Zpověď českého policisty, který nasazuje život v rozbouřeném Iráku: O smrti radši nemluvíme!

.. Tohle je rozhovor s českým policistou, který je osobním strážcem velvyslance Petra Voznici (53) v Iráku! Po čtyřměsíční misi je český policista na pár týdnů doma. Čas od příletu do Česka se počítá teprve na pár desítek hodin. Je mu 41 let a je příslušníkem Útvaru rychlého nasazení (URNA). Podle toho také vypadá – ženy o takovém muži obvykle říkají jednoduše – pěknej chlap, sympaťák! Jeho tvář však neuvidíte. Jako člen speciálního útvaru ji neukazuje. „Ukázat tvář, to znamená ohrozit se,“ říká a navléká speciální černou kuklu...

Už jste v Iráku zasahoval na ochranu našeho velvyslance?
„Zasahoval. Nerad mluvím o nějakých zářezech do pažby, jak se tomu říká, ale řeknu vám to. Jde o speciální způsob ochrany – například když vás napadnou v koloně, když s velvyslancem jdeme na prohlídku nějakého objektu nebo na jednání. Teroristický útok je neustálá hrozba. V Iráku nemá lidský život žádnou hodnotu. Přivázat na sebe pás s výbušninami, protlačit se davem, chvíli přihlížet a nakonec zabít sebe i lidi, to není pro útočníka problém.“

Jak tedy vypadal váš zásah?
„Byl jsem s velvyslancem Voznicou v Basře slavnostně otevírat vojenský kemp naší jednotky, která zajišťuje společně s Brity různé úkoly na jihu Iráku. Basra byla v té době ostřelována raketami ze vzdálenosti asi deset kilometrů. Občas se strefí i do samotné základny, i když je chráněná pytli s pískem či panely. Jeden den velvyslanec kemp otevřel, druhý den jsme tam procházeli, on měl nějaká jednání. Občas přiletěla nějaká ta raketa. Každý to vnímal, ale když tam jste jako voják a vlastně tam žijete, časem už ani příliš neberete na vědomí signál, že se blíží raketa. V té chvíli byste si měli nasadit vestu, zalehnout a čekat, kam raketa dopadne...“

A co jste dělali vy?
„Já s kolegou jsme měli za úkol chránit velvyslance, krýt ho vlastním tělem. Nedalo se dělat nic jiného než velvyslance zalehnout. Je to zvláštní pocit. K tomu člověku máte úctu, ale v takovém případě zbývá pouze fyzický kontakt. Cítíte tlukot jeho srdce. Ten vždycky výřečný člověk najednou přestal mluvit. Po třech minutách, když raketa dopadla poblíž, jsme ho bleskově dopravili do krytu. Tam se oblékl do helmy, neprůstřelné vesty, to už bylo normální opatření. Předchozí zalehnutí byl jediný přímý zásah ochrany.“

Jaký jste měl pocit?
„Byl jsem rád, že jsem rychle reagoval na situaci a splnil povinnost. V takové chvíli nemyslíte na sebe. Fakt je, že letos se poprvé trefili tak blízko. Ještě loni jim rakety lítaly dobrých 500 metrů od základny. Když jsem tam byl naposledy, zasáhli přímo základnu. Víte, je tam válka a váš život je o štěstí. Když ležíte za valem a z šesti deseti kilometrů to na vás pouštějí, tak jen čekáte – trefí se, nebo netrefí? I když vás varuje radar, máte málo času obléci si helmu a vestu. Často zbývá jen lehnout si na zem.“

Jak vůbec chráníte naši ambasádu?
„Naše zastupitelství je asi čtyři kilometry od bezpečné »zelené zóny«. Většina cizích diplomatů se diví našemu velvyslanci, že se tam nebojí. Pan Voznica je ale bývalý voják, je na to zvyklý. Objekt byl vybrán někdy v osmdesátých letech a držíme si ho. Roli asi hraje i finanční otázka, protože v zelené zóně je to drahé. Vila dnes vypadá spíše jako pevnost Apačů. Kolem je třímetrová zeď, kamery a další bezpečnostní prvky. Z tohoto relativně bezpečného kousku země vyjíždíme s velvyslancem na jednání do zelené zóny nebo po Bagdádu – podle potřeby na různá ministerstva a podobně. Harémy? Tak do nich opravdu cesta nevede.“

