Statečná Natálka (2): Nejotevřenější rozhovor s rodiči od 18. dubna, kdy k tragédii ve Vítkově došlo | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

neděle 21. července 2024

Svátek slaví Vítězslav, zítra Magdaléna

Statečná Natálka (2): Nejotevřenější rozhovor s rodiči od 18. dubna, kdy k tragédii ve Vítkově došlo

 (pro Aha! – Bohdan Koch, Tomáš Kořistka, Libor Petráš, ČTK)

Sedím v nemocniční kavárně s rodiči dvouleté Natálky Kudrikové. Maminka Anna a tatínek Pavel skromně vyprávějí o tom, jaký byl jejich život »předtím«. Předtím, než do auta sedli čtyři mladí muži, o kterých nikdo netušil, jakou zrůdnost chystají na romskou rodinu z Vítkova.

Všech devět lidí – včetně malé Natálky se mělo stát oběťmi jejich bestiálního útoku. Ten dodnes nikdo nechápe. O to méně rodiče, kteří své dítě viděli zaživa hořet. A kteří na den své »plánované« smrti do konce života nezapomenou. Odpovídají tiše, vzpomínky na dobu »předtím« vyvolávají na jejich tvářích úsměv. Velmi smutný a nejistý úsměv. To, že jim nezemře jejich nejmladší dítě, totiž stále vůbec není jisté. Usmát se od srdce se proto bojí...

Vím, že vzpomínky bolí... Přesto – jak jste se vy dva vlastně seznámili?
Pavel: „Kamarádil jsem s bratrem Aničky. Jednou jsem za ním přijel domů – do toho domu, který nám podpálili – a láska byla na světě.“
Anna: „Jsme spolu už deset let, máme čtyři dcery, hrozně rychle to uběhlo...“

Kliknutím zvětšetePamatujete si na okamžik, kdy jste si řekli: Budeme mít ještě jedno dítě?
Pavel: „Víte, po třech holkách jsem si řekl, že bych chtěl ještě kluka – fotbalistu.“
Anna: „Já jsem mu radši tajila, že čekám holčičku. Viděla jsem, jak moc chce kluka. Pak jsem to už ale nevydržela, řekla jsem, bude to holka. A to jste měli vidět tu reakci.“
Pavel: „Řeknu vám, v ten moment jsem byl pěkně otrávený, chtěl jsem původně Patrika. Ale Natálka mi to pak bohatě vynahradila. Byla totiž někdy jako kluk...“

Jak jste prožívali čekání na příchod Natálky?
Anna: „Nevěřili byste, jak mi chutnaly červené grepy. Mohla jsem se po nich utlouct. Taky jsem byla náladová... Dnes grep nemůžu ani vidět.“
Pavel: „Anička ani u jednoho z těhotenství nekouřila, dobře jedla, chovala se vzorně.“

Kdy se malá začala hlásit na svět?
Anna: „Večer 12. června 2007 jsem dostala první bolesti. Pavel chtěl hned volat sanitku, ale já už jsem po třech dětech věděla, že není třeba spěchat. Ještě jsem nakoupila, navařila, uklidila a do porodnice v Opavě jsem odjela druhý den odpoledne. V 16 hodin jsem zavolala sanitku a v 17 hodin byla Natálka na světě. Bez problémů.“
Pavel: „Já jsem s Aničkou nejel, nejsem ten typ, nezvládl bych to.“

Pamatujete si na první chvilky s Natálkou?
Anna: „Byla malinká, 48 centimetrů, 2,95 kilogramu. Takové buclaté tvářičky měla, byla jsem šťastná, ráda. Je to nepopsatelný pocit být matkou.“

Jak Natálku přijali sourozenci?
Anna: „Holky byly v pohodě, jen ta nejmladší – Pavlínka – žárlila.“
Pavel: „Holky vozily kočárek, pomáhaly u přebalování.“

Jak Natálku rozmazloval tatínek?
Anna: „To se ani neptejte, skákal, jak ona pískala. Přebaloval, dával jí jídlo, pořád ji nosil.“
Pavel: „To víte, bral jsem ji jako tu poslední – jako princeznu. Ani jednou jsem ji nenechal v postýlce brečet. U prvních holek jsem takový nebyl. Dával jsem jí mléko, hlídal ji. Ani dudlík nepotřebovala, nechtěla ho. Byla zvyklá, že ji nikdo nenechá křičet.“
Anna: „Natálka měla dokonce v propouštěcí zprávě z porodnice, že je ukřičená. Smáli jsme se tomu.“

