Vynálezce Viktor Mansfeld, nejstarší řidič světa! Je mu 94 let!

I ve svých čtyřiadevadesáti letech Viktor Mansfeld stále řídí. Je to pro něj nejlepší relax. (Aha! – Daniel Černovský, ara)

9 fotografií

Viktor Mansfeld jezdí v současné době v červené felicii.

Své ojeté »miláčky« většinou dával svým dětem jako svatební dar.

7. října 2012 • 12:00

Narodil se ve stejném roce, kdy vznikla naše republika. A teď je světovým rekordmanem. Viktor Mansfeld z Prahy, kterému je 94 let, vlastní řidičák už od roku 1937. A teď se držte, stále je aktivním řidičem!

Tu a tam si z Prahy vyjede do Tábora, Jindřichova Hradce, někdy do Českých Budějovic na výlet. „Bez auta se neobejdu. Jezdím rád. Třeba když mě bolí hlava, sednu za volant a okamžitě to přestane. Chodit pěšky? To mě nebaví,“ směje se čiperný senior, který je na svůj věk neuvěřitelně vitální. Zkrátka zázrak přírody!

VYSNĚNÉHO SPARTAKA POŘÍDIL ZA 27 TISÍC

Řidičák si dělal, když mu bylo devatenáct. „Tehdy to byla brnkačka. Z teorie se toho moc neučilo, otázek moc nebylo. Během kurzu jsme měli asi jen pět, šest jízd po Praze. Zkoušky se dělaly jen ústně, bylo to všechno takové komornější a přátelštější než dnes,“ konstatuje pan Mansfeld. „Jo a finálovou jízdu jsem absolvoval od Národního divadla do Podolí,“ vybavuje si. Okolo tehdy projela jedna tramvaj, kočár tažený koňmi a četník, který jel také na koni. Po řece plul kolesový parník Primátor Dittrich. Míjel trhovce s dvoukolákem, v Praze toho tehdy moc nejezdilo.

Jeho první auto byla Škoda 110, následoval Popular, Rapid. Vysněný vůz si pořídil, když mu bylo čtyřicet. „Pracoval jsem jako biochemik v závodě na výrobu léků. A tenkrát jsem si zaregistroval patent na výrobu pepsinu, za což jsem byl odměněn částkou 20 000 korun. V té době to byly obrovské peníze! Jen pro zajímavost, měsíční výplata činila 1000 korun. No tak jsem si koupil spartaka. To bylo tehdy něco,“ usmívá se pan Viktor a v očích se mu zajiskří. „Stál sedmadvacet tisíc, dva tisíce jsem měl, pět tisíc si půjčil.“

CELÝ ŽIVOT ZŮSTAL VĚRNÝ ŠKODOVKÁM

A škodovkám zůstal věrný celý život. Po spartaku následovala Škoda 1000 MB, »stodesítka«, »stopětka«, favorit a felicia. Tu má dodnes. „Měnil jsem jen typy a barvy,“ konstatuje. A proč pouze škodovky? „Nebyly nějak zvlášť drahé a nikdy mě ve štychu nenechaly. Navíc náhradní díly se daly vždycky pořídit levně. A také jsem vlastenec,“ vysvětluje pan Viktor.

Ze všech svých vozů ale nejraději vzpomíná na již zmíněného spartaka. „Ten vydržel hrozné věci. V roce 1965 jsem s ním byl měsíc na Balkáně. Tam tehdy nebyly asfaltové silnice, jen neupravené cesty, takže jsem přišel o všechna kola. Musel jsem na velvyslanectví, kde mi půjčili starší kola a já na nich dojel zpátky domů.“

A dopustit nedá ani na embéčko, které si pořídil v roce 1969. „Projezdil jsem s ním celou Itálii, byl až na Sicílii. Nádhera,“ líčí Viktor Mansfeld. Většinu ojetých aut věnoval svým dětem. Jako svatební dar ho dostala dcera i syn. „Ale zase nemůžu říci, že bych byl na těch svých autech nějak citově závislý a dával jim třeba jména,“ směje se.

DVĚ NEHODY, JEDNOU MU AUTO UKRADLI, PODRUHÉ »VYBÍLILI« INTERIÉR

Za pětasedmdesát let, co řídí, najezdil téměř milion kilometrů. Nejdelší trasa, co kdy jel, vedla z Prahy do italského Sorenta. Zhruba 1800 kilometrů. „Dřív jsem jezdíval pořádné štreky. Teď už ale jen na výlety po republice,“ popisuje. Za život měl pouze dvě dopravní nehody. „Jednou v zimě jsem jel za rodiči do Tábora, zrovna bylo náledí, dostal jsem smyk a naboural do stromu.

Podruhé jsem jel favoritem na schůzi JZD, a oni změnili přednost v jízdě. Nedával jsem pozor, značku přehlédl a naboural do auta, co jelo po hlavní.“ A užil si i se zloději. „Jednou mi auto ukradli, ale naštěstí se našlo. A jednou rozbili okénko a vykradli ho. Měl jsem tam ale jen brýle. Nic jiného tam totiž nenechávám.“

KAŽDÝ ROK NA PROHLÍDKY

Aby mohl jezdit i ve svém požehnaném věku, musí každý rok absolvovat lékařskou prohlídku. „Paní doktorka mě vždy vyšetří a zjistí, zda dobře vidím a jsem schopný řídit. Zatím je vše v pořádku. Jen před lety jsem měl rakovinu krku, tři měsíce jsem nemluvil, ale překonal jsem to,“ konstatuje nestárnoucí senior, který je stále velice činný a nedokáže jen tak nečinně sedět.

„Píšu články, starám se o zahrádku, chodím do divadla a na koncerty. Rád si pochutnám na pivečku, vínečku či becherovce. A pak jsem strašně na ženský,“ uzavírá se svým typickým úsměvem. Je osm let vdovcem, ale jak vidno, stále se mu zapalují lýtka.

Jak vidí svého tatínka dcera Radka Růžičková: „Je stále dobrý řidič. Vůbec se s ním nebojím jezdit. Včera mi zrovna říkal soused, že jel nedávno za ním a že to teda žádná couračka nebyla.“ (smích)

Vozový park Viktora Mansfelda