Skutečný příběh! Jaruška Hlaváčková (81) přišla o tři členy rodiny: Tělo mého otce hledali pět dnů! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 29. března 2024

Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt

Skutečný příběh! Jaruška Hlaváčková (81) přišla o tři členy rodiny: Tělo mého otce hledali pět dnů!

Kronikářka Čeperky u pomníčku, který se nachází poblíž místa neštěstí. To se ve skutečnosti odehrálo o několik desítek metrů dál, ale z bezpečnostních důvodů je pomník zde.
Kronikářka Čeperky u pomníčku, který se nachází poblíž místa neštěstí. To se ve skutečnosti odehrálo o několik desítek metrů dál, ale z bezpečnostních důvodů je pomník zde. (Aha! – Martin Pekárek, grafika Aha! – Viktor Sika, ara)

Dnes je to přesně padesát let, co poblíž východočeské Stéblové došlo k největší železniční tragédii na území tehdejšího Československa a celé střední Evropy. Bývalý režim se snažil katastrofu co nejvíce utajit, ale podle dostupných informací při ní zahynulo 118 cestujících, 110 bylo vážně zraněno a tři osoby se nepodařilo dohledat. O svého otce, sestřenici a strýce přišla při železničním neštěstí Jaruška Hlaváčková (81) z Čeperky, jejíž příběh jen dokresluje celkovou tragédii, kterou se 14. listopad zapsal do historie naší republiky.

Otec si vyměnil službu

Pro Jarušku Hlaváčovou, tehdy ještě Černohorskou, začínal 14. listopad roku 1960 stejně jako každý jiný den. Se svým otcem odcházela ráno na vlakovou zastávku, a zatímco ona vystupovala ve Stéblové, František Černohorský pokračoval do Rosic, kde pracoval na dráze jako signalista. Za dva dny měl slavit šedesátku i odchod do důchodu. Vybrat si měl ještě 14 dní zbývající dovolené. To osudné ráno se viděli naposledy.

„Tenkrát jsem učila v Srchu u Stéblové, takže jsme ráno jezdívali spolu. Ten den měl mít tatínek volno, ale vyměnil si službu s kolegou. Všimla jsem si, že má k uniformě hnědé polobotky, což mi bylo divné. Vždycky jezdil do služby vyfešákovaný, tak jsem se ho na to zeptala. Vysvětlil mi, že si je dal do správky a že mu je obuvník ještě nespravil. V tu chvíli jsem nemohla tušit, jak důležitou roli bude hrát později právě ta jedna hnědá polobotka. Bota, která zůstala na noze jeho ohořelého těla,“ začíná své smutné vyprávění Jaruška Hlaváčková.

Železniční stanice Stéblová. Přesně před padesáti lety zde shoda osudných náhod odstartovala největší železniční neštěstí té doby. Takhle vypadá dnes.

Nechybělo mnoho a onoho osudného dne mohla přijít i o svého tehdy desetiletého syna a manžela.

„Syn jel tehdy se svým otcem hrát na housle do jedné obce a původně měli jet domů tím samým vlakem jako můj tatínek. Ten měl totiž slavit o dva dny později šedesátiny, zatímco můj syn měl přesně toho dne, 14. listopadu, desáté narozeniny. Obě kulatá výročí chtěli oslavit společně. Nařídila jsem ale synovi, ať přijedou raději vlakem na pátou, tedy o hodinu dřív než dědeček, a nečekají na něho. Tím, že mě poslechli, si zachránili život“ dodává paní Jaruška.

Od doby tragédie je pro rodinu 14. listopad dnem smutku a synovy narozeniny proto v tento datum neslaví. Letos, v den neštěstí, se tedy vnuk Miloslav dožil šedesátky, do které jeho dědečkovi chyběly přesně před padesáti lety pouhé dva dny.

Železniční průkazka Františka Černohorského, která po něm zbyla jeho dceři Jarušce Hlaváčkové.

Předtucha se vyplnila

Když se paní Jaruška vrátila 14. listopadu 1960 ze školy domů a připravila večeři, nebyl její otec v obvyklý čas ještě doma. „Bylo tři čtvrtě na šest, čas jeho příchodu, večeře již byla na stole, a táta nikde. Chvíli jsme čekali a pak maminka rozhodla, že se najíme sami, že má táta asi nějaké školení.

To v pondělí obyčejně míval. Mě najednou popadla tak silná předtucha, že mě doslova vyhnala na zastávku. Musela jsem prostě zjistit, zda se něco nestalo. Po večeři jsem uložila syna, vyběhla z domu a běžela tak rychle, že jsem na rohu dokonce porazila souseda. Ten mi také oznámil, co se stalo.

Z některých vagonů zbyly jen hromady šrotu.

Řekl mi, že se jedná o šestku, což byl právě ten vlak na šestou, ve kterém jel tatínek. Chtěla jsem okamžitě do Stéblové, ale nedovolili mi to,“ vzpomíná na tragický den paní Jaruška, která ještě v této chvíli věřila, že tatínek bude naživu. Od sestry se později dozvěděla, že vezl svému vnukovi k narozeninám jako dárek flintičku.

Dílo zkázy. Co nezničil náraz, dokonal oheň.

Tátu identifikovala podle boty

Na nešťastnou ženu pak čekaly perné dny v podobě hledání otce. Ve škole si vzala volno a obcházela nemocnice, kde mezi raněnými a mrtvými hledala svého tatínka. „Hledala jsem ho pět dní. Společně s policisty jsem viděla všechny mrtvé a zraněné v Hradci i Pardubicích, ale nikde jsem tatínka nenašla,“ pokračuje paní Jaruška, která během jednoho týdne zhubla o deset kilogramů.

