Jaromír Kerbl (59): Únos letadla ho poznamenal na celý život! Cítil jsem se jako vrah! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Jaromír Kerbl (59): Únos letadla ho poznamenal na celý život! Cítil jsem se jako vrah!

Bez zásob léků se dnes Jaromír Kerbl neobejde.
Bez zásob léků se dnes Jaromír Kerbl neobejde. (Aha! – M. Pekárek, P. Novotný)

Život Jaromíra Kerbla (59) nebyl jednoduchý, navždy ho poznamenal únos letadla, na kterém se jako nejmladší s deseti únosců v roce 1972 podílel. Hlavně smrt pilota, který byl při potyčce na palubě letadla zastřelen, ho pronásleduje dodnes.

I když to nebyl on, kdo zmáčkl kohoutek, dlouhé roky si připadal jako vrah. Mučivých myšlenek, že nebýt naplánovaného únosu, otec tří dětí mohl dál žít, se již nikdy nezbaví. Ostatně celý příběh, pochopitelně zkreslený, znáte z televize; Mimikry jsou zřejmě nejpopulárnějším dílem Majora Zemana.

Není divu, že psychiatrické léčebny a ordinace se staly Kerblovým druhým domovem a vinou dalšího onemocnění mozku se dnes již bez denního přídělu léků neobejde. Jaký byl život devatenáctiletého únosce a čím vším si během let kromě vězení prošel, prozradil nejmladší z emigrantů exkluzivně Nedělnímu Aha!.

Ženil se v osmnácti

Ještě mu nebylo sedmnáct, když potkal v Praze sympatickou Holanďanku, do níž se zamiloval. Prahu tenkrát navštívila jako turistka a mladého autolakýrníka beznadějně očarovala. „Nevím, jak se to stalo, ale cítil jsem, že k sobě máme hodně blízko. Začali jsme si psát a po necelých dvou letech jsme se 6. května 1971 v Praze vzali,“ vzpomíná na první lásku a matku svých dvou synů Jaromír.

Ještě předtím požádal dopisem jejího otce, pěstitele tulipánů, o její ruku a svolení dostal. Jaromírova manželka pak žila střídavě v Čechách a doma v Holandsku. O připravovaném útěku na Západ neměla ani tušení, v té době byla zrovna v Holandsku. Následný únos letadla ji pořádně překvapil.

„Den před naším útěkem jsem jí poslal z Mariánských Lázní telegram, ať teď do Prahy nejezdí. Potom jsme se viděli asi po měsíci, kdy za mnou přišla do věznice na první návštěvu. Ve Weidenu si sehnala podnájem a po celou dobu mého trestu mě pravidelně navštěvovala,“ vrací se ke zlomovému okamžiku svého života Jaromír.

V Holandsku vážně onemocněl

Po propuštění z vězení, kde strávil jako mladistvý jen dva a půl roku, žili s manželkou v pronajatém domě v Německu a živili se jako mladí umělci. Jaromír keramikou, jeho manželka malovala obrazy. A právě u nich pak nalezli azyl i ostatní odsouzení únosci. Po propuštění z vězení se postupně ubytovali v jejich domě, podle toho, kdy se dostali na svobodu. Po dobu dvou let, než se rozkoukali, žili společně.

Jaromír se v Německu vyučil v keramickém oboru, vystudoval uměleckou školu, ale neustále trpěl depresemi. Smrt pilota, který na palubě uneseného letadla zahynul výstřelem z pistole, bral i jako svoji vinu. Bez pomoci psychia tra se prakticky již nikdy neobešel. S manželkou nezůstali jen v Německu, nějaký čas žili společně se svými dvěma syny v Holandsku.

Český emigrant tak často pendloval mezi Německem a Holandskem. „Asi po deseti letech manželství jsem pracoval v jedné porcelánce v Holandsku a náhle jsem onemocněl. Zkrátka to se mnou šlehlo. Nejdříve říkali, že se jedná o nějakou Hongkongskou chřipku, potom že mé onemocnění zřejmě způsobily chemické výpary z výroby. Nějaký vir zasáhl můj mozek a já opět skončil na psychiatrii,“ líčí své životní martyrium Jaromír. Aby toho nebylo málo, jeho manželství skončilo rozvodem. V roce 1994 jeho bývalá manželka zemřela.

