Kaskadér Karel Souček by se dožil 70 let: Smrt v ocelovém sudu!
14 fotografií
Plánoval, že se ožení, přestěhuje se z Kanady do Ameriky, tak trochu se usadí a bude mít děti. Když to budou holky, dá je na tenis, aby hrály jako Martina Navrátilová, kluky by zase posadil za řídítka závodní motorky. Čechokanaďan Karel Souček (†37) ale už nic z toho nestihl, zabil se v ocelovém sudu při odvážném kaskadérském kousku. Před pár dny by mu bylo sedmdesát.
Byl to pozoruhodný muž, jako pátý člověk na světě proplul v sudu Niagarské vodopády! Živil se jako zámečník, svářeč v železárnách, motokrosový závodník, později jako kaskadér. Aby mohl uskutečnit své sny, utekl v osmašedesátém z Československa.
Zamával a pak omdlel
Nebezpečný skok z vodopádu 2. června 1984 si pečlivě propočítal, vše zvládl bravurně a jediné zranění si přivodil, když si náramkovými hodinkami po nárazu na vodní hladinu roztrhl čelo. Chtěl o celé akci natočit film, který by sice dobře prodal, ale nejprve potřeboval finanční prostředky na jeho realizaci. „Budu vystupovat v Astrodomu v Houstonu. Spustím se od stropu z výšky 55 metrů do bazénu. Pak v New Orleansu a dalších městech. Pokaždé mě hodí v sudu do vody, do malé nádrže, bude to natáčet CBS,“ líčil ve svém posledním rozhovoru Karel Souček pro krajanský časopis Západ, který vycházel v kanadské Ottawě. Tenhle kousek mu bohužel nevyšel.
Přes 45 tisíc diváků v hale 19. ledna 1985 vidělo, jak se sud uvolnil dřív, než měl, začal rotovat a narazil na hranu bazénu. Českého kaskadéra ještě ze sudu vystříhali, zamával prý dokonce divákům, ale pak bolestí omdlel a druhý den v nemocnici zemřel. To, co nemohl na sto procent ovlivnit, když čelil přírodě, vodnímu živlu, zvládl. Pád sudu do bazénu měl proti tomu být hračka. Selhali lidé okolo.
Měl rozdrcený hrudník, prasklou lebku a rozsáhlá vnitřní zranění. Je pochován na kanadské straně Niagarských vodopádů na hřbitově Drummond Hill, na dohled od Podkovy, části vodopádu, kde provedl svůj smělý skok. Na pohřeb z komunistického Československa pustili jen maminku Růženu.
Vezmu si za ženu Američanku
Reportérce Západu vyprávěl pár dní před osudným pádem, jak se chce oženit s Američankou a přestěhovat do Spojených států, protože v Kanadě není o kaskadéry takový zájem. „Nějakou Američanku si najdu. Dělám hodně věcí ve Státech a děvčat je tam mnoho,“ plánoval Karel Souček. Chtěl děti, chtěl dělat další kaskadérské kousky. „A skončím v železárnách v Hamiltonu, brzy mě práce stuntmana uživí.“ V Americe nikoho neměl, žil kočovně, byl dobrodruh.
Doma se o něm nemluvilo
Vystupoval i s letci, nechal se tahat na motorce na laně za letadlem, stál na křídlech, když se letadlo vzneslo, sám také pilotoval, skákal padákem, přeskočil na motorce 22 aut, uměl věci, při kterých raději zavíráme oči. Hodně ho mrzelo, že se jeho sláva nedonesla domů do Čech. O seskoku na Niagaře se psalo po dvou měsících v Mladé frontě, ale jeho jméno vůbec nepadlo. „Kamarádi a příbuzní naštěstí viděli můj seskok v rakouské televizi. Pocházím od Tábora a tam ji chytají,“ svěřil se pár dní před smrtí.
O tom, že zemřel, se v Československu nemluvilo vůbec. Veřejnost ho tu neznala, přitom to byl světák, férový chlap i furiant zasluhující přinejmenším pozornost. „Nejde o to, jestli prohraješ, nebo zvítězíš. Jde o to, jestli dodržíš slovo a alespoň se o to pokusíš,“ má vytesáno na náhrobku.
