Helena Joo (76): Jak to chodí mezi lidmi z maringotek? Výhružky, útoky, bití

S manželem se ocitli tváří v tvář smrti, když se před lety stali v Praze oběťmi brutálního loupežného přepadení. V té době klesli až na samé dno, byli bez prostředků. Oba skončili v nemocnici a manžel se z následků útoku už nikdy nevzpamatoval. Proč se to stalo? Prostě proto, že v jejich byznysu to takhle chodí…

Ze začátku to byl krásný sen

Cirkusáctví má Helena v krvi. Její otec v tehdejší Jugoslávii provozoval kino, a aby se diváci o přestávkách v kině nenudili, vymyslel pro své děti různá artistická čísla, která převáděly. Podnikavý tatínek založil i malý cirkus. Po válce se rodina Helenina tatínka Felixe Joo vydala do Československa. Cirkus s názvem Jadran si u nás brzy získal diváckou oblibu a sklízel zasloužené úspěchy. Horší to bylo s tolerancí českých cirkusových rodin, které v popularitě cizích artistů spatřovaly nežádoucí konkurenci. „Ti lidé nám dělali naschvály, kazili nám kšefty, a dokonce nás fyzicky napadali. To se ani v průběhu dalších let nezměnilo,“ vzpomíná na krušné chvíle Helena Joo. A to byl teprve začátek!

Ostatním jsme byli trnem v oku

Se změnou režimu po roce 1948 nastaly časy střídavých zákazů a povolování činnosti. „My jsme nikdy nebyli světští, ale privátní artisti. Neměli jsme světské kořeny, ve své profesi jsme se vypracovali od píky. Nebyli jsme tehdy ani čeští občané, proto nám nemohli cirkus znárodnit. Snad proto nás místní cirkusáci nazývali chrapouny,“ dodává dnes šestasedmdesátiletá žena, která se během působení v Jugoslávii seznámila i se svým manželem Ottomarem Němečkem. S ním a svým bratrem Adolfem se později znovu usadili v Jugoslávii, kde dále provozovali cirkus. Tam je zastihl i rok 1989.

Chtěli jsme se vrátit domů

Na období, které nastalo po Sametové revoluci, nemá Helena Joo dobré vzpomínky. Spontánně se s manželem rozhodli k návratu do Prahy, kde měl předtím cirkus Jadran tak dobrý zvuk. Helena však zdaleka netušila, jak těžký osud je čeká. Povolení, které jim mělo zajistit místo na pražském Výstavišti, bylo po jejich příjezdu do vlasti z neznámého důvodu neplatné. „Po měsících nečinného čekání bez vody a elektřiny jsme sehnali místo na Černém Mostě a potom na Proseku. Ale brzy nás i tam dostihli lidé, kteří nás tu nechtěli,“ vysvětluje s pohnutím v hlase Helena. Zase následovaly osvědčené praktiky výhrůžek a napadání, které znepříjemňovaly rodině život. „Táhněte do Jugoslávie!“ slýchali stále častěji na svou adresu. Jednou v noci jim na Černém Mostě kdosi vypustil nádrže pěti nákladních aut s pohonnými hmotami a nechybělo mnoho, aby došlo k tragédii. Noční drama museli vyřešit policisté a hasiči.

Zmlátili nás do bezvědomí

5. listopad 1991 se zapsal černým písmem do života Heleny a jejího manžela. Pár minut po druhé hodině v noci někdo vytrhl dveře jejich karavanu na pražském Proseku. Rozespalá žena se posadila na posteli, ale než stačila zareagovat, vtrhli dovnitř maskovaní muži s pistolemi. Následovalo několik brutálních úderů do hlavy a těl obou rozespalých manželů. Úsečné povely a strach ovládly rázem vnitřek útulně zařízeného karavanu. „Dejte nám peníze!“ křičeli útočníci a vyděšený pár shodili na podlahu. „Žádné nemáme!“ reagovala zkrvavená žena a instinktivně si chránila hlavu. Následovaly další údery a v očích ucítila proud pálivého spreje. Stejně dopadl i šokovaný manžel, který navíc utrpěl vážná zranění. Potom lupiči nalezli úkryt s veškerým majetkem. V černém pytli zmizelo čtyřicet tisíc marek, stejný počet korun, rodinné zlato, vzácný servis a další cennosti. Během pár vteřin rodina přišla o veškerý majetek. „Jestli budete křičet, na dálku vás odpálíme!“ upozornili před odchodem zmlácené manžele lupiči a navždy zmizeli v noční tmě.

Smutný podzim života

Po loupežném přepadení na Proseku to šlo s Heleniným manželem zdravotně z kopce a z následků přepadení se už nevzpamatoval. Tenkrát hledala zoufalá Helena pomoc u politiků, žádala poskytnutí peněz na zpáteční cestu do Jugoslávie. Nepochodila. Pár měsíců pak ještě s manželem provozovali za asistence policie lunapark a na okamžik jim svitla i jiskřička naděje na stálé místo. V Českých Budějovicích vysoudili polorozpadlý statek po Heleniných rodičích. „Rozprodávali jsme věci a zařízení, abychom měli na rekonstrukci,“ vysvětluje konec svého celoživotního podnikání Helena Joo. Společné stáří ale manželé neprožili. Zdravotní stav Helenina muže se rapidně horšil. „Ke konci života na tom byl špatně i duševně, mluvil z cesty, až jsem se ho někdy bála,“ vzpomíná na smutné období paní Joo. A tak zůstala nešťastná vdova po letech společného soužití sama, jen se dvěma psy a hejnem slepic. Se svým synovcem, bratrovým synem Jaromírem Joo a jeho cirkusovou rodinou se Helena nestýká, rozešli se ve zlém. A tak opuštěná přemýšlí, co dál. Prodat chalupu a opět vyrazit do světa? Ne, to asi ne, Helena už ví, že v téhle branži mají někteří lidé příliš ostré lokty.