Kdy se poprvé usmála?
Anna: „Asi ve třech měsících, hodně však trpěla při růstu zoubků. Má je ale nejhezčí ze všech mých holek. Krásné, bílé, jako perličky...“

Kdy se poprvé postavila, začala chodit?
Anna: „To vím přesně. Sedět mi začala v půl roce, chodit přesně na své narozeniny 13. června 2008.“

Kliknutím zvětšeteJaké bylo její první slovo?
Anna: „Tati.“
Pavel: „Já jsem nechtěl napovídat, ale je vidět, že Anička si to dobře pamatuje.“

S čím si Natálka nejradši hrála?
Pavel: „Možná se budete divit, ale s kopačákem. Pořád jsme spolu na zahradě u domu hráli fotbal. Na balonek také poprvé sáhla, když ji probrali z umělého spánku v nemocnici.“

Jaká byla Natálka v době neštěstí?
Pavel: „Usměvavé dítě. Víte, ona je spíš raubíř, takový napůl kluk.“
Anna: „Hrozně nám to teď schází. Všude je bez ní ticho. Nejvíc jsme se smáli, jak říkala sestřičkám přezdívkami – nejstarší Kristýně (10 let) KIKO, prostřední Kornelii (9) PIPI, Pavlínce (6) zase MIMO.“

Která ze sestřiček jí je nejblíže?
Anna: „Ta nejstarší – desetiletá Kristýna. Ta bez ní neudělá ani krok. Všude ji brala do kočáru. O všecko se s ní dělila. Byly pořád spolu.“

Jak Natálku rozmazlovali babička s dědou?
Pavel: „Natálka byla nejčastěji s Aniččinými rodiči – s babi Vlastou, a také s mladším Aniččiným bratrem.“

Kliknutím zvětšeteJak probíhal den – sobota 18. dubna, kdy k neštěstí došlo?
Anna: „Ráno jsme vstávali později, až okolo deváté. Byla sobota, takže jsme nemuseli holky chystat do školy.“
Pavel: „Byl jsem nakoupit, Anička pak vařila, uklízela.“
Anna: „Odpoledne děti koukaly na pohádky a po obědě jsme šli ven.“
Pavel: „Víte, Natálka milovala procházky. Chodila ven a vždycky byla opatrná na to, aby ji nezajelo auto. Nikdy se mi nepustila sama na silnici.“
Anna: „Šla jsem s ní na návštěvu k sestře. Vrátily jsme se po 19. hodině.“
Pavel: „Okolo 20. hodiny jsme holky uložili.“
Anna: „Pak se stalo něco, co si stále nedovedu vysvětlit. Umývala jsem nádobí, a když jsem odešla z kuchyně, celá hromada talířů mi popadala na zem a všechny se rozbily. Jediný nezbyl celý. Uklidila jsem střepy a pak jsem usnula. Velmi tvrdě.“
Pavel: „Ještě jsem tehdy Aničce říkal, že střepy přinášejí štěstí. Nikdy nechodím spát před půlnocí, ale ten večer jsem usnul tvrdě jako nikdy. Ve 23 hodin už jsme všichni spali.“
Anna: „A okolo 23.30 jsem slyšela, jak Pavel křičí: Vstávej, hoří! Spala jsem tak, že mě ani ty plameny nevzbudily! (v očích se jí objeví slzy)... Celá postel byla v plamenech. Myslela jsem, že se mi to zdá. Že jsem ve snu.“

Kde přesně Natálka spala, když žháři zaútočili?
Pavel: „Nejhorší je to, že s námi na rozkládací posteli přímo pod oknem, kterým proletěla jedna z lahví s benzinem. Spala mezi námi. (dlouze se odmlčí) Ta flaška spadla hned vedle ní...“
Anna: „Všechno bylo v plamenech...“ (rozpláče se...)

