Jaroslava (25) z Břeclavi potkal stejný osud jako Muže roku Martina Zacha - Skočil do vody a ochrnul! Rozhýbal ruce! Ale má jiný problém...

Dvě patra musí každý den Jaroslava nosit jeho obětavá přítelkyně. (Aha! – Martin Pekárek)

20. října 2009 • 02:02

05:00 – Neuvěřitelný příběh! Stejně jako vítěz titulu Muž roku 2009 Martin Zach skočil Jaroslav Vrúbel (25) do vody a ochrnul od krku dolů. Jeho příběh je nadějí i pro příbuzné Martina Zacha. I Jaroslav bojoval o život.

Neuvěřitelný příběh! Stejně jako vítěz titulu Muž roku 2009 Martin Zach skočil Jaroslav Vrúbel (25) do vody a ochrnul od krku dolů. Jeho příběh je nadějí i pro příbuzné Martina Zacha. I Jaroslav bojoval o život. Půl roku byl v kómatu, teprve pak se probral. Přežil! Po ročním úsilí se mu podařilo rozhýbat alespoň paže, prsty má však už navždy necitlivé. Neudrží lžičku ani hrnek, sám se může pohybovat jen velmi omezeně. Přesto bydlí na úrovni druhého patra bez výtahu a naděje, že by dostal bezbariérový byt, je minimální.

V létě 2006 udělal Jaroslav Vrúbel největší chybu svého života. Na dovolené v Maďarsku skočil šipku do neznámé vody. „Ucítil jsem obrovskou bolest a pak už jsem se nemohl pohnout. Plaval jsem hlavou dolů po hladině a nemohl jsem se otočit. Kamarádi si mysleli, že si jen dělám legraci, takže chvíli trvalo, než pro mě někdo skočil,“ vypráví mladík chvějícím se hlasem.

Půl roku byl v bezvědomí. Když se probral, hýbal pouze očními víčky. „Když mě posadili, omdléval jsem. Nakonec mně po rehabilitaci rozhýbali alespoň částečně ruce,“ vzpomíná Jaroslav. V obrovském neštěstí zažil i štěstí, které považuje za malý zázrak. Když nevěděl, jak dál a odmítal komunikovat s okolím, vyvezli ho kamarádi na diskotéku. Tam poznal svoji přítelkyni Kristýnu. „Neřešila jsem, že je nepohyblivý. Mám ho prostě ráda,“ krčí rameny drobná dívka.

Na její pomoci je nyní Jaroslav zcela závislý. Mladá žena ho každý den na vozíku snáší a vynáší dvě patra. Pomoci mu musí i do vany nebo na záchod. Ironií je, že péče jeho přítelkyně je pro stát výrazně levnější, než kdyby byl Jaroslav v ústavu. Ošetřovatelku je třeba zaplatit, Kristýna všechno dělá jen z lásky. Na otázku, co by jim nejvíc pomohlo, se mladá žena jen smutně usměje: „Stačil by nám bezbariérový byt.“ Město nabídlo Jaroslavovi byt v domě s pečovatelskou službou, jenže je v tom zádrhel. „Nesmí tam děti a Kristýna má dceru. Bez Kristýny se odstěhovat nemůžu, v domě s pečovatelskou službou mohou žít jen soběstační lidé, a to já bez ní nejsem. Je to prostě začarovaný kruh,“ uzavírá Jaroslav Vrúbel smutně.