Ledové šílenství!

Martin Dejdar: Myslel jsem, že se podělám strachy

Parádní atmosféra, tisíce lidí kolem trati. Tahle kombinace vyhecovala i kvartet celebrit, aby si to v exhibiční vložce závodu Red Bull Crashed Ice rozdaly s pořádně ostrými lokty.

Bývalý akrobatický skokan Aleš Valenta se od startu rval o prvenství se zpěvákem Sagvanem Tofim. Ten spadl, takže ho předjel moderní pětibojař Michal Sedlecký. Do ledového koryta vletěl jako neřízená střela i herec Martin Dejdar. Přežil, což bylo pro něj důležité. „Myslel jsem si, že se podělám strachy, v tréninku jsem měl velký strach z horní pasáže. Na startu jsem byl nervózní, ale ta atmosféra nás vyhecovala,“ přiznal Dejdar, který se před jízdou strachoval, aby mezi diváky nebyl vykonavatel jeho pojistky. „Také jsem se bál, abych nebyl cítit strachy,“ dodal Dejdar. „Chtěl jsem přežít, ale když jsme se s Alešem rozjeli, chtěl jsem ho předjet,“ usmíval se Tofi. „Já na Sagiho pořád čekal, byl nějakej pomalej,“ popichoval spolubojovníka Aleš Valenta, olympijský vítěz ze St. Lake City. Své čtverné salto na trati nepředvedl. „Netroufal jsem si, to bych se zabil. Nemám pojistku,“ dodal Valenta.

Tohle bylo fakt hustý!

Slovo, jakým bych vyjádřil svůj pocit po vyzkoušení koryta pro Red Bull Crashed Ice, jsem nemusel hledat dlouho. Vypůjčil jsem si ho ze slovníku svých dětí, pro které je všechno hustý. I když nás pořadatelé nepustili na celou trať, ale jen na dolní půlku, bylo to fakt hustý.

„Jste blázni kluci, ale hlavně si nic neudělejte,“ shovívavě se na mě a pár dalších novinářů usmívali chlapi, kteří nám půjčovali hokejovou výstroj. Jako by si nás chlapíci v duchu rozřazovali, kdo se vrátí a kdo ne.

Při oblékání jsem si dost dobře ještě neuvědomoval, co nás vlastně čeká. Jen jsem si v hlavě probíral obrázky, které jsem zahlédl na internetu z předchozích závodů a vzpomínal, co mi o závodě řekli hudebník Michal Dvořák a biker Michal Prokop. A ještě jsem si říkal, že se nebudu pouštět do žádnejch velkejch akcí...

Pořádně jsem utáhl brusle, oblékl dres, popral se s chrániči na brusle a poté, co nám ředitel závodu, jinak manažer Michala Prokopa Zdeněk Pól, vysvětlil, kterak reagovat na žluté a červené praporky v rukou pruhovaných »maršálů«, jsme se vydali k ledovému korytu.

Cestou jsem se dušoval, že si skoky raději odpustím, zdraví jsem nenašel na hnoji. Jenže všechna předsevzetí vzala za své, když se nůž mých bauerek poprvé zakousl do ledu. Nebylo to zrcadlo, na které jsem zvyklý ze zimáků, jenže stoupající adrenalin na nějaké ty nerovnosti nebral zřetel.Lehký strečink, aby se zahřály svaly, pár rychlých temp. Jo, ono to půjde, říkal jsem si. Jen do průjezdu vyšehradskou Pražskou bránou, za kterou následoval výjezd na můstek, pravá zatáčka a skok. Napoprvé se mu nedalo vyhnout. Ustál jsem ho, jenže schůdek kousek před cílem mě rozhodil a do cíle jsem doplachtil hlavou napřed. Taková hokejová výstroj vůbec není špatná věc… Když jsem si sundával po dvou hodinách propocené ribano, říkal jsem si, že tohle je fakt hustej podnik. A tenhle úlet mi bude navždy připomínat dres s číslem 8...

Jan Uhlík