Paní Jitku (72) týral vlastní syn: On ale není zlej, jen nemocnej...
Paní Jitka Koloušková (72) z vesnice na Pardubicku žije již delší dobu na samotě. Občas za ní dojížděl její syn, jenže jeho návštěvy nepatřily mezi nejmilejší. Paní Jitka totiž patří mezi důchodce, jež týrají vlastní potomci! Je jich mnoho, jen se stydí za to, že dopustili takové bezpráví. Paní Jitka na tom není jinak, rozhodně nechce ukazovat národu svou tvář. Se svým příběhem se ovšem svěřila. „Ať to třeba s některými pohne,“ vysvětluje.
Prohnilý synek
Jeden klad navíc její příběh má: jejího syna Jirku již za hrůzy páchané na mamince dohnala spravedlnost. „On mě sice týral, ale myslím, že to vše dělala ta jeho nemoc,“ bude paní Koloušková svého syna bránit i v poslední vteřině. „Hnijou mu nohy a má díry ve stehnech, má totiž silnou cukrovku, uříznuté prsty na nohou. Prý jsou pak lidi takhle nervózní,“ zní její teorie.
Je pravdou, že teror vůči matce se objevil až během nemoci, problémy s rodiči ale měl již dříve „Na svého tátu agresivní byl, on se choval, jako by nebyl jeho, tak se neměli rádi vzájemně,“ podotýká paní Jitka. To však neomlouvá, že paní Jitku bil. „A jednou mě i polil v zimě ledovou vodou...“ Jak moc jí ubližoval, už ale říct nechce...
Výbušné máslíčko
Synovy »návštěvy« byly častější a častější. „Myslím, že tu chtěl být se mnou kvůli své nemoci, byt měl ale svůj...“ Jak by paní Koloušková svého syna charakterizovala? „Někdy byl hodnej jako máslíčko a najednou jako když do něj něco vjede – takovej zlej! Měl takový výbušný stavy, no... A pak zase hned, i když třeba nemohl vůbec chodit, mi stejně udělal kafe a čaj,“ vypráví.
Problémy měl její syn i s okolím. „Lidé ho neměli rádi, on totiž co měl na srdci, to měl na jazyku. Jiřík byl prostě výbušný, bez přetvářky. Je takový, že vždy mluvil pravdu, ale nikdo mu nevěřil,“ podotýká paní Jitka.
V base mi umře
Ta se soudu neúčastnila, stejně jako její syn, který byl odsouzen v nepřítomnosti k 30 měsícům vězení. „Svědectví proti němu podali hlavně příbuzní, kterým jsem vždy volala, když mě zbil,“ přiznává tónem, jako by si to dodnes vyčítala. „On se potřebuje léčit, ne být ve vězení. Já mám strach, že on mi tam umře,“ hrnou se jí do očí slzy. „Vzpomínám na jeho záchvaty, každou noc se za něho modlím, napsala jsem i soudci. Myslím prostě, že to dělal kvůli té nemoci, ne, že by mě nenáviděl.“
Ke mně nesmí
Přes to všechno syna po propuštění vídat nechce. „Určitě ne doma, možná někde na veřejnosti. Žádnýho člověka vězení nezmění, a on tu stejně nechce žít, vždy chtěl do ciziny,“ dodává paní Koloušková, zatímco s roztřesenýma rukama vzpomíná na události minulých měsíců.
VÝZVA AHA!
Také jste se stali obětí zlovůle vlastních dětí či příbuzných?
Svěřte se s vaším příběhem! Kontakty: aha@ahaonline.cz nebo 725 92 92 92
