještě než dědeček odhrabal seno, odklopil poslední živý člen výsadku Silver A dekl úkrytu sám a začal pálit. „Nešťastnou náhodou střelil dědečka do ramene. Ten při pádu s sebou strhl i gestapáky. Parašutista potom vyskočil vikýřem a ve vysokém žitu se Němcům ztratil,“ říká Antonín Burdych, který se o událostech dozvěděl od svého o čtyři roky staršího, tehdy dvanáctiletého bratra Vladimíra, jenž byl očitým svědkem, ale dnes už nežije.
Odpoutat pozornost gestapáků od parašutisty schovaného pod senem, se před vyzrazením jeho úkrytu snažil ještě útěkem Toníkův táta. Němečtí vojáci ho ale šestkrát postřelili a po dopadení nechali na voze odvézt do Červeného Kostelce. Během převozu bez jakékoli lékařské pomoci vykrvácel. Oba bratři už nikdy nikoho z rodiny nespatřili, neboť je v Pardubicích, stejně jako dalších patnáct odbojářů, nechali Němci popravit. Malé kluky přitom nechali žít a nechali je dokonce na svobodě. „Proč jsme třeba neskončili v koncentračním táboře? Dodnes netuším,“ krčí rameny Antonín Burdych, který po tragédii našel zázemí u příbuzných ve Rtyni v Podkrkonoší a jeho bratr zase u strýce v Náchodě.
Jak se to tehdy vlastně seběhlo?

Přesunu parašutisty i vysílačky Libuše z Rosic přes Bohdašín až na Končiny pomáhal také Antonín Němeček. „Jenže to nemohl udělat tak, jak po válce tvrdil. Vysílačku, která vážila čtyřicet kilogramů, prý převážel v kotci na králíka na nosiči kola. Do něj se vysílačka ale nemohla vejít. Navíc je měl kontrolovat německý voják, jenž prý na nic nepřišel, i když vysílačku po atentátu intenzivně hledali. Spíše to vypadá, že sem musel být Potůček s vysílačkou dopravený autem. Němeček byl komunista a možná se chtěl udělat zajímavým,“ spekuluje Antonín Burdych.
Do Bohdašína se parašutista dostal po několika přemístěních na Pardubicku i v Ležákách. Z bohdašínské školy od učitele Ladislava Satrana naposledy vysílal depeši také o vyhlazení Ležáků. Kdyby tehdy nezradil tamní doktor Vilém Dvořáček, nemuseli fašisté nikdy na nic přijít. Po zradě doktora Dvořáčka, který o Potůčkovi slyšel právě od učitele Satrana, musel parašutista školu opustit a našel poslední úkryt na samotě Končiny, o kterém se gestapo dozvědělo až při mučení od učitele Satrana.
Obci Bohdašín a osadě Končiny hrozil, rovněž kvůli ukrývání vysílačky Libuše, stejný osud, jaký potkal 24. června 1942 vypálené Ležáky. Zvrátit další tragédii pomohly nakonec i mezinárodní protesty po likvidaci Lidic a Ležáků. Zrádce Dvořáček po odpykání trestu za zradu dělal do konce života lékaře ve Svratce na Vysočině.
Zabili ho ve spánku

Opět však k unikajícímu parašutistovi. Z Končin zamířil Jiří Potůček do Pardubic. Uštvaný usnul za dva dny v lesíku v Trnové, kde také našel svoji smrt. „Údajně ho zastřelil při ranním probouzení četník Karel Půlpán, jenže to spíše vypadá, že byl střelený z boku ještě ve spánku. Takže nejspíš nešlo o sebeobranu, kterou se četník hájil,“ spekuluje Antonín Burdych. Potůčkovi chybělo 10 dnů do 23. narozenin, když ho horlivý český četník sprostě zavraždil.
Do domu po Burdychových se pak přestěhovala bývalá zaměstnankyně hradeckého gestapa Anna Maria Ludwig. „V den, kdy tudy prchala Schörnerova armáda, ji strýc se strýcem Jirouškem odvezli do Červeného Kostelce. Jiroušek za ní ještě posměšně hodil Hitlerův obraz. Jenže Němka se objevila za dva dny ve stavení znovu s nacistickými vojáky a Jirouška nechala zastřelit,“ vypráví Antonín Burdych. Původní dům změnil za léta majitele i vzhled. I přesto, že už v něm není zachována skrýš, stal se cílem řady poutníků, kteří sledují historii heydrichiády.
Tři skupiny na Heydricha

* V noci ze 28. na 29. prosince 1941 byly v Čechách vysazeny tři paravýsadky, tyto skupiny:
* Antropoid  - rtm. Jozef Gabčík a Jan Kubiš, jejichž cílem bylo provést atentát na protektora
* Skupina Silver B s rtm. Janem Zemkem a čet. Vladimírem Škáchou měla spojovací funkci
* Skupina Silver A s npor. Alfrédem Bartošem, rtm. Josefem Valčíkem a svob. Jiřím Potůčkem zajišťující řídící, spojovací a zpravodajskou službou. K tomuto účelu byla vybavena, kvůli rádiovému spojení s Londýnem, vysílačkou „Libuše“, kterou obsluhoval radiotelegrafista Jiří Potůček  
***
Dne 9. ledna 1942 bylo v 01.45 hodin zachyceno Vojenskou radiovou ústřednou poblíž Londýna první volání radiostanice Libuše, kterou obsluhoval Jiří Potůček, radista Silver A.