Kliknutím zvětšeteMohla Natálka něco říct, když ji lékaři probudili?
Anna: (stále pláče) „Právě, že vůbec nic. Pořád má v krku intubační hadičku, takže hlasivky nemohou fungovat tak, jak mají. Ona ani nepláče...“

Co Natálce vyprávíte při návštěvách?
Anna: „Že ji moc chceme doma, že nám chybí. Co dělají holky a že se musí uzdravit.“
Pavel: „Donesl jsem jí přenosné DVD, tak jí pouštíme i pohádky. Většinou u nich podřimuje, je to pro ni ale zábava. Také má u sebe knížku, která má v sobě zvuky. Když se zmáčkne knoflík, mluví. S tím ale Natálce musíme pomáhat. Je slaboučká a dokáže se nás jen tak trochu držet za ruku.“

Musíte Natálce něco do nemocnice kupovat?
Anna: „Nechtějí po nás nic. Jsme vděční za to, jak je o ni postaráno. Nejvíce vozím pribináčky, ovocné přesnídávky a také plenky.“
Pavel: „Ale opravdu po nás nikdo nežádá, abychom něco vozili.“

Jak vám návštěvy v nemocnici komplikují péči o ostatní děti?
Anna: „Většinou se stará Pavel, já ráno navařím a odpoledne vyrážím za malou.“
Pavel: „Také nám pomáhají Aniččiny sestry.“

Kolik vás denně stojí dojíždění?
Anna: „Tři stovky denně za oba. Autem by to bylo ještě dražší. Než se sem dostaneme z Vítkova, zabere to tři hodiny.“

Stále bydlíte ve Vítkově, jak žijete?
Anna: „Pořád se ptáme po realitkách a sháníme bydlení. Bohužel se stává, že nás lidé vedle sebe nechtějí. Teď to ale vypadá, že jsme něco našli, zatím o tom nechceme raději mluvit. Teď máme v pěti lidech dva malé pokoje na ubytovně.“

Zůstaly vám vůbec po požáru nějaké fotky?
Anna: „Něco málo zůstalo. Jako by to bylo znamení, jen fotky Natálky...“

Natálčini rodiče mýma očima

Kliknutím zvětšeteJeště dlouho po rozhovoru s rodiči Natálky jsem sama v sobě probírala, jaký rozměr má hrůza, kterou tihle lidé zažili. S jakou láskou mluvili o dcerce, jak se mi prvními otázkami alespoň na malou chvíli podařilo zavést jejich mysl od obav o dítě jinam – do doby, kdy byli ve srovnání s dneškem prakticky bezstarostní...Člověk při rozhovoru s nimi naplno pochopí rozměr bestiality, která na nich byla spáchána. Stále si totiž kladou otázku, proč se jim to stalo. Nikoliv proč »zrovna« jim. Jsou odmalička kvůli barvě pleti zvyklí, že jsou pro většinu »jiní«. Ale stále nedokážou pochopit, proč na ně někdo zaútočil v době, kdy se nemohli bránit. Láska, s jakou mluvili o rodině, byla očividná. Tihle lidé se opravdu mají rádi a to, co se jim stalo, si neumějí vysvětlit. „Kdyby byla Natálka nemocná, můžete vinu dávat jen Pánu Bohu, ale my doufáme, že našeho viníka, který je z masa a kostí, potrestají.“

Ano, pokud totiž Natálka přežije, čeká ji bezesporu těžký život a celoživotní péče. To oni ji stále budou mít před očima jako memento útoku. A exemplární potrestání je teď pro zoufalé rodiče jediným zadostiučiněním...

Natálko, přeji Ti, ať všechno překonáš a ať se uzdravíš. Jsi nadějí nejen pro rodiče, kteří tě milují, ale i pro ostatní lidi. Aby se taková věc už nikomu nestala...

Gabriela Lefenda, Nedělní Aha!

Takhle zatýkali bestie

Devět mužů a tři ženy – tedy celkem 12 bestií ve věku 20 a 30 let – policie v souvislosti s rasově motivovaným útokem vyšetřuje. V drtivé většině se jedná o »holé lebky«. Mnozí z nich už za sebou mají řadu útoků na Romy. Z toho, že se sníží k tak ubohému aktu, jako je upálení dvouletého mrněte zaživa, člověku běhá mráz po zádech. Hrozí jim až doživotní trest...

Kliknutím zvětšeteKliknutím zvětšete

Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.