Pečlivé testy
Naházel do vodopádu 20 sudů
Ke svému životnímu seskoku z vodopádu se chystal už od roku 1975. Kamarádi si ťukali na čelo, zrazovali ho. Několik lidí na niagarské Podkově nechalo svůj život, už to nikoho nelákalo. A Karel se potřeboval zviditelnit, chtěl být nejslavnějším kaskadérem v Americe. Ostatně pokusy se seskoky dělal tajně v roce 1977. Spouštěl se jen v neoprénové kombinéze, skočil i v sudu na menších tocích. „Studoval jsem vodopády, dokonce jsem v archívu hledal snímky z let 1951 až 1953, kdy se zpevňovaly vodopády na kanadské straně. Zjišťoval jsem, jak vypadá dno, stěny, kde se hromadí kameny.“ Došel k závěru, že musí svůj záměr uskutečnit v létě. Na podzim se část toku reguluje do přepadu elektrárenských turbín a dole se by v sudu buď rozbil na padrť, nebo by ho vývařiště uvěznilo na několik dní i týdnů u dna a už by mu nikdo nepomohl. Od listopadu 1976 spouštěl na zkoušku cvičné sudy se zátěží. Sledoval jejich dráhu, kde vyplavou, jak se chovají v proudu a na hraně vodopádu. „Spustil jsem asi dvacet prázdných sudů, osm jsem jich utopil. Až posledních dvanáct jsem vylovil. Pak už jsem věděl, jak na to. A je fakt, že některé utopené sudy zůstaly celou zimu pod hladinou.“ Když splouval ve svém sudu, cítil prý obrovské uvolnění. Roky práce a testování byly natolik stresující, že samotná realizace už byla uvolněním. „Musím proplout živý a pak už mě čeká jen pocit vítězství. A pocit, že jsem součástí historie a nikdo mi to nemůže vzít,“ hodnotil své pocity. Nebál se. Nikdy v životě se prý nebál!
JAK VYPADAL SUD?
• Sudy měly dvojité stěny. Vnitřní sud byl z plastu, vnější z ocelového plechu a skelného laminátu.
• Mezi sudy zaplňovala volný prostor zhruba 25 cm pěnová hmota. Na výšku měl 2,7 metrů, průměr 1,5 metru.
• Uvnitř umístil sedm duší z pneumatik z nákladního auta. Čtyři byly naplněny vzduchem a tři kyslíkem.
• Kyslík pro případ, kdyby zůstal pod vodopády déle.
• Nechyběl filtr na pohlcování oxidu uhličitého.
• Sudy byly opatřeny ventilovým systémem, který Karel uzavíral a otevíral ručně zevnitř. Když plul nad vodopádem, dýchal skrz šnorchlovací trubice, na přepadu je uzavřel, a když se ocitl dole a plul už na hladině, zase si otevřel.
• Vnější sud si vyrobil sám, vnitřní plastový si nechal udělat.
• Uvnitř měl vysílačku, kterou ale nepoužil. V nohou zátěž, aby se sud nepřetočil a on nepadal hlavou dolů.
• Na boku bylo napsáno. Karel Soucek, poslední z niagarských odvážlivců.
Hned dostal pokutu 500 dolarů!
Pád trval 4 sekundy, sud letěl rychlostí 120 km/hod. Než jej vylovili, uplynulo 45 minut. Musel hned zaplatit pokutu 500 dolarů za nezákonné hazardování se životem a páchání skutků ohrožující život. Ještě 23 let před jeho seskokem činila pokuta 100 dolarů (pozn. – dostal ji v roce 1961 Nathan Fitzgerald, od té doby až do Součkova pokusu nikdo neskákal)! Karla Součka stála celá legrace ovšem 45 tisíc dolarů, což je částka zahrnující zkušební splutí prázdných sudů, další přípravy a natočení filmovým kameramanem. Peníze získal zpět poskytováním rozhovorů a účastí v televizních pořadech.
7 příběhů Niagarských vodopádů:
1901
Splula vodopád v 63 letech!