Naděje, že otec přežil, byla každým dnem mizivější. Až v předvečer státního pohřbu obětí železniční tragédie bylo jeho tělo nalezeno na lékařské fakultě v Hradci Králové, kde byl uložen mezi třiceti mrtvými s rozčleněním těla.

Jaruška Hlaváčková u hrobu svého manžela v Čeperce. Na místním hřbitově je pohřbena i většina obětí železniční tragédie.

„V pátek večer pro mě přijela policie, odvezla mě na fakultu, ale tatínka mi stejně neukázali. Prý bych ten pohled nevydržela. Poznala jsem však jeho botu, jinak prý byl uhořelý a změněný k nepoznání,“ říká žena, která prý po celou dobu hledání svého otce neuronila slzu.

Až v den pohřbu, kdy rakev s ostatky jejího tatínka přijížděla jako poslední třináctá, se stavidla jejího smutku otevřela. Až tehdy se usedavě rozplakala. Od té doby trpěla dlouhodobě poruchami spánku a celých padesát let musí užívat prášky na vysoký tlak.

„Parte mi přinesli až po pohřbu, protože jsem si tatínka našla – snad to byl táta – až v deset hodin večer před pohřbem. Předtím nám řekli, že nebudeme mít koho pochovat,“ dodává Jaruška Hlaváčková.

Jaruška Hlaváčková (nahoře vpravo) v den pohřbu.

Vlakem se bála cestovat

Z vyprávění očitých svědků se paní Hlaváčková dozvěděla, jak moc zasáhlo neštěstí okolí Stéblové. „Byla tam obrovská hrůza. Lidé, kteří přežili, byli tak dezorientovaní, že se rozutekli po okolí. Například z posledního vozu, který se odpojil, prchali do Srchu, kde jsem učila a který je na kopečku. Vůbec například nevěděli, kudy se dostanou do Pardubic. Můj švagr, který pomáhal zachraňovat raněné, o tom raději nechtěl ani mluvit. Pláč, křik, torza těl, lidé v plamenech. Lidé mizeli v ohni, jeden voják, který přišel o nohy a jednu ruku, řekl ošetřovatelům, ať ho nechají, že chce umřít,“ líčí atmosféru po tragédii paní Jaruška.

Sama se po tragické události nechala přeložit, nemohla do míst, kde se neštěstí odehrálo, dál jezdit. Kromě tatínka přišla ještě o sestřenici a strýčka. Vlakem jela od té doby poprvé až po dlouhých měsících a prožívala pořádné nervy. Každý rok se chodí pozůstalí z Čeperky poklonit k pomníčku a hřbitov je doslova rozsvícený svíčkami. Jinak tomu nebude ani dnes. Nejmladší ze třinácti místních obětí bylo sedmnáctileté děvče a jeden mladý muž měl před svatbou.

„I když uběhlo od tragické události již padesát let, vždycky mě ty vzpomínky rozruší,“ říká stále vitální Jaruška Hlaváčková, která právě studuje na Universitě třetího věku filozofii a úspěšně již absolvovala tělovýchovnou fakultu a medicínu. Zároveň je kronikářkou obce.

Torzo ohořelého jízdního řádu, který měl v době neštěstí František Černohorský u sebe.

Co se u Stéblové 14. 11. 1960 odehrálo

O půl šesté večer, již za tmy, přijel od Hradce do železniční stanice Stéblová osobní vlak 608 (z Liberce do Pardubic) tažený parní lokomotivou. Potom následoval sled osudných kroků průvodčího, vlakvedoucího, strojvůdce a jeho pomocníka.

Průvodčí vlaku údajně zahlédl bliknutí zeleného světla (což však nebyl žádný povel a výpravčí ho prokazatelně nevydal) a dal vlakové četě signál, který doplnil voláním k odjezdu. Vlakvedoucí pokyn nezkontroloval, strojvedoucí vyjel ze stanice proti návěstidlu »stůj« a projel i opačně nastavenou výhybku.

Nikdo si neuvědomil, že se má vlak ve stanici jako obvykle křižovat s protijedoucím motorovým vlakem. Výpravčí se snažil vlak zastavit, ale marně, nikdo mu již nevěnoval pozornost. Jeden z výhybkářů se snažil dojet vlak na kole, ale neměl šanci.

Čeperka ztratila 13 spoluobčanů (pro srovnání: za 1. světové války jich bylo 14, za 2. světové války 1 občan). Konal se státní pohřeb, tryzna za zemřelé proběhla na návsi, rakve byly vystaveny před sokolovnou.

Výpravčí okamžitě volal hradláři na pohránovský přejezd, aby zastavil osobní motorový vlak jedoucí z Pardubic (osobní vlak 653 do Hradce Králové), jenže vlak plný lidí vracejících se z práce právě projel. Neštěstí bylo dokonáno, zbývaly poslední okamžiky do katastrofy.

Oba vlaky, jedoucí zhruba šedesátikilometrovou rychlostí, se srazily u Stéblové v 17.42 hod. I když se strojvůdci z obou vlaků snažili brzdit, střetu nezabránili. Přední motorový vůz byl při nárazu zdvižen na čelo parní lokomotivy, žhavé uhlí zapálilo unikající naftu z motoráku a plameny šlehaly do výše 4 metrů.

Výsledkem této největší železniční tragédie u nás bylo 118 mrtvých a 110 vážně zraněných. Podle některých informací počet mrtvých v dalších dnech ještě dramaticky vzrostl.

Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.