Doc. m. prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů Ph. D., dr. h. c.: CHCEME PRÁŠKY, ABYCHOM BREČELI
O svobodě, ale také lidské hlouposti a nevyzrálosti, či oblastech, kde nám technika prospívá a kde škodí s Aha! hovořil psychiatr, pedagog, spisovatel a kněz Jaroslav Maxmilián Kašparů (69). Zavzpomínal také na komunistické šťáry v 50. letech či na to, čím ho v mládí psychiatrie uchvátila.
Jak jste se dostal ke studiu medicíny? Jste zubař i psychiatr.
„ Já jsem prvně studovat vůbec nechtěl. Když jsem šel na gymnázium, tak jsem si říkal, nějak to tady přežiju a uvidíme dál. Když bylo před maturitou a měly se dávat přihlášky, tak můj dědeček, to byl šprýmař, mi řekl, uč se hřebenářem, vši nepominou. Nebo dodával, uč se pekařem, lidé budou hladoví vždycky. Já jsem se tedy přihlásil na medicínu. Tenkrát byl zvláštní bodovací systém, kam se počítala maturita, přijímací zkoušky, zda bydlím v pohraničí. A já jsem se body dostal do pásma přijímaného ne na všeobecné lékařství, ale na stomatologii. Během studia jsem však zjistil, že to není můj obor. Protože zubař, to je lékař, řemeslník a umělec. Medicína se dá naučit a řemeslo také, ale umění, to ne. Říkal jsem si, budou nešťastní pacienti i já, budu muset jít dělat něco jiného, ale protože to nebylo možné, abych odešel na jiný obor, tak jsem musel znovu v Bratislavě studovat šest roků všeobecné lékařství.“
Takže jste studoval dalších šest let všeobecné lékařství?
„Stomatologie byla pět a šest let všeobecné lékařství. A protože jsem už během studií pracoval na psychiatrii, tak jsem odpromoval a hned šel dělat atestaci z psychiatrie.“
Co vás k ní přivedlo?
„Měl jsem kamaráda, byl výborný student a měl examenofobii, to znamená strach ze zkoušek. Měl tzv. Matulkův syndrom, znáte ten film (Cesta do hlubin študákovy duše, pozn. red.), kde ho studenti přihlásili ke zkouškám,protože už byl starý pán, ale neměl odvahu dělat tu poslední státnici? Kdosi mi poradil, jestli mu chceš pomoci, dojdi s ním na psychiatrii. Tak jsme šli na psychiatrickou kliniku, tam byl tehdy doktor Zvolský, potom profesor vyznamenaný prezidentem. A ten spolužák říkal, ať jdu na to vyšetření s ním. To bylo něco tak úžasného,a něco tak velmi účinného na lidskou duši, že jsem odcházel z kliniky už jsem věděl, co chci dělat.“
Studoval jste ale také obory, které s psychiatrií na první pohled už moc nesouvisí, jako je pedagogika a teologie?
„Chtěl jsem nejenom jít do hloubky psychiatrie, ale také to rozšiřovat dál. No, a protože jsem se specializoval na dětskou psychiatrii, tak ta souvisí s pedagogikou. A vzhledem k tomu, že jsem ještě za komunismu studoval v těch tajných bytových seminářích teologii, tak jsem si potom říkal, že když to mám rozstudováno, tak si to půjdu dodělat. A já mám takový zvyk, že když něco začnu, tak to dotahuju až do doktorátu.“
Jak se nyní liší problémy lidí od doby komunismu?
„Je takové frekventované slovo, svoboda. Jak to pozoruji, tak jsou dva druhy lidí. Pro někoho, jako třeba pro mě, je svoboda dar. A pro někoho je svoboda břemeno. On ho neunese, neví si s volností rady a dostane se do zmatku, chaosu. Protože on může tohle, tohle a nezná míru. Já to vždy přirovnávám k řece, která když má břehy, tak není svobodná. Ona teče, zavlažuje, vyrábí elektrickou energii. Ale když ty břehy dáme pryč a ona má svobodu, tak udělá záplavu a boří domy. Čili, my bychom měli mít svobodu, ale svobodu, která je v řádu. Vidím u mladých lidí, že si s tímto neví rady. To potom vede k drogám, alkoholu, bohužel i ke zvýšené sebevražednosti.“
S jakými problémy k vám chodili lidé před rokem 1989?
„Chodili s potíží, která byla vážná. S depresemi, úzkostmi, se strachem, schizofrenií, psychotickými poruchami, se vším, co do psychiatrie patří. A nechodily děti, pokud přišlo jedno za tři měsíce, bylo to hodně. Šlo o děti, co se počurávaly, koktaly, měly poruchu řeči. Dnes jsme na našem okrese dětští psychiatři tři a objednáváme až za tři čtyři měsíce, co toho je. Další věc, co tehdy nebyla a dnes je, ať mi to všichni odpustí, že dnes chodí dvacet procent lidí s nesmysly. Protože oni potřebují poradit.“
S jakými nesmysly?
„Jako psychiatr jsem už leccos viděl a slyšel a vždy jsem si říkal, že mě nic nemůže vykolejit. Přišli rodiče třináctiletého syna, úplně zničení. Říkali, že mají veliký problém. Před prázdninami mu nechali vybrat, kterou destinaci by chtěl navštívit. Zvolil Brazílii. Koupili letenky a pobyt na 14 dní. Třetí den po příjezdu jim řekl, že mu nezajistili dostatek adrenalinu, že takhle si nepředstavoval prázdniny, že to je něco hrozného. A zůstal sedět v hotelu a hrál tam do konce pobytu bojové hry na počítači. Já jsem se ptal, proč jste tu? A ta maminka mi říká, my bychom chtěli vědět, do jaké míry jsme tou dovolenou poškodili jeho psychosociální vývoj a jakou destinaci máme vybrat příště, abychom to napravili.“
Co jste jim řekl?
„Já nebyl schopen slova. (smích)“
Bylo to poprvé za vaši praxi?
„Ne, takových případů bylo více. Například přišla paní, abych jí dal prášky, že jde na pohřeb a potřebuje, aby brečela. Ptám se, snad abyste nebrečela? Povídala, ne, abych brečela. Ona mi umřela sestra, my jsme se už roky nenáviděly a já teď mám jít na pohřeb kvůli rodičům, ale já tam neuroním slzu. Řekl jsem jí, že takový prášek nemám, ale ať si dojde do zeleniny, koupí křen a nakrájí si ho do kapesníku. (smích) A pak, že je to smutný obor!“
Rekord v titulech
Jaroslav Maxmilián Kašparů je držitelem českého rekordu za nejvyšší počet vysokoškolských titulů. Co znamenají?
doc. – vědecko-pedagogická hodnost
vysokoškolského pedagoga
m. prof. – mimořádný profesor, nejvyšší
vědecko-pedagogická hodnost
PaedDr. – doktor pedagogiky
ThDr. – doktor teologie
MUDr. – doktor medicíny, všeobecné
lékařství
MUDr. – doktor medicíny, stomatologie
Ph. D. – doktor (mezinárodní titul)
dr. h. c. – doktor honoris causa – čestný
titul za významné zásluhy v oboru
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi Aha!