Prvním člověkem, který se spustil z vodopádu, byla žena! Učitelka Annie Edson Taylorová pochovala manžela i jediného syna a nebála se riskovat. Rovněž potřebovala vydělat peníze. Bylo 23. října 1901, zrovna oslavila 63. narozeniny, když jí vyvezli na člunu doprostřed řeky. Vstoupila do velkého dubového sudu opásaného obručemi, vystlala si jej polštáři a pak nad ní zašroubovali víko. Po pádu do propasti trvalo minutu, než se sud vynořil, za dvacet minut jí dostali ke břehu. Jediné zranění jí způsobili zachránci, když ji museli pilou a sekerou dostávat ven. Řízli jí na čele. Zažila krátké období slávy, psalo se o ní v novinách, krátce pořádala přednášky. Ale dalších dvacet let pak strávila u Niagarských vodopádů, kde se nechávala fotografovat se svým sudem, aby si vydělala na skromné živobytí. Zemřela v chudobě v roce 1921.
1911
Umřel kvůli
pomerančové slupce
Angličan Bobby Leach skočil 52 metrů vysoký schod na Niagaře v ocelové kapsli podobné doutníku deset let po Annie. Vytáhli ho v bezvědomí a natolik potlučeného, že strávil půl roku v nemocnici se zlomeninami kolenních čéšek, čelisti a dalšími zraněními. Nicméně vydělal přednáškami hromadu peněz. Ironií osudu je, že v roce 1926 na Novém Zélandu, kde zrovna přednášel, uklouzl na pomerančové slupce, zlomil si nohu a dva měsíce po amputaci zemřel v 68 letech na gangrénu.
1928
Z Charlese zbyla jen ruka
Holič z anglického Bristolu Charles Stephens (†58), otec jedenácti dětí, chtěl získat slávu a peníze. Kdosi mu nakukal, že tělo musí být v sudu pořádně vyšponováno, aby se předešlo zranění. Nohy si proto přivázal na kovadlinu a ruce upoutal nad hlavu pod víko. Jediné, co se našlo, byla potetovaná ruka připoutaná ke zbytku sudu.
1928
Vykutálený přemožitel
Kanaďan Jean Lussier (1891 – 1971) sjel vodopád v gumové kouli z duší napěchovaných do ocelové konstrukce. Nic se mu nestalo a hned u vody začal rozprodávat kousky duší po 50 centech. Trochu to přehnal, protože jich prodal moc. Přišlo se na to, že prodával i kusy z nedalekého pneuservisu.
1930
22 hodin
u dna
George Strathakis byl řecký kuchař z Buf- fala a pokus uskutečnil v sudu vážícím téměř tunu! Byl dokonce vybaven zásobou kyslíku na tři hodiny. Problém byl v tom, že u dna zůstal 22 hodin! Stal se druhou obětí.
1951
Chtěl vydělat peníze na tátův pomník
Red Hill jr. dostal jako jediný od úřadů výjimku, že smí sjet, protože byl synem zdejšího slavného záchranáře, který zaplatil při zachraňování tonoucího životem. Red chtěl vybrat peníze a postavit tátovi pomník. Přišlo 200 tisíc lidí! Smůlou bylo, že plavidlo z 13 velkých gumových duší se začalo rozpadat ještě dřív, než mohlo sjet po vodopádu. Z vířících vod se vzápětí vynořila jen změť duší, Hillovo tělo bylo objeveno až příští den.
1961
Neudržel, co měl...
Nathan Boya – vlastním jménem William Fitz-
gerald – byl jediný Afroameričan v historii vodopádů. Nestál o publicitu, ani o peníze. Postavil si veliké nákladné plavidlo podobné balonu a stejně bez problému proplul vodopády. Karel Souček zmínil, že jedinou nehodu měl v tom smyslu, že zřejmě vinou nárazu po pádu Nathanovi povolil svěrač a on si interiér plavidla potřísnil stolicí. „Když ho vytáhli, museli ho oplachovat hadicí,“ práskl Souček. Nathan ale přišel na jeho pohřeb a podpíral maminku Růženu u hrobu. V roce 2012 sdělil důvod, proč nebezpečnou akci provedl. Zrušil totiž zasnoubení s dívkou a byla to forma jeho pokání.
14 fotografií