Třetího syna nepoznal

Svou druhou ženu našel Jaromír v Německu. „Seznámili jsme se v psychiatrické léčebně a náš svazek jsme si nechali požehnat v kostele. Ona byla moc zbožná, před každým jídlem jsme se modlili. Já jsem evangelik, husita, ona byla katolička, takže její rodiče mě moc nemuseli,“ komentuje svůj druhý vztah Jaromír, který se tak stal potřetí otcem. Třetí syn se narodil 13. 3. 1994.

„Nevím, není v tom symbolika? Přišel na svět jen dvě hodiny po smrti mé první manželky. Po návratu z pohřbu v Holandsku, kam jsem bývalé manželce přivezl sto růží, jsem ho v porodnici viděl poprvé a naposledy v životě. Syn byl určen k adopci, protože matka byla maniodepresivní,“ vysvětluje Jaromír, který se s druhou ženou svého života rozešel v Německu po osmi letech soužití.

Se svými dvěma syny z prvního manželství se nestýká, ani si s nimi nepíše, z jejich strany není zájem. „Vím, že jsou muzikanti. Jednou, bylo to loni, mě navštívili v psychiatrické léčebně v Bohnicích, ale další schůzku jsme si již nedomlouvali. Asi ke mně nenalezli vztah, což mě mrzí,“ říká se smutkem v hlase Jaromír, který je rád, že se po dlouhých letech v emigraci vrátil natrvalo domů.

V bídě, ale doma

V roce 2002, v době povodní, se Jaromír usadil opět v zemi, kterou v roce 1972 za dramatických okolností opustil. Ještě předtím, po sametové revoluci, navštívil Prahu několikrát a po dlouhých letech v cizině se opět setkal se svou, dnes jedenaosmdesátiletou maminkou.

„I když jsem žil v Německu převážnou část svého života, kořeny mi chyběly. Stýskalo se mi po mé vlasti, a hlavně po Praze. Najednou se mi začalo za hranicemi všechno příčit, včetně němčiny a okamžitě jsem potřeboval domů. Dát si koprovku s knedlíkem a zkrátka být opět doma,“ vyznává se muž, který jako jediný z únosců nepožádal o německé občanství a vrátil se domů.

Viděl i část dílu Mimikry, který pojednává právě o únosu, kterého se zúčastnil. „Jsem rád, že jsem se na to podíval. Úplně scestné to zase nebylo. Máničky jsme byli, ale ne narkomani, ani agresivní typy. Také ta scéna s výstřelem byla jinak, výstřel vyšel nešťastnou náhodou. Bylo to zřejmě smíchané i s jinými únosy, ta atmosféra byla celkem výstižná,“ vrací se k osudnému okamžiku.

Za smrt pilota trpěl psychicky po celý život. „Měl jsem asi šestiměsíční psychózu, kdy jsem svět chápal z pozice vraha. Ta vina, že mám na svědomí lidský život, na mě padla z nebe a nebylo úniku.“ Uvědomuje si, že by se do ciziny natrvalo už nikdy nevrátil.

Dnes sice žije v pražském sociálním bytě nadace Fokus (podpora pacientů léčených na psychiatrii), od které využívá i sociální podporu v částce 5000 korun měsíčně. Z bytu se však bude muset koncem srpna vystěhovat, a tak počítá doslova každou korunu. Jen za nájem a léky zaplatí tři a půl tisíce, jeho jediná naděje na přilepšení tak závisí na prodeji obrazů.

Před 40 lety

V červnu to bude 40 let. Deset »mániček« uneslo letadlo L 410 na lince Mariánské Lázně – Praha do německého Weidenu. Během letu došlo na palubě k potyčce a po osudném výstřelu z pistole zahynul kapitán letounu Ján Mičica. Smrt byla kvalifikována jako vražda a německý soud únosce odsoudil. Vyšetřování v Praze vraždu vyloučilo, tehdejší Státní bezpečnost si ale svoji expertizu nechala pro sebe.



Přečtěte si
pohadkamaje
30. 5. 2012 • 11:50

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.