Pracují na české ambasádě i místní ženy?
„Například dvě sekretářky sunnitského vyznání. Přijdou zahalené, pak si oblečou džíny a sundají šátky. Jmenují se Rula a Huda. Říkáme jim Rulička a Hudička. A jsou to naše sluníčka. Jsou svobodné, jsou to panny.“

Jak to víte?
(usmívá se) „Řekly nám to. Schovávají si nevinnost pro opravdovou lásku. Věří, že ji potkají. Je fakt, že sňatky tam dohadují rodiče, ale obě jsou z inteligentních sunnitských rodin, takže mají naději, že vybraný muž možná bude ten pravý.“

Z jiného soudku... Jaká je atmosféra v současném Bagdádu?
„Jsem tam už čtvrtým rokem – každý rok na čtyři měsíce. Po vstupu vojsk po roce 2003 tam byli rádi, že někdo přišel a pomohl jim diktátora svrhnout. Asi se k nim nechoval dobře. Ale postupem času zjišťuji, že to je národ, který tvrdého vůdce prostě potřebuje. Nedokážou se dohodnout a situace se stále zhoršuje.“

Existují únosy, kvete obchod s bílým masem, řežou lidem hlavy?
„V prosinci loňského roku byl trochu klid, ale teď už se různé klany zase začaly rvát o moc. Doplácejí na to obyčejní lidé na tržištích. Víte, v Iráku si ze smrti útočníci ani oběti moc nedělají. Pozemský život je pro ně jen příprava na život u Alláha. Kriminálníci tu skutečně unášejí lidi, prodají je politickým aktivistům. Ti žádají výkupné, jinak že rukojmí podřežou. Také už spoustu krků podřízli.“

Nepřipadá vám zbytečné přijít v takové zemi o život?
„To se samozřejmě může stát. Ale naše země tam má své zájmy, jsou tam naši lidé a my jsme od toho, abychom je chránili.“

Máte ženu. Asi je ráda, když se jí vrátíte celý.
„To je pravda. Máme čtrnáctiletého syna. Manželka naštěstí mé povolání chápe. Když si mě vybrala, tak i s ním. Když se jezdí na mise, domov je pevností, moc důležitým zázemím. Je to pouto i s rodnou zemí. Je báječné, už když má člověk kam telefonovat. Kdo to neprožije, těžko si to umí představit.“

Píšete něco jako závěť, než odjíždíte na misi?
„Každý z nás má věci v pořádku, než odjede – to aby žena neměla problémy. My všichni víme, co může přijít, ale nikdo o tom nemluví. Jsme v práci a na místě, kde je válka.“

Jste pohlední muži daleko od domova. To si ani nezakoketujete s ženami, které máte nablízku? U vojenských jednotek jsou přece velmi hezké ženy.
„To nemá žádnou cenu. Zakoketujete si a ona pak čeká, že za ní zase za čtrnáct dní přijdete.“

Prý umíte ve vaší jednotce i vařit?
(usmívá se) „Umíme. Velvyslance navštívilo několik kolegů diplomatů. Uvařili jsme knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Měli byste vidět, jak jim chutnalo!“

Myslíte, že by v Česku mohlo dojít k teroristickému útoku?
„Víte, když v Iráku vidím, co všechno se dá vyprodukovat na zabití lidí… I když myslím, že už by to dávno někdo zkusil. Výhoda je, že jsme byli pro arabské země dlouho uzavření. Takže zatím nejsme vystaveni takovým problémům jako Německo, Francie, Anglie. Jenže platí, že když někdo bude chtít zabíjet, nikdo mu nezabrání. Mentalita těchto lidí je jiná, pro nás je nepochopitelná.“